Gil Shaham a PKF – Prague Philharmonia na Dvořákově Praze
Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Sukova drobnost, citlivá k původnímu chorálnímu zpěvu, z nějž nejvíce využívá pasáže „Nedej zahynouti nám ni budoucím“, zahájila koncert PKF – Prague Philharmonia s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem na Dvořákově Praze. Meditace zazněla v impozantní naléhavosti a zároveň jemně jako dávná ozvěna časů. Ten vážný zpěvný tón byl popravdě zajímavý vstup festivalového koncertu.
Český modernista, žák a zeť Antonína Dvořáka Josef Suk byl jedenačtyřicet let houslistou světově proslulého a velmi vyhledávaného Českého kvarteta, s nímž odehrál více než čtyři tisíce koncertů, tudíž čas ke kompozici střádal jen nesnadno. Nicméně když atentátnický výstřel odstartoval první světovou válku a bylo jasné, že nová situace zasáhne tragicky i do evropského kulturního života, skladatel nemlčel, okamžitě napsal Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave, aby tak s kvartetem mohli jasně dát na vědomí národní postoj i postoj víry. Zároveň napsal i verzi pro smyčcový orchestr. Připomeňme si, že i touto drobností se Josef Suk setkává s Antonínem Dvořákem, který citaci stejné pasáže Svatováclavského chorálu užil už v roce 1883 v předehře Husitská u příležitosti druhého otevření Národního divadla a zamýšlené činoherní trilogie s husitskou tematikou.
Centrem zájmu večer byl Gil Shaham, letošní kurátor komorní řady festivalu. Nadchl před několika dny naplno už dvěma komorními koncerty, v klavírním kvintetu s ním usedli naši umělci Josef Špaček a Pavel Nikl a též cellista Kian Soltani a pianista Gerhard Oppitz, kteří s Gilem Shahamem v dalším koncertu vytvořili trio. Gil Shaham je miláček pražského publika už drahně let a byl jednoznačným lákadlem na Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, B 108 Antonína Dvořáka hned od zveřejnění festivalového programu. O atraktivnosti Dvořákova houslového koncertu není pochyb, ačkoliv je to dílo dlouhého zrodu. Objednal si jej nakladatel Simrock v čase, kdy Antonín Dvořák byl po velkých úspěších zejména Slovanských tanců portfoliovou hvězdou jeho nakladatelství, v čase, kdy byli velmi populární houslové koncerty Johannese Brahmse a Maxe Brucha. Nakladatel si přál mít koncert „hodně originální, bohatý na kantilény a pro dobré houslisty“. To vše Dvořákův koncert naplno splňuje, byť dnes jsme konfrontováni s dílem dlouhého vzniku; houslista Joseph Joachim, jehož skladatel požádal o revizi partu, nacházel k takové spolupráci čas jen sporadicky a různé přepisy pak znamenaly velká zdržení. Jaká škoda, že se nedochoval autograf úplně první verze z roku 1879, možná by nám dnes po sto čtyřiceti letech byl nejmilejší.
Zvukově nediferencovaný, zbytečně tuhý nástup orchestru, do nějž se po několika taktech prolnul nástup houslí, Gil Shaham rozsvítil svou bezprecedentně osobitou hrou. Dokonalý hráčský um nejvyšší kategorie virtuozity, muzikální spontaneita, až živelná radost a prožitek hudby a nezaměnitelně ušlechtilý tón stradivárek, jedněch z nejvzácnějších – „Comtesse de Polignac“ (1699). Poslouchat jen škály hrané na tento nástroj by byl zážitek, natož pak dílo Dvořákovo. Shahamův elán a jeho radostná hra jaksi naplno diktovala pulsaci díla, orchestr nestíhal precizně vyhrát všechny ty promyšlené finesy orchestrálních hlasů, pro charakteristiku Dvořákova díla typické, stejně tak jako ani živelně nadšený virtuóz nestíhal všechny požadavky partu beze zbytku v plné sdělnosti. Byla to hra nadšená, oslňující, avšak bez pozorně dokonalé strukturace díla sólo versus orchestr. Šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Emmanuel Villaume efektně tlumil orchestr, kde to bylo možné; orchestrální tutti, výrazné dovětky k sólovým pasážím, hrál orchestr vždy v předepsaných fortissimech naplno a zněly žel tupě, bez energie rozlišení. Inu, nebyl to pro filharmoniky tentokrát čas políbený Múzou, víc pevná hra zaručené profesionality. Vydobyla ale nadšení a přídavek sólisty: Gavotte en Rondeau z Bachovy Partity č. 3.
Dokonale se orchestr prezentoval dílem Dvořákova současníka Camilla Saint-Saënse. Jeho symfonickou tvorbu známe nejvíc tak leda z populárního Tance kostlivců, ale kdy naposledy se hrála jeho Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“? Dvouvěté, hutné a kolosální vyprávění, které svěže užívá výdobytky hudby předchůdců a podmaňuje svou zřetelnou řečí. Emmanuel Villaume a jeho hráči citlivě zvýraznili tu impozantní polarizaci a balancování lyriky a dramatismu, jasnou a důmyslnou koncepci symfonie v podstatě monotematické, všechny ty přitažlivé modulační zvláštnosti. Účinně vyzníval barevný vstup klavíru a hlavně kouzlo varhanní podmalby, tvořící v závěru prostor pro nekonečně nostalgickou melodii. Elegantní, mistrný tah díla završila hymnicky plná harmonie orchestru a varhanního pléna a mohli jsme tak okusit krásu vzácného neoromantického květu naplno. Skutečně festivalový počin, který orchestr PKF – Prague Philharmonia víc než ctí.
Festival Dvořákova Praha
Rudolfinum, Dvořákova síň, 14. září 2019
Josef Suk: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, B 108
Camille Saint-Saëns: Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“, op. 78
Gil Shaham – housle
PKF – Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
