Glosa: České otazníky a Lohengrin v Drážďanech

Bývaly doby, kdy se inscenace (nejen) českých oper držely na repertoáru v Národním několik desetiletí. Jeden příklad za všechny – Dvořákova Rusalka v kongeniálním ztvárnění režiséra Václava Kašlíka a scénografa Josefa Svobody, s premiérou v lednu 1960 se dávala až do poloviny roku 1991, kdy po více než třiceti letech dosáhla neskutečného čísla 642 repríz. Ani ostatní tituly příliš pozadu nezůstávaly – jen namátkou: Smetanův Dalibor, také v režii Václava Kašlíka, se hrál od začátku šedesátých let následujících šestnáct sezon s bezmála třemi stovkami repríz, Dvořákův Jakobín v nastudování Karla Jerneka od poloviny sedmdesátých let následujících patnáct sezon s více než dvěma stovkami představení. Dnešní zběsilé tempo, se kterým se znovu a znovu studuje základní kmenový repertoár, tak při vzpomínce na dřívější poměry vyvolává celou řadu otázek. Jsou snad dnešní inscenace méně povedené, než ty dřívější, které ještě mnoho ze současných operních fanoušků pamatuje? Je ten stále se opakující kolotoč stejných titulů snad jistou daní za moderní háv současné režie, který se většinou brzy obnosí? Jsou dnešní inscenační koncepce snad méně kvalitní a tím pádem méně „trvanlivé“, než tomu bylo dřív? Je to snad rivalitou často se střídajících operních šéfů, proč repertoárový odkaz svých předchůdců tak snaživě a prakticky hned po svém nástupu přestudovávají?

Podobné otázky našinci projdou hlavou i při návštěvě sousední Semperovy opery, kde jeden z tamních „národních“ titulů, Wagnerova Lohengrina, hrají v téže inscenaci už bezmála třicet let, s více než stovkou repríz. Samozřejmě, nezbytným základem tohoto v zásadě stále ještě zachovale působícího víceméně klasického režijního konceptu Christine Mielitz je vedle pečlivých „oprašovacích“ zkoušek také precizní hudební nastudování, které je ovšem v saské metropoli vždy samozřejmostí. V posledních letech v drážďanském Lohengrinovi takřka už tradičního Klause Floriana Vogta coby bájného rytíře tak tentokrát vystřídal původem australský neméně skvělý představitel, spolehlivý wagnerovský heldentenor Stuart Skelton, Elsou byla báječná americká sopranistka Marjorie Owens, Telramundem další spolehlivý wagnerovský specialista Hans-Joachim Ketelsen, Jindřichem Ptáčníkem i v Bayreuthu osvědčený interpret Georg Zeppenfeld a konečně Ortrudou výrazná americká mezzosopranistka Tichina Vaughn, s Wagnerem též mající nejednu zkušenost. O kvalitých drážďanské Staatskapelle, tentokrát hrající pod mladým americkým dirigentem Erikem Nielsenem, přesvědčovat netřeba.

I tady se ale ptáte: Proč to venku jde a u nás ne? Proč si třeba zrovna i v Drážďanech mohou dovolit hrát i další kmenové repertoárové tituly bez studu nad jejich scénickou a pochopitelně i hudební úrovní několik desetiletí? Beethovenova Fidelia už skoro čtvrt století či Straussovo Capriccio už bezmála dvacet let? Proč pak mohou mnohem častěji uvádět nejrůznější dramaturgické bonbónky a vychytávky, o kterých se návštěvníkům Národního může leda tak zdát? Jak hodně se na tom podepisuje vůči kultuře daleko štědřejší státní kasa či majetnější, ale také nejspíš i uvědomělejší sponzoři? Anebo snad naši první scénu nelze s tou drážďanskou vůbec srovnávat, byť nás o tom, že se v opeře nemáme za co stydět, nejeden z našich divadelních ředitelů v minulosti přesvědčoval? Nebo snad jen při pohledu na programy a obsazení v zahraničních operních domech podléháme slepé závisti a nevážíme si toho, co máme doma? Anebo se snad dřív u nás opera hrála daleko líp, než teď?

Richard Wagner:
Lohengrin
Dirigent: Erik Nielsen
Režie:: Christine Mielitz
Scéna a kostýmy: Peter Heilein
Světla: Friedewalt Degen
Sbormistr: Pablo Assante
Dramaturgie: Matthias Rank
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Herren des Sinfoniechores Dresden e.V.
Premiéra 21.ledna 1983 Semperoper Drážďany
(shlédnutá repríza 6.11.2011)

Heinrich der Vogler – Georg Zeppenfeld
Lohengrin – Stuart Skelton
Elsa von Brabant – Marjorie Owens
Friedrich von Telramund – Hans-Joachim Ketelsen
Ortrud – Tichina Vaughn
Heerrufer des Königs – Matthias Henneberg
Erster Edler – Gerald Hupach
Zweiter Edler – Orlando Niz
Dritter Edler – Ilhun Jung
Vierter Edler – Peter Lobert
Edelknabe 1 – Gabi Falkenhagen
Edelknabe 2 – Monika Harnisch
Edelknabe 3 – Annett Eckert
Edelknabe 4 – Claudia Mössner

www.semperoper.de

Foto: M.Creutziger

Související články


Reakcí (10) “Glosa: České otazníky a Lohengrin v Drážďanech

  1. To je, bohužel, všechno pravda! Samozřejmě tento stav zapříčiňuje i střídání šéfů, kteří pyšně smetou vše, co bylo od minulého vedení a dělají znovu Giovanniho, Prodanou a dokola stále stejné tituly. Že většinou každé novější nastudování je ještě horší, než to předešlé, je smutná pravda. Tak stále v ND není Hubička, Tajemství, rychle zmizely i Výlety páně Broučkovy atd. Proč by se nemohl na repertoáru držet třeba Pitínského Tristan a Isolda (ne že by byl vynikající, ale byl alespoň dobře hudebně nastudován J. Koutem)? Pak opravdu není prostor pro zajímavější tituly, navíc stahování inscenací po několika málo reprízách je i neekonomické.
    Tak jako v Drážďanech, pracují i v jiných velkých operních domech. Bohužel pražští operní šéfové (a nejen pražští) jsou tak zahledeni do sebe, že se vůbec nepodívají, jak to venku chodí a nepoučí se. A to nemluvím vůbec o koprodukčních titulech zejména u nerepertoárových titulů! Pak se venku často dostane na spoustu zajímavých titulů, např. v Drážďanech zrovna letos budou hrát Weinbergerova Švandu dudáka, byť je to opera, která mi v repertoáru ND nechybí – ale je to určitá repertoárová rarita a tou by v ND mohla být třeba Mayrova Medea v Korinthu.
    Ale obávám se, že nebude lépe, neboť šéfovské posty se obsazují podle vzoru vlády, tedy podle kamarádských vztahů a tak nemůže být lépe!
    Český operní fanda tak udělá nejlépe, když sedne do auta a za operou zajede do Mnichova, Drážďan, Vídně nebo třeba i Norimberka. Určitě nebude litovat!

  2. To je napsáno víc než přesně, česká operní divadelní praxe je děsivá zvláště v ND! Ale oni se prostě nepoučí tam, kde to léta funguje, oni umí přece všechno líp, po našem… Lohengrina 6.11. v Drážďanech jsem viděl a byl jsem naprosto spokojen – inscenace klasická, možná již trochu omšelá, s nepříliš slušivými kostýmy pro Lohengrina (tedy aspoň pro statnou postavu Stuarta Skeltona), ale ty menší nedostatky zcela přebije hudební nastudování a výkony pěvců… Skelton byl vynikající, vůbec jsem ho neznal, milé překvapení… Milan

  3. Výběr kandidátů a volba divadelních intendantů v cizině je v rukou grémií složených z osobností s viditelným uměleckým, vědeckým a společenským postavením. Z toho pak vyplývá celková stabilita divadel, ansámblů, sponzorů a produkcí.

    V Česku i v ostatních postkomunistických zemích je jmenování a odvolávání intentantů věcí bezejmenných politických komparzistů. Jejich jedinou kvalifikací je příslušnost k určité stranické klice.

  4. Podle mého názoru nelze chválu Semperovy opery paušalizovat. pro všechny nadšence „doporučuji“ tamní inscenaci Rusalky. Z mého pohledu jde u drážďanské Rusalky o naprostou režijní zhůvěřilost a pěvecky, výjimkou Tichiny Vaughn jako Ježibaby, těžce průměrné představení. Sám fakt, že nějaké představení je na repertoáru v témže nastudování třeba 15 nebo 20 let podle mě ještě neznamená, že se jedná o „posvátnou krávu“, kterou nikdo nesmí odvést do stáje a daný kus nastudovat jinak, to by byla nuda k nesnesení a pohodlné podlehnutí insenačním stereotypům. Heřmanovo nastudování Rusalky považuji za výborné, osobně bych těžko snášel, kdyby byla tato opera pojata jako pohádka, kterou není, vodník s gumovou pleší apod. A nové nastudování Giovanniho? Už bylo načase, řekl bych. F. Hanzlík

  5. Předchozí: Rusalku jsem viděl, za zhůvěřilou ji nepovažuji. Není to špičkové hudební nastudování, ale stále je nad průměrem čehokoliv domácího. To jen na okraj. Obecně lze přesně souhlasit s autorem a to hlavně s jeho tvrzeními týkajícími se kvality repertoáru. Kdo je ze Severních Čech nebo z Prahy má Drážďany „naježděné“ a jistě dá za pravdu tvrzením, že tamní kvalita s domácími divadly nesrovnatelná. NESROVNATELNÁ. Na cokoliv se vydáte, bude hudebně nastudováno ve standardní a přijatelné kvalitě, nikoliv jako průměr až podrpůměr. To platí hlavně o hudebním nastudování – Staatskapelle navíc není jen divadelním orchestrem, ale zatraceně často hraje jako symfoňák. To by naši hráči v ND koukali, jak by se museli otáčet a o takové kvalitě, jakou tento orchestr produkuje se nám doma ani nezdá ve snu. Takže autor má zcela pravdu.

Napsat komentář

Reklama