Glosa: Repríza Lucie ve znamení rozkladu

Představení Lucie di Lammermoor 30. března začalo ve Státní opeře obligátně: orchestr se postavil, rozhrnula se opona, na scéně se objevil nastoupený personál divadla. Jeho zástupkyně opět přečetla prohlášení odborových organizací, ve kterém byl vyjádřen nesouhlas s politikou Ministerstva kultury a prosba k divákům o podporu za „zachování činnosti (SOP) v současné podobě“.

S určitým posunem významu naopak doufám, že činnost Státní opery Praha v budoucnu nebude mít s tou současnou nic společného.

Krátká předehra se příliš nepovedla, stejně jako úvodní sbor. Je s podivem, že od početného sboru (sbormistři Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar) jsme se v průběhu večera nedočkali skutečně odstupňovaného zvuku, zejména v dramatičtějších pasážích. Pražská divadla nejsou ráda, pokud je někdo srovnává s MET. Nuže: i poloviční oblastní sbor přesvědčil, že se dá docílit dobrého (České Budějovice) nebo i vynikajícího výkonu (Liberec), který strhne. V dalších číslech se již sboru Státní opery dařilo lépe, přesto jakoby podlehl beznaději panující okolo operního domu a to, co měl, prostě odzpíval. Totéž lze říci o orchestru. Dirigentu Richardu Heinovi se z něj také nepodařilo vytáhnout více než pouhý doprovod, večer byl navíc také poznamenán častými nesoulady mezi jevištěm a orchestřištěm.

Mnohem horší to bylo se sólisty. Miguelangelo Cavalcanti (Enrico) mne po Germontovi ze závěrečného představení festivalu Opera 2011 opět vyděsil svým zpěvem, či spíše směsí deklamace a pokusů o zpěv, kdy nerespektoval rytmus, na vytáhnutí vyšších tónu se musel pořádně nadechnout a stejně nevyšly. Tam, kde měl zpívat v rychlejším tempu, „nestíhal“ a part spíše odmluvil. Podobně NEzpíval Nikolaj Višňakov jako Edgar. Navíc se řídil heslem: co nevyzpívám, to vykřičím, jakákoliv „kultura zpěvu“ šla stranou. Při delších tónech mu docházel dech, objevovalo se doslova chrčení v hlase, někdy se místo tónu ozvaly jakési vzdechy. Část duetu s Lucií (Qui, di sposa eterna fede) by se mohla pouštět jako ukázka, jak nezpívat. Být představitelkou Lucie, žádám po divadle náhradu za to, že mi v dvojzpěvech kazil dojem.

Nemusím asi dodávat, že duet Edgar – Enrico z 5. obrazu (Orrida è questa notte) dopadl příšerně, stejně jako závěrečná Edgarova árie, v níž spíše sípal, takže dáma mého doprovodu okomentovala titulek „Zešílel“ slovem „Doslova“. Václava Siberu (Arturo) jsem jako barytona míval rád. S přechodem do vyššího oboru jako by přejal i některé zlozvyky tenoristů, konkrétně zpívání silou, jeho hlas zněl pro Artura nepřirozeně. Nelíbil se mi ani Lubomír Havlák jako Normanno. Ano, tuším, jaké to je postavit se na scénu před několik stovek hlav v obecenstvu. Ano, tuším, jak asi musí člověku být, když to nevyjde. Ale jako divák, který ví, jak tato opera má alespoň PŘIBLIŽNĚ znít, říkám: takhle ne!

V roli Lucie se představila americko – australská sopranistka Mary Jean O´ Doherty. Na jejím hlase je ještě patrná jistá nezkušenost, ale také slibný potenciál. Part pojala poněkud monotónně bez většího dynamického nebo výrazového odlišení, ale jeho nejobtížnější části zvládla suverénně a čistě. Nižší poloha jejího hlasu je méně znělá, což poznamenalo i velkou árii, ale závod s flétnou včetně trylků byl famózní (trylky v Regnava nel silenzio méně). Il dolce suono by navíc jistě vyzněla lépe, nebýt podivného tempa, které dirigent zvolil.

Sytým mezzosopránem jí dobře sekundovala Veronika Hajnová. Velmi dobrý výkon podal Miloš Horák (Raimondo), jenž ukázal, že i recitativ se dá odzpívat, nikoliv oddeklamovat. Ve své árii se snažil o vyjádření psychologie postavy, svůj velmi hezký bas tak představil v několika výrazových polohách. I když by se rezervy našly, šlo o skvělý výkon.

Režijně (Anton Nekovar) je inscenace značně nenápaditá, (z nouze?) minimalistická, přesto plná operních klišé a nedotažeností (lomení rukama, Lucia padá na zem ještě dříve, než se jí někdo dotkne…). Kostýmy (Josef Jelínek) jsou naopak rádoby historické, ty dámské ovšem z jiné doby než pánské a připomínají spíš dostihy v Ascotu. Výrazným prvkem scénografie (Jan Dušek) jsou pojízdná zrcadla připomínající laciný showroom, navíc dělají hrozný hluk. Všeobecný rozklad kromě toho postihl i jevištní personál, šály nebyly dostatečně zatažené a prosvítalo světlo, přestavby probíhaly hlasitě a na to, že na scéně téměř nic nebylo, i dlouze. O poslední přestavbě bylo navíc až do jeviště zřetelně slyšet, jak se někdo na scéně rozezpívává. Personál hlediště zřejmě nechtěl zůstat pozadu, a tak se v průběhu představení opět vpouštělo do hlediště, z lóže jsem měl dobrý výhled do přízemí i na balkón. Nechápu, jak se mohlo stát, že po přestávce se již během představení na svá místa na druhém balkóně drala nejméně padesátka lidí.

Předpokládal bych, že se Státní opera ve chvílích, kdy jí jde doslova o život, vybičuje k nadstandardním výkonům. Po zážitcích v posledním měsíci se bohužel obávám, že toho není schopna.

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Dirigent: Richard Hein
Režie: Anton Nekovar
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Obnovená premiéra 10.března 2011 Státní opera Praha
(původní premiéra 30.září 2004)
(psáno z reprízy 30. března 2011)

Lucia – Mary Jean O´Doherty
Edgardo – Nikolaj Višňakov
Raimondo – Miloš Horák
Arturo – Václav Sibera
Enrico – Miguelangelo Cavalcanti
Alisa – Veronika Hajnová
Normanno – Lubomír Havlák

www.opera.cz