V rozhovoru uvedl Dennis Russell Davies, že nápad spojit tyto dvě symfonie vzešel od dramaturga orchestru Vítězslava Mikeše a byl založený na skutečnosti, že oba autoři přistupovali k symfonii s velkým respektem, proto tedy i ve zralém věku, a že našli v tomto oboru svůj vlastní rukopis spíše až druhým dílem.
Přirozeným podnětem k uvedení symfonie Philipa Glasse byl samozřejmě i fakt, že Dennis Russell Davies interpretoval a dokonce motivoval vznik řady Glassových děl a je tedy schopen je podat zasvěceným a zainteresovaným způsobem, užitečným mimo jiné i pro to, aby svým zápalem motivoval hráče orchestru k zájmu o dílo a současný repertoár.
Brahmsova Symfonie č. 2 D dur, op. 73 byla napsána v létě 1877 (autorovi bylo 44 let), premiéra se konala téhož roku 30. prosince s Vídeňskou filharmonií pod řízením Hanse Richtera. Brahms byl tehdy již respektovaným skladatelem. Dennis Russel Davies nicméně v rozhovoru zdůraznil, že se skladatel v symfonismu vyrovnával s autorem, kterého považoval v této oblasti za vrchol – s Ludwigem van Beethovenem (jak doslova říkal Brahms – vyrovnával se s pocitem „giganta za zády“). Druhá symfonie vznikla při Brahmsově letním pobytu v rakouských Alpách a je označována pro svůj charakter jako „Pastorální“. Patřila, údajně, k jeho osobně oblíbeným.
Symfonie je ukázkou Brahmsovy kompoziční schopnosti stavět složitě prokomponované provedení s polyfonickou sazbou jak z kratších, nepříliš výrazných témat, tak i delších melodií. To je též případ v první větě, kde úvodní krátký motiv ve violoncellech a kontrabasech navazuje v hornách a dřevech a přelévá se nakonec do jemné kolébavé melodie ve smyčcích. Věta končí poklidnou kódou s náročným sólem horny v nízké dynamice. Druhá věta Adagio non troppo je charakteristická pro Brahmse tzv. rozvíjející se variací. Je zahájena tématem v cellech a protimelodií ve fagotech. Třetí věta Allegretto grazioso je otevřena hobojovou melodií s doprovodem pizzicat, nastupuje kontrast v Prestu ve smyčcích a poté plénu. Autor střídá nálady, které opět uzavírá v klidném spočinutí. Finální věta Allegro con spirito je opět v sonátově formě. Poslední větou se Brahmsova Symfonie č. 2 řadí k dílům s triumfálním vyústěním v jasné tonální „tečce“ (fortissimo v žestích).
Sazba Brahmsových symfonií je prokreslená, Symfonie č. 2 je náročná zejména v partech dechových nástrojů. Bohužel, akustika prázdného Besedního domu příliš neprospívala čitelnosti a vnitřní prostorovosti jednotlivých linií a sól. Občas, například v provedení první věty, došlo k drobné chybce v žestích. Russell Davies diriguje spíše úsporně, možná měli hráči místy nedostatečný kontakt s dirigentem v současných nestandardních podmínkách.
Kamera se snažila sledovat partituru, ale režie střídala záběry snad až příliš často. Záběrů na dirigenta bylo, naopak, pomálu.
Americký skladatel Philip Glass (*1937) je autorem filmové hudby, oper, symfonií, skladeb pro různé obsazení nejčastěji prováděných s Philip Glass Ensemble. Velká část skladeb vzniká na objednávku a vzhledem k duchovnímu i sociálně angažovanému založení autora je též námětově zajímavá. Rozsáhlejší díla bývají kritizována, že vzhledem k jeho stylu nedostatečně hudebně vyjadřují potřebnou významovou rozmanitost.
Uvedená Symfonie č. 2 z roku 1994 je jeho, podle vlastních slov, šestým, čistě orchestrálním kusem. Je věnována Russellu Daviesovi a autor v rozhovoru s šéfdirigentem vysloveně uvedl, že by bez setkání s ním „nejspíš žádné symfonické dílo, žádnou symfonii nenapsal“. Orchestrální dílo chápe jako „výzvu“. Využívá i méně obvyklých nástrojů (jako v Symfonii č. 6 – The Glass Museum), například basový klarinet. V rozhovoru s šéfdirigentem Glass uvedl, že ho po premiéře symfonie Brooklynskou filharmonií umělecký ředitel Harvey Lichtenstein objal. Od této doby Glass složil dvanáct symfonií. Dvanáctá měla premiéru v roce 2019 v Los Angeles a je jednou ze tří symfonií inspirovaných Berlínskou trilogií Davida Bowieho (Low, Heroes a Lodger).
Glass je praktikujícím buddhistou. Připomeňme, že je i autorem hudby k slavnému filmu režiséra Martina Scorseseho Kundun z roku 1997. V jeho filosofickém postoji lze najít zřejmě i jeden z kořenů jeho inovátorského objektivizujícího pojetí kompozice, která připomíná přírodní proces, složený z dílčích proudů, komponovaných z jednoduchých vzorců, které se postupně proměňují přenášením akcentů, nebo přidáním hodnot, změnou hybnosti, barvy. Občas vystoupí některý z tvarů (dost často v neobvyklé poloze, instrumentaci), gradace probíhají spíše sloučením proudů. Některé postupy (aditivní princip, polyrytmie, polymetrie, variace jednoduchých modelů) najdeme i v tradiční hudbě přírodních národů a u Glasse bývá uváděna i tato možná inspirace jeho stylu.
Pro hráče orchestru je tento způsob hudebního myšlení spíše nezvyklou prací. Ve své jednoduchosti, ale setrvačnosti proudění klade důraz na přesnost i nárok na „udržení se“ ve chvílích, kdy se jednotlivé vrstvy dostávají do dílčího hybnostního, rytmometrického nebo tonálního nesouladu, například tím, že jeden z proudu si stále „jede“ inertně po svém. Poté se proudy opět harmonicky nebo tempově zaostřují. Zřejmě i proto lze přirovnat tuto techniku k „optickým klamům“, kde drobné změny, nebo náhlé vynoření tvarů, modelují zaměření pozornosti a v důsledku změnu celkového dojmu.
Realizace Glassovy symfonie byla pro šéfdirigenta zjevně oblíbeným výkonem, pro orchestr nezvyklou zkušeností, stejně jako zřejmě pro velkou část online publika. Pokud sledujeme Glassovu hudbu s určitým poučením, rozhodně není nudná. Ani akustika sálu této skladbě neuškodila. Doufejme, že Russell Davies bude pokračovat v realizaci Glassových děl, nebo jiného soudobého repertoáru, který u nás ještě nezazněl.
Orchestr poskytl streaming na svém Facebooku a YouTube kanále, a také na platformě ppv.livebox, kde jsem koncert bez problémů sledovala. Kanál YouTube navštívily v době streamingu pouze desítky posluchačů, ale jejich počet se díky uložení záznamu navýšil během víkend na cca 500 a lze předpokládat, že se ještě zvýší.
15. dubna 2021, 20:00 hodin
Besední dům Brno
Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur, op. 73
Philip Glass: Symfonie č. 2
Filharmonie Brno
Dirigent: Dennis Russell Davies
