Operní esej: Bláznivá Kouzelná flétna

  1. 1
  2. 2

Doufám, že použitý nadpis příliš nerozhorlí operní konzervativce. Pokud ano, doporučuji jim, aby si v klidu sedli a přečetli si do posledního slova celé libreto „Kouzelné flétny“ (je pochopitelně řeč o Mozartově opeře) pěkně v próze a bez Mozartovy hudby. Určitě pak se mnou budou souhlasit.


Praha Národní divadlo – režie D.Radok

Ne nadarmo se fundovaní operní režiséři bojí několika málo operních opusů. Pochopitelně, že „Kouzelná flétna“ mezi ně patří, není-li vůbec na prvním místě a to důvodu nevyložitelnosti skoro neinscenovatelného textu, o kterém nevíme, zda je pohádkový, lidový, zednářský, romantický, či jaký ještě jiný včetně děje, jež se ubírá cestami, které postrádají mnohdy jakoukoli logiku. V nadsázce by se tedy dalo říci, že jde o mnoha vrstevnatou postmoderní operu a to včetně a především velice různorodé Mozartovy hudby, která jakoby neměla společného jmenovatele, tedy jednotný styl. Domnívám se, že Mozart jednoduše nemohl nectít libreto, na které operu psal a hudba s ním musela do určité míry konvenovat a proto je tak prapodivně mozaikovitou, i když geniální, což neplatí vůbec pro všechna Mozartova díla. Jak to vlastně všechno začalo? Co vše se na tvaru a obsahu libreta podepsalo? Bylo přece první a teprve na ně začal Mozart skládat svou hudbu.

 

Curych – režie M.Kušej
O „Kouzelné flétně“ je obecně známo, že je poslední Mozartovou operou. Málokdo si však již dovede představit tvůrčí chvat, ve kterém Mozart v posledním roce svého života, tedy v roce 1791, pracoval. O kompozici „Kouzelné flétny“ byl požádán svým přítelem, hercem, režisérem, zpěvákem, dramatikem, svobodným zednářem a ředitelem dodnes stojícího divadla „Na Vídeňce“, situovaném pochopitelně ve Vídni, Emanuelem Schikanederem, kterého znal již 11 let. Schikaneder ho někdy v březnu roku 1791 poprosil, aby pro jeho divadlo složil operu v lidovém duchu. Mozart operu začal komponovat koncem června 1791, premiéru měla 30.9.1791. Po započetí prací na opeře však Mozart obdržel zakázku na slavnostní operu „Titus“ pro účely oslav korunovace Leopolda II. českým králem. „Titus“ měl pak premiéru v Praze v dnešním Stavovském divadle pod taktovkou autora dne 6.9.1791, tedy 24 dní před premiérou „Kouzelné flétny“. Dlužno dodat, že premiéru „Kouzelné flétny“ dirigoval Mozart též. Za jak dlouho „Kouzelnou flétnu“ složil, se lze jen dohadovat ( pracoval v té době ještě i na jiných dílech ), rozhodně mu to nemohlo trvat déle než jeden měsíc, spíše podstatně méně. Připočtěme k délce tvorbě však i dobu, kterou Mozart musel nutně strávit na zkouškách obou oper. Traduje se, že Mozart složil „Kouzelnou flétnu“ na poslední chvíli v domku kousek za divadlem, který mu prozíravý Schikaneder pronajal. 5.prosince 1791 pak vyčerpaný Mozart nad nedokončeným „Requiem“ umírá. Trysk jeho života včetně komponování je tak pro nás těžko uvěřitelný.
Dessau – režie J.Felsenstein

 

V podobné rychlosti se pracovalo i na libretu. Sporné dodnes zůstává, kdo je vlastně jeho autorem. Bývá uváděn Schikaneder, o další autorství se později však přihlásil i inspicient divadla „Na Vídeňce“ Karl Ludwig Gieseke a je nepopiratelné, že libreto upravoval i Mozart. K tomu je nutno připočíst i užití částí děl, ze kterých libreto vycházelo. Schikaneder se totiž rozhodl libreto sepsat podle pohádkového vyprávění „Lulu aneb Kouzelná flétna“ ze sbírky Christopha Martina Wielanda, z níž použil ještě dva další příběhy, dále upotřebil za účelem popisu chrámu Sarastra román „Setos“ od Jeana Terrassona ( z něho opsal některé scény doslovně), v neposlední řadě se pak inspiroval, eufemisticky řečeno, operou „Oberon“ od Pavla Vranického. Aby toho nebylo málo, sáhl ještě po truchlohře „Thamos“ od Philippa von Geblera, ze které doslovně opsal některé jednotlivosti. Šlo tedy zjevně o eklektické dílo, kde se autorů a jejich podílů či příspěvků na libretu nejde dopočítat. V průběhu práce na skoro již dokončeném libretu, kdy byly hotovy i první takty opery, však došlo ke katastrofě. Konkurenční divadelní dům ve Vídni, divadlo v Leopoldstadtu, uvedlo hru se zpěvy pod názvem „Kouzelná citera aneb Kašpar fagotista“, která měla, světe div se, shodné i některé osoby a dějové prvky s připravovaným libretem. V důsledku toho bylo libreto „Kouzelné flétny“ narychlo přepsáno a dosti podstatně, kupříkladu tak, že postava Královny noci se bleskurychle proměnila z hodné panovnice na zlou a konspirující vědmu. Aby byla celá historie opery ještě více zamotána, nutno podotknout, že „Kouzelnou flétnou“ se po dosti dlouhé době Mozart na žádost Schikanederovu vrátil k formě německého singspielu, tedy řekněme jakéhosi z dnešního pohledu druhu operety, kdy mezi áriemi proudil mluvený text, nikoli však v podobě zpívaného recitativu, jak je tomu kupříkladu u „Dona Giovanniho“, ale herecky promlouvaného. Zpívaný a mluvený text se tak dostal do zajímavých interpolací, jinak řečeno stylově se dosti rozchází. To však nijak nezabránilo Mozartovi, aby poslední dosti dlouho část opery neprokomponoval celou a to bez jakéhokoli mluveného textu.

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář