Operní panorama Heleny Havlíkové (49)
Týden od 7. do 13. listopadu 2011
° Vítězný návrat Petra Kofroně do Putivli / Plzně
° Pěvecká gymnastika Vivicy Genaux
° Smršť emocí z Covent Garden
° Inspirace na dny příští
***
Vítězný návrat Petra Kofroně do Putivli / Plzně
Nastudování Knížete Igora Alexandra Porfirjeviče Borodina je plzeňským úspěchem, nejen dramaturgickým. Opery ruských skladatelů takzvané mocné hrstky se v posledních letech u nás hrají zřídka. Z tohoto v dějinách hudby mimořádného sdružení skladatelů, pro které byla hudba „jen“ koníčkem vedle jejich civilních povolání a které si v 2. polovině 19. století vytýčilo za cíl vzkříšení národní tradice ruské hudby z ducha hudby lidové, se když už tak u nás hraje Musorgského Boris Godunov.
Kníže Igor je jediná Borodinova opery, jinak váženého profesora chemie, lékaře a vědce. Po osmnácti letech práce ji před svou předčasnou smrtí nedokončil, pro premiéru v Mariinském divadle v Petrohradě v roce 1890 jeho skici dopracovali především Alexandr Glazunov a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Opera o prologu a čtyřech dějstvích vychází z hrdinského eposu Slovo o pluku Igorově, kníže Igor je ovšem skutečná historická postava. Hlavní dějovou linií je Igorova výprava proti kočovným Polovcům vedeným chánem Končakem, kteří ve dvanáctém století ohrožovali mír na Rusi.
Jakkoli Igorovo tažení vítězně neskončilo (ale díky Končakově velkorysosti příběh vyústí v Igorův návrat do Putivli, kde se po boku věrné choti Jaroslavny opět ujme moci a jeho syn si vezme Končakovu dceru), plzeňská inscenace je vítězným návratem Petra Kofroně, někdejšího, v Plzni kontroverzně hodnoceného šéfa opery, nyní dirigenta a manažera operního orchestru, což je u nás pozice přece jen neobvyklá. Monumentální operní fresku, s „lidem“ jako jedním z hlavních protagonistů, nastudoval Petr Kofroň skutečně velkolepě, se zřetelně vystavěnými kontrasty a velkou energií. Ne že by se orchestr (žesťová sekce) vyvaroval nepřesností, ale dominovalo celkové napětí a tah hudebního nastudování. Mocné zvony a řinčení mečů v bojových scénách tento „akční“ dojem v souladu s režií Michaela Taranta ještě dokreslovaly. Scéna znásilnění, která některé diváky pobouřila, nebyla samoúčelná, ale přesně odpovídala útrapám válečné doby a v takto pojaté inscenaci měla své oprávnění.
Tarant plně uplatnil svůj typický rukopis a v logice libreta a hudby historický příběh ilustroval pro diváky přitažlivě a srozumitelně. Napomohla mu v tom jednoduchá, ale funkčně skvěle variabilní scéna Tomáše Moravce s variací na stany poloveckých nomádů, když se obrovská „celta“ ve tvaru křídel vznáší a mocně „létá“ nasvícená různými barvami nad hlavami davů (ostatně v libretu je odkaz na sokola). Po obvodu točny jsou rozmístěny čtyři kvádry. Připomínají jakési předkřesťanské menhiry, vbudované do základů nové víry. Jednoduše je lze upravit tak, že vytvoří strmé schody, na jejichž vrcholy stoupají vůdci ruští i polovečtí. Inscenátoři se také nechali inspirovat pohanskými rituály a do kruhu uspořádané tance a sbory nepostrádaly sílu rituálů přírodních národů.
Při druhé premiéře 8. listopadu vytvořil titulní roli Vladislav Zápražný. S jeho měkčím barytonem není kníže Igor drsný válečník, ale spíše přemýšlivý mírotvroce. Kontrastně tak vyzněl jak polovecký chán Končak v energickém podání mladého basisty Davida Szendiucha, tak poživačný mocichtivý Galickij Dalibora Tolaše. Pro Kateřinu Jalovcovou byla role Končakovy dcery další příležitostí, kde mohla rozeznít svůj temný mezzosoprán v široké dynamické i výrazové škále: jako vábení, kterému neodolá Igorův syn, i dramaticky vystupňovaný nesouhlas, když se ji chce opustit. Slabinou druhé premiéry byly ovšem výkony Ivany Šakové v roli Igorovy manželky Jaroslavny, jejíž soprán vykazoval značné známky opotřebení, a také Valentina Prolata coby Vladimíra, který se z vyšších tónů vylhával falzetem.
I s těmito výhradami má v Knížeti Igorovi Plzeň titul, který si zaslouží diváckou pozornost a přitom se nijak nepodbízí. Díky přenosům oper z hlavních světových center opery se nabízí srovnání – troufám si tvrdit, že Kofroňova a Tarantova koncepce by se v ani tomto kontextu neztratila.
***
Pěvecká gymnastika Vivicy Genaux
Minulý týden se ve Stavovském divadle uzavřel letošní 16. ročník festivalu Struny podzimu recitálem mezzosopranistky Vivicy Genaux, po Cecilii Bartoli a Magdaleně Kožené u nás během tohoto podzimu další specialistky na barokní oper. Také Vivika Genaux dnes patří do světové pěvecké elity suverénně ovládající techniku ve všech rejstřících skvěle vyrovnaného hlasu, nadaná muzikalitou a vybavená vědomostním zázemím o stylu a interpretačních pravidlech árií opery seria.
Máme-li srovnat, Cecilia Bartoli je oslnivě zářící bakchantský živel tryskajících erupcí energie. Koženou charakterizuje spíše apollónská ušlechtilost, decentnost, niternost, síla její interpretace je založena na intenzitě schopnosti „povídat“ si s posluchačem spíše důvěrně. Vivicu Geneaux lze přirovnat ke gymnastce, která brilantně ovládá „veletoče“, skoky, běhy i „akrobacii“ a nejrůznější zdobné „piruety“ neobyčejně obtížných barokních virtuózních árií a jejich ornamentiky, kterými zatím nahrazuje hlubší prožitek. Vyzařuje z ní veselost, radost: zdálo se, že barokní afekty plné krutých hrozeb tyranů, zuřivé pomsty nebo bouřemi rozvrácených moří i duší, bolestných trýzní a vzdechů nebere až tak smrtelně vážně a s šibalstvím v očích raději navazuje kontakt se svými instrumentálními partnery.
Na koncertě zpívala nejen árie z oper Antonia Vivaldiho a Johanna Adolfa Hasseho, ale do svého pražského vystoupení speciálně zařadila i dvě árie z oper Josefa Myslivečka Demofoonte a Calliroe. Za to si zaslouží ocenění, stejně jako dirigent orchestru Collegium 1704 Václav Luks, který ji pro tento nápad získal. Opery tohoto staršího Mozartova vrstevníka a v 70. letech 18. století uznávaného skladatele tehdy již dožívajícího žánru opery seria přímo v její kolébce Itálii, se dnes tu a tam objevují; Montezuma se stal ozdobou programu letošního ročníku Hudebního festivalu Znojmo (recenzy najdete na Opeře Plus zde) a jeho Antigona v nastudování švýcarské opery z Bienne získala cenu diváků v maďarské mezinárodní operní soutěži Armel (viz Operní panorama z 11.října zde), ale na zásadnější průlom do repertoáru světových specialistů na poučenou interpretaci teprve čekají. Mysliveček kánony opery seria nebořil, nýbrž ctil a mistrovsky zvládl především díky svému melodickému talentu. Pokud jeho hudbu budou interpretovat takoví umělci jako Vivica Genaux nebo Luksův orchestr, mají Myslivečkovy opery šanci se z archívů vrátit na jeviště. Ostatně Collegium 1704 připravuje ve spolupráci s Národním divadlem v Praze na květen 2013 jeho Olympiádu.
