Operní panorama Heleny Havlíkové (49)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 7. do 13. listopadu 2011

° Vítězný návrat Petra Kofroně do Putivli / Plzně
° Pěvecká gymnastika Vivicy Genaux
° Smršť emocí z Covent Garden
° Inspirace na dny příští

***

Vítězný návrat Petra Kofroně do Putivli / Plzně

Nastudování Knížete Igora Alexandra Porfirjeviče Borodina je plzeňským úspěchem, nejen dramaturgickým. Opery ruských skladatelů takzvané mocné hrstky se v posledních letech u nás hrají zřídka. Z tohoto v dějinách hudby mimořádného sdružení skladatelů, pro které byla hudba „jen“ koníčkem vedle jejich civilních povolání a které si v 2. polovině 19. století vytýčilo za cíl vzkříšení národní tradice ruské hudby z ducha hudby lidové, se když už tak u nás hraje Musorgského Boris Godunov.

Kníže Igor je jediná Borodinova opery, jinak váženého profesora chemie, lékaře a vědce. Po osmnácti letech práce ji před svou předčasnou smrtí nedokončil, pro premiéru v Mariinském divadle v Petrohradě v roce 1890 jeho skici dopracovali především Alexandr Glazunov a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Opera o prologu a čtyřech dějstvích vychází z hrdinského eposu Slovo o pluku Igorově, kníže Igor je ovšem skutečná historická postava. Hlavní dějovou linií je Igorova výprava proti kočovným Polovcům vedeným chánem Končakem, kteří ve dvanáctém století ohrožovali mír na Rusi.

Jakkoli Igorovo tažení vítězně neskončilo (ale díky Končakově velkorysosti příběh vyústí v Igorův návrat do Putivli, kde se po boku věrné choti Jaroslavny opět ujme moci a jeho syn si vezme Končakovu dceru), plzeňská inscenace je vítězným návratem Petra Kofroně, někdejšího, v Plzni kontroverzně hodnoceného šéfa opery, nyní dirigenta a manažera operního orchestru, což je u nás pozice přece jen neobvyklá. Monumentální operní fresku, s „lidem“ jako jedním z hlavních protagonistů, nastudoval Petr Kofroň skutečně velkolepě, se zřetelně vystavěnými kontrasty a velkou energií. Ne že by se orchestr (žesťová sekce) vyvaroval nepřesností, ale dominovalo celkové napětí a tah hudebního nastudování. Mocné zvony a řinčení mečů v bojových scénách tento „akční“ dojem v souladu s režií Michaela Taranta ještě dokreslovaly. Scéna znásilnění, která některé diváky pobouřila, nebyla samoúčelná, ale přesně odpovídala útrapám válečné doby a v takto pojaté inscenaci měla své oprávnění.


Tarant plně uplatnil svůj typický rukopis a v logice libreta a hudby historický příběh ilustroval pro diváky přitažlivě a srozumitelně. Napomohla mu v tom jednoduchá, ale funkčně skvěle variabilní scéna Tomáše Moravce s variací na stany poloveckých nomádů, když se obrovská „celta“ ve tvaru křídel vznáší a mocně „létá“ nasvícená různými barvami nad hlavami davů (ostatně v libretu je odkaz na sokola). Po obvodu točny jsou rozmístěny čtyři kvádry. Připomínají jakési předkřesťanské menhiry, vbudované do základů nové víry. Jednoduše je lze upravit tak, že vytvoří strmé schody, na jejichž vrcholy stoupají vůdci ruští i polovečtí. Inscenátoři se také nechali inspirovat pohanskými rituály a do kruhu uspořádané tance a sbory nepostrádaly sílu rituálů přírodních národů.

