Gianluca Zampieri a jeho stesk po Daliborovi

  1. 1
  2. 2

Je to temperamentní Ital, může si říct jeden. Je to tenor, a ti často měli k unáhleným a okázalým gestům blízko, dodá druhý. Když ale s Gianlucou Zampierim mluvíte, velmi brzy zjistíte, že o věcech setsakramentsky důkladně přemýšlí. A že manýrami hvězd, které vždy musejí mít poslední slovo, rozhodně netrpí. Ostravská opera se ale teď bude muset bez něj obejít. Po několika letech odchází na protest proti okolnostem odvolání ředitele Luďka Golata, které před pár týdny prošly snad všemi našimi novinami a televizními i rozhlasovými stanicemi. O celé kauze dřív nebo později v návaznosti na její vyšetřování bezesporu ještě uslyšíme.
Zpátky ale k onomu tenorovi. Víme o něm vše podstatné? Gianluca Zampieri dal o sobě poprvé hlasitěji vědět už začátkem devadesátých let, když vyhrál mezinárodní pěveckou soutěž Mattii Battistiniho ve své rodné Itálii. Postupně se mu tak začaly otevírat operní domy nejen v Bologni, Benátkách, Janově, Římě, Palermu či Katánii, ale také v zahraničí – hlavně v Německu, ale třeba i v Mexiku. Zpívá pochopitelně hodně italskou operu (například většinu Verdiho i Pucciniho tenorových partů nebo hned několik Giordaniho hrdinů), ale taky Richarda Strausse (Bacchus a Guntram) či Wagnera (Erik, Siegfried, Tristan). K srdci mu ovšem hodně přirostla i česká opera – Princ z Rusalky, Laca, Albert Gregor, Manolios – a nejnověji i Dalibor. A právě v něm se s ostravským souborem při festivalových premiérách v Litomyšli před prázdninami loučil. Jak to vidí dnes?

Divadelní prázdniny vám daly možnost podívat se na události v ostravské opeře s odstupem. Nelitujete ani trochu svého rozhodnutí odejít?

Po pravdě řečeno, já moc dlouhé prázdniny nemám, protože v Evropě je spousta letních festivalů, a tak jsem i v tomto období velmi vytížený. Mé rozhodnutí přerušit spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským bylo pro mne velmi náročné jak z hlediska uměleckého, tak citového. Publikum a převážná většina kolegů, nejen operních, ale i z činohry, operety a baletu, jsou pro mne nezapomenutelní a nesu si je hluboko v srdci, v naději, že s nimi brzy budu moci obnovit styky.
Ostatně mé rozhodnutí bylo závažné, ale také důkladně promyšlené. Bylo nutné, aby přišel nějaký výrazný signál, případně osobní oběť, který by zastavil to sebezničující šílenství, jež podle mého názoru postihlo spoustu osob a institucí v celé té záležitosti. Až příliš mnoho lidí jednalo impulzivně, vedeno krátkozrakou vidinou, ne-li přímo osobním prospěchem, a navíc často mylnými.
Teď mám na mysli jednotlivé osoby, ale i média a městské instituce, jež mohly a měly celou záležitost pojednat citlivěji, aby nezpůsobily tolik škody ostravskému divadlu a také lidem, kteří v tom byli nevinně.
Svým rozhodnutím jsem upozornil na tuto situaci bez ohledu na jakékoli osobní zájmy, pouze ve prospěch Národního divadla v Ostravě.
Takže ničeho nelituji, naopak, jsem stále více přesvědčen, že jsem „udělal správnou věc.“

 

Nejeden z členů souboru tvrdí, že divadlo je rozděleno na dva znepřátelené tábory. Je to jediný důvod toho, jak to s Luďkem Golatem nakonec dopadlo? Pokud ne, který je podle vás ten hlavní?
Po unáhleném rozhodnutí odepřít panu Golatovi důvěru někteří představitelé vedení města tvrdili, že divadlo je „rozděleno do dvou nepřátelských táborů.“
Ve skutečnosti dopis proti Golatovi podepsalo 18 osob a víc než 220 mu ve chvíli, kdy se objevila zpráva o udání, spontánně písemně vyjádřilo podporu. Označit podobný poměr za „rozdělení do dvou táborů“ mi upřímně řečeno připadá směšné, a pohrdání většinou mi připomíná tristní způsoby „reálného socialismu“, které zřejmě zcela nezmizely z hlav a jednání některých politiků…
Budiž jasně řečeno, že odvolání důvěry vedoucímu pracovníkovi je zcela legitimní a běžné ve všech oblastech lidské činnosti, nejen v kultuře. A jsou k tomu také přesné nástroje, zakotvené ve smlouvě. Rozhodně není nutné inscenovat „mediální procesy“, které poškodí nejen jednotlivce, ale především instituce, v nichž působí, stejně jako práci a pověst celého daného společenství.
Je zcela jasné, že cílem byl Luděk Golat, ale místo „výstřelu z pistole“ byl použit určitý druh „atomové bomby“, která přinesla zřejmě nenapravitelné škody nejen divadlu, ale poškodila i město Ostrava jako takové.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář