Globe Jiřího Bartovance – start divadla Ponec do nové sezony

Divadlo Ponec zahájilo letošní sezonu současných tanečních produkcí premiérou tanečníka a choreografa Jiřího Bartovance a jeho mezinárodního týmu. Sedm tanečníků z České republiky, Španělska, Brazílie, Německa a Koreje se pod jeho vedením vydalo na průzkum identity a jejího rozpíjení v kolektivu. Vznikla tak společně vytvořená i společně interpretovaná choreografie s příznačným názvem Globe. Její dramaturgie je ale samotným pohybovým materiálem zatlačena do pozadí: vyvolává různé asociace a nálady, které může divákova fantazie zasadit do mnoha rámců a transformovat v mnoho příběhů. Základním motivem by pro Bartovancovu autorskou inscenaci měla být ztráta identity: „Uniformita a stírání kulturních rozdílů je pro něj námětem, při jehož ztvárnění chce dát prostor jedinečnosti každého z nich. Během tvůrčího procesu se snažil zachytit individuální charakter jedince, který pod vlivy okolního světa podléhá stereotypům a mění se v unifikovanou bytost,“ jak slibuje popis představení na stránkách divadla Ponec.Do inscenace je zapojeno sedm tanečníků výše zmiňovaných národností včetně autora. Jiří Bartovanec sám se narodil v Čechách, ale má také africké kořeny. Od roku 2003 tančil v německém souboru Sasha Waltz & Guests a vliv německého tance je na jeho stylu jasně patrný. Ze svého působení v zahraničí si přinesl surovost a expresi, kterou si německá taneční scéna nese jako odkaz meziválečného výrazového tance až do současnosti, spolu se zvláštní divadelností a důrazem na práci se scénou a kostýmy, kterou prohloubilo německé Tanztheater (taneční divadlo). Tento styl může být pro českého diváka až nestravitelný, ačkoli dnes snad už nezaskočí drsností (v tomto ohledu jsou diváci proškoleni přinejmenším Ultimo Vez a i mnoha domácími produkcemi). Ale pokud je tomuto stylu něco cizí, je to srozumitelnost, a pokud něčím překypuje, jsou to emoce.

Z hlediska pohybového materiálu Globe potěší na pohled. Vnitřní stavba je ale velmi volná stejně jako provázanost s tématem. Pokud známe námět předem, můžeme jej úspěšně hledat, pokud ne, může nás interpretace zanést kamkoli. První obraz inscenace je velmi slibný: na scéně stojí výrazná dlouhovlasá žena zahalená do oděvu z dlouhých svazků tmavé koudele, připomínajících také lidské vlasy. Pohybuje zápěstími a pažemi koketně jako barokní tanečnice, staví se do vyzývavých póz, když tu se ze záplavy „vlasů“ kolem jejího trupu vynoří mužské ruce jako chapadla sasanky na mořském dně. Plynule doplňují pohyb, zatímco mužovo tělo je skryto. Surrealistický výjev skončí oddělením obou individualit a divák napjatě čeká, jak se příběh rozvine dál. Ale vztah nepokračuje a jeviště zalidňují další postavy: ženy v tmavých šatech, drobný Brazilec v oděvu připomínajícím kaftan s nabranými rukávy, Jiří Bartovanec v krátké sukni… Volba kostýmů je poněkud neuchopitelná, protože ženský oděv na mužském těle už není v tanci nic neobvyklého a tady vůbec není jasný důvod jeho užití. Snad pro dojem unifikace?Tanečníci na jevišti jsou ovšem jasnými individualitami a jejich tanec se podobá víření krvinek v tepnách nebo pohybu nebeských těles. Setkání, kolize, spory, odloučení, náhodná spojení, která se zase vytrácejí. Nevznikají žádné trvalejší vztahy, takže pokud se máme pokusit vidět před sebou parafrázi kultur nebo společností, vidíme jen trpký odraz roztříštěnosti a neschopnosti komunikovat. Což ale svým způsobem náš globální svět charakterizuje. Individuální pohybový slovník tanečníků je zřetelný. To, co je spojuje, je důraz na gesta, ruce, jež se stále pohybují v zápěstí, a dále jistá plynulost pohybu jako celku. Tanečníci klesají na zem, ale spíš jen k nabrání energie k postupnému přesunu dál. Často se seskupují a vytvářejí útvary podobné pohybujícím se sousoším, jejich pohyb se stále přelévá a jeho dynamika se sice proměňuje, ale bez razantních řezů.Obrazy většinu času splývají jeden s druhým a těžko se v nich dají identifikovat výjevy, kdy by se pozorovatel mohl opřít o nějaké výraznější rysy a odhadnout smysl dění. Je tu náznak duetů muže a ženy, je tu i souboj a výrazně vypjatá scéna, která poruší klidný tok choreografie. V ní se jedné z tanečnic zmocňuje jakýsi hysterický záchvat, zatímco další tři zúčastnění propukají v divokou hádku, každý v rodném jazyce. Silou hlasu zdaleka předčí doprovod elektronické hudby, která jinak dění podbarvuje.

Z tanečníků jako individualita vyniká nejvíce Elia Lopéz González, která je onou charismatickou ženou z prvního výjevu, vkládá do pohybu grácii a vyzývavost. Jiří Bartovanec působí spíše civilně, zatímco druhý tanečník, Brazilec Alvarenga má jako charakteristickou součást svého pohybového slovníku jogínský stoj na hlavě a působí při svém malém vzrůstu velmi mrštně a ohebně. Německá tanečnice Wibke Storkan s plavými vlasy zastupuje nevinnou ženu mírných pohybů a nejistoty ve vystupování, objekt manipulace, český tanec v této skupině reprezentuje Dora Sulženko Hoštová, která svým partům také vtiskla originalitu, a plejádu doplňují křehké Korejky Jeong Moon Lue a Jung Youn Yum. Všechny ženy v prudších pohybových pasážích pohazují rozpuštěnými vlasy, ale nezdá se, že by symbolizovaly ženství, spíš slouží jako výtvarný prvek.V choreografii není zcela jasné, kdy se z individuí stávají jednotky unifikované v systému, protože všichni tanečníci si charakteristiky svého pohybu zachovávají po celou dobu. Postupně se sice vytvářejí určitá seskupení, někdy dva nebo více tanečníků začne opakovat určitou pohybovou sekvenci unisono, ale nikdy ne tak dlouho, aby jejich počínání navodilo pocit mechaničnosti a ztráty osobnosti. I po jedné z posledních pasáži, kdy všichni pochodují po jevišti v sevřeném šiku, se zase jedinci postupně oddělují a vymaňují. Celé dílo působí spíš dojmem střetu z náhodných setkání, nenalézám v něm ohlášené „stírání kulturních rozdílů“. Na vyjádření konkrétního tématu je totiž celá tato choreografie příliš volná a abstraktní (jakkoli je pohybově výrazná a osvěžující).

Nejdůrazněji je motiv uniformity vyjádřen v kostýmech, které se na závěr sjednocují v materiálu: každý z tanečníků má nakonec oděv doplněn či zakryt nějakou součástkou z igelitu a umělých vlasů, jako kdyby to měla být uniforma nebo odznak. Na druhou stranu jsou tyto kreace natolik odlišné, že je dojem jednoty opět brzy ten tam. Scénu tvoří pruhy světlého baletizolu, který je v levé části jeviště zdvižen a vytváří tak projekční plochu. Promítají se na ni především barvy, ale projekce zachycuje také asijskou ženu v černých šatech, a nakonec v posledních minutách se spouští zrychlená slide-show střídající barevné i černobílé fotografie politiků, vojáků, celebrit a loga světoznámých značek. To je také jediný okamžik, který skutečně rezonuje s tématem globalizovaného světa.

Globe
Námět a choreografie: Jiří Bartovanec
Hudba: Circuit Splash
Světelný design: František Fabián
Video: Davide Parmeggiano
Scéna: Michal Horáček a Jindřich Havlík
Premiéry 9. a 10. září 2014 divadlo Ponec Praha
(psáno z první premiéry 9. 9. 2014)

Interpretace – Elia Lopéz González, Cipó Alvarenga, Dora Sulženko Hoštová, Jiří Bartovanec, Wibke Storkan, Jeong Moon Lue, Jung Youn Yum

www.divadloponec.cz

Foto Brtnicky.com