***
Smršť emocí z Covent Garden
Dobrou zprávu pro příznivce operních přenosů do kin potvrdil záznam Pucciniho Tosky z londýnské Královské opery v pražském Biu Oko. Však bylo už na čase, aby kromě ostravského kina Luna i v dalších kinech dostal současný monopol operních přenosů z MET opět evropskou konkurenci. Metropolitní opeře samozřejmě nelze upřít prvenství při prosazení tohoto nového fenomenu, ale už série přímých přenosů i záznamů z evropských operních divadel z nabídky Opera in Cinema, kterou u nás před časem využívala síť kin Palace Cinemas, zřetelně ukázala, že úroveň prestižních operních domů je vyrovnaná, konkurence silná a možnost porovnávat užitečná a potřebná.
Právě Tosca takové porovnání nabízí. Tu z MET jsme viděli před dvěma lety s Karitou Mattilou v titulní roli. Před schválnostmi režie Luca Bondyho tehdy bylo lépe zavírat oči a nechávat se unášet hudbou a zpěvem. To v případě záznamu sestříhaného ze dvou červencových představení Tosky v Covent Garden vskutku nebylo třeba: se strhujícím hudebním nastudováním temperamentního Antonia Pappana korespondovala tradiční, ovšem do posledního detailu v logice textu i hudby ve vztazích a charakteristikách postav a jejich jednání domyšlená režie Jonathana Kenta. Jen ta „nebarvící krev“ a sněhobílé šaty Tosky, které zůstaly ušetřeny jediné kapky krve, i když na ní ležel Scarpia s obrovskou rudou skvrnou na hrudi, se tomuto principu zbytečně vymykaly. A dosti „neprakticky“ si Toska tyto šaty s dlouhou vlečkou ponechala i na plánovaný útěk z teras Andělského hradu. Tato inscenace se v Královské opeře pravidelně vrací v nejrůznějším obsazení od své premiéry v roce 2006, kdy po dvaačtyřiceti letech vystřídala legendární Tosku Franka Zeffirelliho.
Bylo zřejmé, že opery tak zkušených hudebních dramatiků, jakým byl Puccini, vskutku nepotřebují režijní modernizace či nejrůznější vylepšování, zejména objeví-li se v podání takové sestavy, kterou právě pro ona dvě zaznamenávaná představení tvořili Angela Gheorghiu, Jonas Kaufmann a Bryn Terfel, všichni s bohatými zkušenostmi se svými rolemi ať už přímo z této Kentovy inscenace, tak i z jiných nastudování. Zaslouží nejvyšší superlativy. Angela Gheorghiu přiznala, že v Tosce vlastně hraje sama sebe. A témbr jejího nezaměnitelného sopránu dodává této roli podmanivou ženskou smyslnost. Způsob, jakým v 1. dějství střídala hysterické výbuchy žárlivosti a láskyplné erupce, teatrální gesta divy, koketnost všemi obletované krasavice, zbožnou kajícnost i docela „obyčejnou“ úzkost ženy, že by mohla přijít o svého milence, byl přesný. A stejně dokázala pěveckým výrazem, dynamikou, agogikou i pohledem, výrazem obličeje nebo gestem vyjádřit tíseň, zbabělost i vzdor a odhodlání vraždit i chvilkového triumfu s kontrastním ztišením napětí ve Vissi d’arte ve velké scéně Scarpiou. Toho rozehrál Bryn Terfel nejen jako sebejistou krutou bestii, ale i jako muže, který se stal otrokem svého chtíče. Mimořádná šíře Terfelova umění a jeho dokonalé ovládnutí partu Scarpii bylo zřetelné ve srovnání s jeho Wotanem v přenosech Prstenu Nibelungova z MET, který sice prověří jeho hlasovou výdrž, ale zdaleka ne plnou mnohostrannost Terfelova mistrovství. A můžeme se těšit na jeho Leporella, který je ohlášen na zahajovací představení letošní sezóny ve Scale 7. prosince – přímý přenos bude u nás přenášet ostravské kino Luna. A trojici, v níž se sešli vzájemně „kompatibilní“ mistři, dovršil Jonas Kaufmann. Tento muž přitažlivého vzhledu a úchvatných descrescend i pevných fortissim patří dnes dozajista k ideálním představitelům svobodomyslného bohémského malíře, oddaného přítele i milence, tolerantně chápajícího vrtochy své milované. Výstižné byly i portréty ostatních menších rolí.
