Bývaly doby, kdy se inscenace (nejen) českých oper držely na repertoáru v Národním několik desetiletí. Jeden příklad za všechny – Dvořákova Rusalka v kongeniálním ztvárnění režiséra Václava Kašlíka a scénografa Josefa Svobody, s premiérou v lednu 1960 se dávala až do poloviny roku 1991, kdy po více než třiceti letech dosáhla neskutečného čísla 642 repríz. Ani ostatní tituly příliš pozadu nezůstávaly – jen namátkou: Smetanův Dalibor, také v režii Václava Kašlíka, se hrál od začátku šedesátých let následujících šestnáct sezon s bezmála třemi stovkami repríz, Dvořákův Jakobín v nastudování Karla Jerneka od poloviny sedmdesátých let následujících patnáct sezon s více než dvěma stovkami představení. Dnešní zběsilé tempo, se kterým se znovu a znovu studuje základní kmenový repertoár, tak při vzpomínce na dřívější poměry vyvolává celou řadu otázek. Jsou snad dnešní inscenace méně povedené, než ty dřívější, které ještě mnoho ze současných operních fanoušků pamatuje? Je ten stále se opakující kolotoč stejných titulů snad jistou daní za moderní háv současné režie, který se většinou brzy obnosí? Jsou dnešní inscenační koncepce snad méně kvalitní a tím pádem méně „trvanlivé“, než tomu bylo dřív? Je to snad rivalitou často se střídajících operních šéfů, proč repertoárový odkaz svých předchůdců tak snaživě a prakticky hned po svém nástupu přestudovávají?
Podobné otázky našinci projdou hlavou i při návštěvě sousední Semperovy opery, kde jeden z tamních „národních“ titulů, Wagnerova Lohengrina, hrají v téže inscenaci už bezmála třicet let, s více než stovkou repríz. Samozřejmě, nezbytným základem tohoto v zásadě stále ještě zachovale působícího víceméně klasického režijního konceptu Christine Mielitz je vedle pečlivých „oprašovacích“ zkoušek také precizní hudební nastudování, které je ovšem v saské metropoli vždy samozřejmostí. V posledních letech v drážďanském Lohengrinovi takřka už tradičního Klause Floriana Vogta coby bájného rytíře tak tentokrát vystřídal původem australský neméně skvělý představitel, spolehlivý wagnerovský heldentenor Stuart Skelton, Elsou byla báječná americká sopranistka Marjorie Owens, Telramundem další spolehlivý wagnerovský specialista Hans-Joachim Ketelsen, Jindřichem Ptáčníkem i v Bayreuthu osvědčený interpret Georg Zeppenfeld a konečně Ortrudou výrazná americká mezzosopranistka Tichina Vaughn, s Wagnerem též mající nejednu zkušenost. O kvalitých drážďanské Staatskapelle, tentokrát hrající pod mladým americkým dirigentem Erikem Nielsenem, přesvědčovat netřeba.
I tady se ale ptáte: Proč to venku jde a u nás ne? Proč si třeba zrovna i v Drážďanech mohou dovolit hrát i další kmenové repertoárové tituly bez studu nad jejich scénickou a pochopitelně i hudební úrovní několik desetiletí? Beethovenova Fidelia už skoro čtvrt století či Straussovo Capriccio už bezmála dvacet let? Proč pak mohou mnohem častěji uvádět nejrůznější dramaturgické bonbónky a vychytávky, o kterých se návštěvníkům Národního může leda tak zdát? Jak hodně se na tom podepisuje vůči kultuře daleko štědřejší státní kasa či majetnější, ale také nejspíš i uvědomělejší sponzoři? Anebo snad naši první scénu nelze s tou drážďanskou vůbec srovnávat, byť nás o tom, že se v opeře nemáme za co stydět, nejeden z našich divadelních ředitelů v minulosti přesvědčoval? Nebo snad jen při pohledu na programy a obsazení v zahraničních operních domech podléháme slepé závisti a nevážíme si toho, co máme doma? Anebo se snad dřív u nás opera hrála daleko líp, než teď?
Richard Wagner:
Lohengrin
Dirigent: Erik Nielsen
Režie:: Christine Mielitz
Scéna a kostýmy: Peter Heilein
Světla: Friedewalt Degen
Sbormistr: Pablo Assante
Dramaturgie: Matthias Rank
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Herren des Sinfoniechores Dresden e.V.
Premiéra 21.ledna 1983 Semperoper Drážďany
(shlédnutá repríza 6.11.2011)
Heinrich der Vogler – Georg Zeppenfeld
Lohengrin – Stuart Skelton
Elsa von Brabant – Marjorie Owens
Friedrich von Telramund – Hans-Joachim Ketelsen
Ortrud – Tichina Vaughn
Heerrufer des Königs – Matthias Henneberg
Erster Edler – Gerald Hupach
Zweiter Edler – Orlando Niz
Dritter Edler – Ilhun Jung
Vierter Edler – Peter Lobert
Edelknabe 1 – Gabi Falkenhagen
Edelknabe 2 – Monika Harnisch
Edelknabe 3 – Annett Eckert
Edelknabe 4 – Claudia Mössner
Foto: M.Creutziger
