V poslední době mi často připadá, že média vlastně nemají zájem o to, že Národní divadlo je špičkovou kulturní institucí. Hodnocení uměleckých výsledků a směřování divadla se věnují stále méně, za to hodně pozornosti je věnováno neustálému propírání údajných, nikým neprokázaných, finančních úniků. V současné době to, zcela v duchu dobové mánie, vrcholí v sérií ohlašovaných žalob na řadu osob včetně primátora města Brna. Často jsou autory těchto námětů lidé, kteří o komplikovaném provozu velké kulturní instituce nemají ani ponětí, ale leckteré podněty přicházejí i zevnitř divadla.
Skutečnost je ale jiná a mnohem komplikovanější. Provozování velkého divadelního komplexu je velmi drahá záležitost. Zvláště se to týká souborů opery a baletu. Národní divadlo Brno je dlouhodobě podfinancované. Průměrná mzda v něm činí 19 tisíc Kč. Navíc divadlo disponuje třemi budovami, z nichž jedna – Janáčkovo divadlo – je největší a v důsledku toho také provozně a energeticky nejdražší divadelní budovou v České republice. A hned v závěsu za ní je jen o málo menší budova Mahenova divadla.
Janáčkova opera a brněnský balet se v průběhu dvacátého století vypracovaly ve špičková umělecká tělesa, jejichž význam výrazně přesahuje rozměry města, regionu a namnoze i státu. Totéž platí o brněnské filharmonii. Má-li si Národní divadlo Brno udržet svou pozici a renomé, potřebovalo by příspěvek na provoz vyšší v řádu minimálně desítek milionů. Zpochybňování 13 milionů, které město Brno jako zřizovatel Národnímu divadlu poskytlo, svědčí o jediném, o naprosté neznalosti věci těch, kdo tyto názory vyslovují. Namísto toho, aby se řešily skuteční problémy, vytahují se na světlo jakési podivuhodné aférky a desítky lidí místo toho, aby konaly smysluplnou práci, se zabývají kontrolováním starých smluv apod. V této souvislosti se sám hlásím k zodpovědnosti. I já jako ředitel Národního divadla v Brně v letech 1996 – 2002 jsem v určitých případech, v zájmu propagace divadla, poskytoval některým organizacím (jako například agentuře Amneris paní Jitky Zerhauové) budovu Janáčkova divadla za mnohem nižší cenu než bylo obvyklé.
Jaké je řešení situace? Neustálé chiméry o tom, že se otevře pokladnice státu či kraje a budou se odtud sypat další peníze, může hlásat jenom ten, kdo žije ve virtuální realitě či v jiné galaxii. Spoléhat se v brněnských podmínkách na masový příliv peněz od sponzorů a mecenášů také nelze. A razantní zvýšení vstupného by vyhnalo s hledišť divadla řadu věrných diváků.
Zbývá jediné, urychleně se věnovat racionální debatě o takové budoucí podobě brněnské divadelní sítě, jež umožní uchovat charakter brněnských divadel jako špičkových uměleckých institucí a postupně závěry z toho plynoucí realizovat. Pakliže budeme lpět na dosavadní podobě se vším všudy, zbývá jediná možnost. Vzhledem k tomu, že zhruba dvě třetiny rozpočtu divadla činí náklady na platy zaměstnanců včetně povinných odvodů plus honoráře, bude nutno přistoupit k výrazné redukci v této oblasti. Chceme-li udržet vysokou úroveň a zvát do Brna opravdu vysoce kvalitní inscenátory, zpěváky, tanečníky, těžko něco ušetříme na honorářových položkách. S divadlem se budou muset rozloučit ti, kteří nejsou plně vytíženi.
A na závěr poznámka k budovám. Zcela nesmyslnou revokací usnesení Rady města Brna na podzim 2008 bylo zrušeno původní rozhodnutí uzavřít Janáčkovo divadlo cca na 14 měsíců, aby se mohla urychleně dokončit jeho modernizace včetně vylepšení akustiky. Rekonstrukce se díky tomu protahuje na další léta, stojí více peněz a v současné ekonomické situaci nebude nejspíš možné, všechny zamýšlené úpravy provést. Bude někdo volán k zodpovědnosti za toto rozhodnutí?
Navíc se neustálým prodlužováním rekonstrukce Janáčkova divadla oddaluje nezbytná generální oprava jednoho z největších skvostů evropské divadelní architektury – Mahenova divadla, jehož technický stav je takový, že ji může postihnout osud Reduty v devadesátých letech.
Autor je bývalým ředitelem Národního divadla v Brně a Divadla J.K.Tyla v Plzni