Právě takovou inscenací se s Královskou operou loučila v pozici ředitelky opery Elaine Padmore, která měla zájem o spolupráci se Státní operou Praha; vážně míněnou a opakovanou nabídkou osobnosti s takovými výsledky, zkušenostmi a kontakty ovšem naše Ministerstvo kultury zhrdlo.
Co se týká přenosů z Královské opery, můžeme se těšit dál, protože Bio Oko má v plánu uvést i další záznamy, které Covent Graden zařadila do své letošní nabídky – v lednu 2012 Popelku, nikoli Rossiniho, ale Massenetovu, a v únoru pak Pucciniho Triptych.
***
Inspirace na dny příští
Americkou sopranistkou Sondru Radvanovsky známe z přenosu Trubadúra z MET. Árii Leonory D’amor sull’ali rosee zazpívá i při svém pražském recitálu spolu se slavnou árií Belliniho Normy Casta diva, Verdiho Aidou O patri mia, ale i dalších z Verdiho oper nebo Cileovy Adriany Lecouvreur. Jsem zvědavá, jak se po jejím boku uplatní naše mladá mezzosopranistka Barbora Polášková. Sondru Radvanovsky ve Smetanově síň Obecního domu v Praze 16. listopadu od 19:30 hod. bude provázet Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigentem bude Francesco La Vecchia.
Další sobotní přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR (od 18:45 hod.) nabídne Satyagrahu Philipa Glasse. Tato opera ve stylu minimalismu vznikla na náměty ze života duchovního a politického vůdce hnutí za nezávislost Indie Mahátmy Gándhího.
V neděli 20. listopadu od 19:30 hod. se koná další z koncertů Collegia Marianum z jeho letošního cyklu Theatrum mundi a Theatrum sacrum. Na koncertě s podtitulem Amore divino – Amore terreno, tedy láska duchovní a láska pozemská zazní vokální hudba Gaspariniho, Caldary, Hasseho a Vivaldiho, sólistkou bude uznávaná mezzosopranistka Hana Blažíková. Koncert se koná v refektáři kláštera dominikánů v Jilské ulici v Praze.
Alexandr Porfirjevič Borodin:
Kníže Igor
Dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michael Tarant
Scéna: Tomáš Moravec
Kostýmy: Klára Vágnerová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Bojové scény: Karel Basák
Sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 29. října 2011 ve Velkém divadle
(psáno z 2.premiéry 8. 11 2011)
Kníže Igor: Vladislav Zápražný
Jaroslavna: Ivana Šaková
Vladimír Igorjevič: Valentin Prolat
Kníže Galickij: Dalibor Tolaš
Končak: David Szendiuch
Končakovna: Kateřina Jalovcová
Ovlur: Juraj Nociar
Skula: Stanislav Krejčiřík
Jeroška: Miroslav Pelikán
Polovecké děvče: Eliška Gattringerová
Chůva kněžny: Valentina Čavdarová
Struny podzimu 2011
Vivica Genaux – mezzosoprán
Václav Luks – dirigent
Collegium 1704
10.listopadu 2011 Stavovské divadlo Praha
***
Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent Antonio Pappano
Režie Jonathan Kent
Režisér obnoveného nastudování: Duncan Macfarland
Scéna: Paul Brown
Orchestr a sbor Královské opery
13.listopadu 2011 záznam v HD rozlišení a 5.1 zvuku Bio Oko Praha
Floria Tosca – Angela Gheorghiu
Mario Cavaradossi – Jonas Kaufmann
Baron Scarpia – Bryn Terfel
Cesare Angelotti – Lukas Jakobski
Spoletta – Hubert Francis
Sciarrone – ZhengZhong Zhou
Kostelník – Jeremy White
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