Při druhé premiéře 8. listopadu vytvořil titulní roli Vladislav Zápražný. S jeho měkčím barytonem není kníže Igor drsný válečník, ale spíše přemýšlivý mírotvroce. Kontrastně tak vyzněl jak polovecký chán Končak v energickém podání mladého basisty Davida Szendiucha, tak poživačný mocichtivý Galickij Dalibora Tolaše. Pro Kateřinu Jalovcovou byla role Končakovy dcery další příležitostí, kde mohla rozeznít svůj temný mezzosoprán v široké dynamické i výrazové škále: jako vábení, kterému neodolá Igorův syn, i dramaticky vystupňovaný nesouhlas, když se ji chce opustit. Slabinou druhé premiéry byly ovšem výkony Ivany Šakové v roli Igorovy manželky Jaroslavny, jejíž soprán vykazoval značné známky opotřebení, a také Valentina Prolata coby Vladimíra, který se z vyšších tónů vylhával falzetem.

I s těmito výhradami má v Knížeti Igorovi Plzeň titul, který si zaslouží diváckou pozornost a přitom se nijak nepodbízí. Díky přenosům oper z hlavních světových center opery se nabízí srovnání – troufám si tvrdit, že Kofroňova a Tarantova koncepce by se v ani tomto kontextu neztratila.

***

Pěvecká gymnastika Vivicy Genaux

Minulý týden se ve Stavovském divadle uzavřel letošní 16. ročník festivalu Struny podzimu recitálem mezzosopranistky Vivicy Genaux, po Cecilii Bartoli a Magdaleně Kožené u nás během tohoto podzimu další specialistky na barokní oper. Také Vivika Genaux dnes patří do světové pěvecké elity suverénně ovládající techniku ve všech rejstřících skvěle vyrovnaného hlasu, nadaná muzikalitou a vybavená vědomostním zázemím o stylu a interpretačních pravidlech árií opery seria.

Máme-li srovnat, Cecilia Bartoli je oslnivě zářící bakchantský živel tryskajících erupcí energie. Koženou charakterizuje spíše apollónská ušlechtilost, decentnost, niternost, síla její interpretace je založena na intenzitě schopnosti „povídat“ si s posluchačem spíše důvěrně. Vivicu Geneaux lze přirovnat ke gymnastce, která brilantně ovládá „veletoče“, skoky, běhy i „akrobacii“ a nejrůznější zdobné „piruety“ neobyčejně obtížných barokních virtuózních árií a jejich ornamentiky, kterými zatím nahrazuje hlubší prožitek. Vyzařuje z ní veselost, radost: zdálo se, že barokní afekty plné krutých hrozeb tyranů, zuřivé pomsty nebo bouřemi rozvrácených moří i duší, bolestných trýzní a vzdechů nebere až tak smrtelně vážně a s šibalstvím v očích raději navazuje kontakt se svými instrumentálními partnery.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (3) “Operní panorama Heleny Havlíkové (49)

  1. O knížeti Igorovi už tady proběhla bouřlivá diskuze, ale přesto to mi nedá a musím se zastat paní Šakové. Mně se její vykon velmi líbil na rozdíl od pana Prolata, který skutečně měl problémy a technicky roli nezvládal, herecky bohužel také ne. Ostatní sólisté ve všech hlavních i vedlejších rolích byli skvělí.

  2. Po shlédnutí této Toscy z ROH (Pappano, Kent, Gheorghiu, Kaufmann, Terfel) jsem se definitivně rozhodl, že slíbené DVD zakoupím (Pappano prozradil, že bude) a rozšířím tak svojí sbírku v níž již je filmová Tosca (Pappano, Jacquot, Gheorghiu, Alagna, Raimondi).

    Obě produkce jsou úchvatné, ta poslední z ROH má navíc onu fascinující divadelní atmosféru.

    Pokud bude OKO v operních přenosech pokračovat, asi by zasloužilo trochu odborné pomoci citlivých uší zdejší operní komunity. Tosca 13.11. v OKU měla zvuk kalibrovaný na typické filmové produkce, tj. přespříliš výšek, basů a soustředění do předních středních reproduktorů. Hlasy protagonistů tak nepřirozeně až bolestivě „řinčely“ což byla škoda.

Napsat komentář