Generace X: nový projekt Michala Záhory spojil tanec a sociologii
Praktickým ohraničením se při vymezení stal rok narození 1979 nebo 1980, tedy projekt chce vypovídat o lidech, kteří se nyní blíží či překračují čtyřicítku a od nichž se dá očekávat i jisté bilancování dosavadního života. Jde samozřejmě o příliš konkrétní téma, aby bylo možné je srozumitelně zpracovat výhradně choreograficky, a tak pod hlavičkou Pulsaru vznikl projekt, který není možné vnímat pouze jako taneční inscenaci, ale v širší souvislosti jako projekt překračující ne žánry, ale obory. Jeho plnohodnou součástí je jak složka choreografická, tak výzkum a jeho interpretace. Spolu s choreografem Michalem Záhorou se přípravy ujala stálá spolupracovnice Pulsaru Tereza Krčálová, která využívá metodu verbatim pro tvorbu dokumentárních inscenací.
Ačkoliv v samotném názvu metody je výraz, který znamená „slovo“, a primárně se takto získávají materiály pro vznik divadelních inscenací, jež využívají text, není důvod materiál zpracovat i neverbálně v podobě taneční inscenace, jako se to stalo nyní. Metoda verbatim je vlastně metoda dotazování vybrané skupiny lidí na předem dané téma s pomocí přesně konstruovaných otázek, s přepsanými texty je pak možné nakládat jako s dramatickým textem nebo poslouží jako předloha k jeho dotvoření. Důležitá je autenticita a to, že jsou využívány reálné výpovědi reálných lidí.
Výzkumné fáze Generace X se zúčastnilo 21 lidí, ale nejde tak docela o průřez celou generací, jsou to osobnosti spojené se společenským životem, herec, skladatel, novinář, historik, producent… samozřejmě muži i ženy. Předpokládejme však, že dětství, převrat a vstup do dospělosti vnímali podobně jako jejich vrstevníci napříč republikou. Na premiéře diváci dostali „literární předlohu k tanečnímu představení“ sestávající z jejich různých výpovědí, nyní anonymizovaných. A hru, kterou si ale může zahrát jen ona generace x, která se pozná ve startovací formuli „Narodili jste se v roce 1979, dneska je vám 40 let“ a podle toho, jak se ztotožňuje s jinými dalšími (zjednodušenými) konstatováními, se má posunout přes řadu otázek až k tomu, že se „pozná“ mezi 6 typy dnešních čtyřicátníků.
Tuhle sociologickou hru si vymyslel Martin Buchtík (pracovník STEM, odborný konzultant pro tuto inscenaci), který také uvedl premiérů představením těchto 6 vyextrahovaných typů publiku. Začínáme u představitelů bohaté lékařskoprávnické elity a končíme u těch, kteří jsou jednou nohou v exekuci. V důsledku ale vidíme, že „pocity“ této generace půjde jen těžko shrnout a vyjádřit, protože i když jde o modelové čtyřicátníky, jejich sociální postavení determinuje jejich život a jeho prožívání tak, že mnozí ani nemají šanci se někdy setkat a jen o sobě vzájemně čtou v novinách… Sice se tu bavíme o situaci čtyřicátníků, ale třeba naštvaných občanů koketujících s chudobou máme dostatečné zastoupení i mezi důchodci a čerstvě vyučenými. Jinak mne vcelku zaráží, že nikdo (pokud vím) v inscenacích tanečních ani činoherních nijak neřeší problém rozpadu a pomalého zániku střední třídy, což je skrytá hrozba, které naše společnost čelí, protože přichází o stabilizační pojítko mezi dvěma skupinami, které se mohou tak vzdálit, až jedna proti té druhé povstane (a pak se budeme všichni strašně divit, jak to, že někdo připustil druhý Únor). To jen tak na okraj.
Pokud ponecháme textovou předlohu stranou – a to má své opodstatnění v tom, že většina diváků neměla beztoho čas si ji před představením přečíst celou, tedy i další návštěvníci spíše nejprve uvidí taneční vystoupení a pak teprve se pustí do výpovědí – je inscenace Generace X sólem pro tanečnici, její tělo a škálu emocí. Tou tanečnicí je Helena Arenbergerová (1980), na níž leží tíže dlouhé choreografie a zraků publika. Na scéně prochází různými více či méně vyhrocenými emočními stavy, jimiž proplouvá s lehkostí i napětím, jež se zračí v jejím atletickém těle.
Volnost fantazie dovolí dívat se na sólo jako na vnitřní prožitky různých situací, jež formují jednu osobnost, stejně tak jako duševní rozpoložení mnoha lidí v jenom čase a místě, v nichž se odráží odolnost i slabost. V prvních okamžicích inscenace jako by si tanečnice vyměřovala a zkoumala své teritorium, objevovala svět v jeho hranicích, ukotvila se v něm. V tomto vytyčeném prostoru však působí neviditelné síly, s nimiž se pak střetává. Choreograf vtiskl do jejího těla stálé vědomí, každé gesto a pohyb jsou řízené a kontrolované, vedené, ať už směřuje energie dovnitř, či ven. Jde o taneční i herecké vystoupení, ačkoli při něm nepadne ani jediné slovo. Mnoho totiž leží ve výrazu těla (jeho napětí, kontrakci, anebo rozvolněné plynulosti, lehkosti) i ve výrazu tváře. Jsou okamžiky, v nichž interpretka prostorem proplouvá, okamžiky, kdy jej odkrajuje prudkými gesty, kdy reaguje na nehmotné podněty.
Ve stresu propadá nervózním tikům, choulí se do sebe a chrání pohybem v kruhu. Chce jít stále vpřed, ale je stahována neviditelnou silou zpět. Jindy přechází do uvolněné pohybové meditace, chce se rozletět vzhůru a svůj prožitek obrací dovnitř do sebe. Z ustrašené ženy sebevědomou. A pak se zase spokojený úsměv mění v křečovitou grimasu a nakonec němý výkřik zoufalství nad falší vynuceného optimismu, masky, kterou nezřídka nasazujeme před okolním světem. Výraz duše zhmotněný v těle vede diváka labyrintem pocitů cizích bytostí, pomáhá cítit a chápat, různé situace, různé pocity. Generace X koncentrovaná v jedné své zástupkyni je plná rozporů, vnitřních i těch, které přicházejí z vnějšího světa, hledá chvíli klidu uprostřed chaosu, cítí nutnost reagovat na podněty, nezastavovat se, ale i občas sklouznout po vnitřní vlně zklidnění. V choreografii nehledejme nové tvarosloví, ale okamžik prožitku, intenzitu vyjádření, jehož se divákům stoprocentně dostává. Vystoupení doprovází hudba, jež je spolu s decentním light designem jediným, co dokresluje atmosféru, nevtíravě a s jasnými rytmickými linkami, souznějícími s choreografií (autorem hudby je Tomáš Procházka ze skupiny Handa Gote).
Dodatečně se můžeme snažit identifkovat náznaky situací a esenci pocitů, které nám zprostředkovala tanečnice svým tělem, s písemnými výpověďmi na papíře. Bez doplňujících informací by nebylo jak přečíst a identifikovat námět představení, to ovšem ani není cíl a domnívám se, že poskytnout samostatný text je rozumné řešení, pokud je úmyslem tvůrců promluvit o zcela konkrétním tématu a neponechávat výklad na fantazii diváka, který by jinak tanec přefiltroval přes osobní zkušenost a neřízenou sérii asociací. Konkrétní fakta, údaje a myšlenky nelze tancem vyjádřit. Neverbálně lze mnoho sdělit pantomimou, ale k vyjádření bohatství myšlenek jsme zatím lepší kódovací systém než ten sestávající ze slov a vět nevymysleli. Tanec zato umožňuje vyjádřit nezměrné množství pocitů a emocí, v tak jemných odstínech, kterých slovem schopni nejsme, a to zcela bezprostředně a fyzicky, bezkontaktním přenosem esence z člověka na člověka, ne nepodobným telepatii. Pro naladění na emoci není slov zapotřebí. Vítám tvůrčí uvědomění, že jedno lze podpořit druhým, s vědomím limitů, s vědomím výhod, s uvážlivým výběrem prostředků z obou stran. Kdo si chce ponechat svobodu představ a asociací, jednoduše texty odloží a nenechá se jimi navádět.
Aby se výpověď o jedné generaci nestala jednostrannou… „Generace X“ je jen jednou z mnoha modelových „generací“, jež sociologové přizdobují písmeny jako odlišujícím kódem, zkoumají jejich společné vlastnosti, názory, chování i výzvy, kterým čelí v proměnách světa. Je tendence zabývat se skupinami narozenými po roce 1989, což je logické, protože tento letopočet patří k těm zlomovým, a data lze sbírat v reálném čase, není třeba je získávat orální historií apod. Medializací těchto výzkumů ovšem hrozí určité zjednodušení pohledu na společnost a její vývoj. Neměl by se totiž vytvářet dojem, že někde někdy existovala generace, které se nepotýkala s problémy a nečelila komplikovaným výzvám, že to je jen problém současného světa. Protože takový omyl by mohl vést k dalšímu prohlubování rozdílů, které již nyní generační vztahy trápí. Ať jdeme do minulosti, jak chceme daleko, vždy nacházíme zlomová období a v jejich středu ty, kteří se do nových podmínek narodili, tudíž je považovali za přirozené, a ty, kteří se s nimi museli vypořádávat jako s něčím novým.
Jen v naší zemi je jich požehnaně. Předrevoluční doba normalizace přinášela tlak na jakousi podvojnou existenci, kdy člověk jinak mluvil a jednal na veřejnosti, ve škole, práci, a jinak v soukromí, ačkoli ti, kdo v této době prožili dětství a mládí v dobrém hmotném zabezpečení, mohli být se svou situací zcela spokojeni (a není rozumné jim to zazlívat a vyčítat); generace, která v rozpuku mládí prožila 60. léta, byla konfrontovaná s nástupem normalizace; generace mladá v 50. letech byla konfrontovaná s pádem kultu osobnosti nebo s hrozbou, kterou přinesla kubánská krize, rozpadem iluzí o tom, že je možné dosáhnout spokojeného života v míru bez strachu z budoucnosti; generace narozená za války prožila několik období, kdy se o světě dozvídala informace, který si zcela odporovaly, a žila v naprostém ideovém zmatku; předchozí generace se musela vyrovnat s válkou a životem v protektorátu, strachem a i ztrátami; generace meziválečná se musela vyrovnat s ekonomickou krizí a velkými sociálními rozdíly; předchozí zase s hrůzou a šokem první světové války, zániky monarchií a vznikem republikánských systémů, předchozí generace čelily modernizaci, průmyslové revoluci – každá byla někdy nucena v něčem výrazně změnit životní styl a vyrovnat, či nevyrovnat se s takovou změnou. Podmínky se mění stále a jsou stále nepředvídatelné a nevypočitatelné.
A i když pro potřeby humanitních věd a jejich výzkumu složí k dobru dělit společnost na generace, nemělo by toto dělení podporovat dojem, že jde o nepropustně oddělené skupiny, které snad i stojí proti sobě a je jedna je zodpovědná za štěstí či problémy té druhé. Vinou není věda, která tyto modely využívá, ale necitlivá i neinformovaná činnost médií, jež zjednodušují již zjednodušené (každý model je zjednodušením, redukcí reality) a vytváří představu ostrých hranic tam, kde nejsou, nebo jsou alespoň propustné jako buněčná membrána. Není žádné my a oni, jen lidstvo, které klopýtá do neznámé budoucnosti.
Generace X
Koncepce, choreografie a režie: Michal Záhora
Tvorba a tanec: Helena Arenbergerová
Námět, výzkumná fáze, tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Tomáš Procházka
Kostýmní spolupráce: Terezie Dvořáková
Odborná konzultace: Martin Buchtík (STEM – Ústav empirických výzkumů pro demokracii)
Kurátor projektu a produkce: Honza Malík & Pulsar z.s.
Premiéra: 21. 10. 2019, divadlo Ponec
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
