Glosa: Umíme naslouchat prorokům?

Robert Rytina, 24.10.2014 18:05

Salome Richarda Strausse ve Státní opeře

Počátkem tohoto roku jsem si v recenzi věnované premiéře Elektry v drážďanské Semperově opeře dovolil drobné postesknutí. Týkalo se současného přístupu k inscenování oper Richarda Strausse v českých zemích. Odpustíte-li mi něco tak ješitného a zároveň pohodlného, jako je autocitace, pak si prosím připomeňte uvedené řádky spolu se mnou: „…výročí umějí být někdy neodbytná, a jedno velké, ba světové připadá i na letošek. A obávám se, že se pro českou provozní praxi jedná o jubileum skoro stejně nepříjemné, jako bylo to loňské wagnerovské… Zkrátka: vzpomínáte, kdy jste v našich divadlech naposled viděli reprezentativní provedení některé opery Richarda Strausse (11. června 1864 – 8. září 1949)? Necháme-li stranou nečetné příspěvky našich oblastních scén z posledních let, je třeba si přiznat, že výrazné inscenace Griffithovy a Neunerovy Salome ve Státní opeře a Koutova a Herzova Růžového kavalíra v Národním divadle už patří historii minulého století. Budeme muset počkat, zda se na uvedené neutěšené bilanci něco změní třeba už v příští sezoně.“ (Celou recenzi najdete zde.)

Tolik k pocitům z ledna 2014. Dnes, kdy jsme všichni o několik měsíců starší, můžeme konstatovat, že se zmíněná „příští sezona“ stala sezonou aktuální a že ona „neutěšená bilance“ právě dostala trhlinu v podobě nové inscenace Straussovy Salome na scéně Státní opery. Je tedy důvod k jásotu, že se zablýskalo na lepší časy? Skeptici by možná namítli, že jedna vlaštovka jaro nikdy nedělá, a ve spojitosti se Státní operou by své tvrzení možná opřeli i o červnové zkušenosti s Vlaštovkou s velkým „V“. Bezprostřední dojmy ze zhlédnutí straussovské premiéry však podle mého názoru skutečně k jistému optimismu vybízejí. Přestože se jedná o jediný (a dalo by se říci, že dramaturgicky nijak objevný) příspěvek Národního divadla k připomenutí skladatelových kulatin, můžeme hovořit o „dárku pro oslavence“ do té míry důstojném, že si od našeho operního publika zaslouží maximální pozornost.Pro začátek několik stručných, leč důležitých informací. Projekt vznikl v koprodukci s Teatrem Wielkim ve Varšavě, tedy významnou evropskou scénou, která má ty nejlepší předpoklady být Národnímu divadlu důležitým a inspirativním partnerem. Režisérem Salome pak není nikdo menší než Mariusz Treliński. Umělecký ředitel zmíněné instituce je především respektovanou osobností současného operního divadla a spolu se slovenským scénografem Borisem Kudličkou tvoří už řadu let tvůrčí tandem osvědčených kvalit. O nich svědčí i fakt, že z pražského angažmá se vydá dvojice Treliński–Kudlička do newyorské Metropolitní opery, pro niž spojí do jednoho večera Čajkovského Jolantu a Bartókův Modrovousův hrad. Co víc si tedy přát? Snad aby režisér světového renomé zčistajasna nezapomněl v Praze umět režírovat, což se už v minulosti také několikrát přihodilo.

Nikoli však tentokrát. Trelińského a Kudličkova Salome je inscenací s tak výraznou režijní koncepcí a nekompromisní výtvarnou podobou, až se obávám, že značná část českého operního publika zjistí teprve s odstupem, jak pozoruhodnému okamžiku v dějinách našeho divadla byla přítomna. „Na spolupráci s Národním divadlem jsem se moc těšil, ale slyšel jsem, že zdejší diváci jsou naklonění spíše konvenčnějším operním produkcím,“ nechal se slyšet Mariusz Treliński krátce po premiéře a bylo znát, jak moc rád by se mýlil… A co že je na jeho pojetí tak nekonvenčního? Režisér rozhodně nepřichází s výkladem, který by se stavěl proti smyslu díla. Provokuje však snahou vyprávět ho způsobem, který připouští hned několik možných způsobů, jak pochopit nejen motivace jednání postav, ale i jak vnímat čas a prostor, ve kterém se nacházejí, nebo symboliku prvků, jimiž jsou obklopeny.Ve Státní opeře tak můžete vidět příběh Salome, odehrávající se v současnosti v rodině neotesaného, nicméně mocného muže, snad přímo oligarchy. Rafinovaně realizované přestavby odhalují strohou eleganci luxusního sídla, které skrývá mnohá temná tajemství ve svých útrobách i minulosti. Kdo je cizinec, jehož pán domu – Herodes – vězní v hlubokém sklepení? Je to opravdu prorok, který rozmlouvá se samotným Bohem? Herodova nevlastní dcera Salome po setkání se zajatcem jménem Jochanaan nesmírně touží. Ale setká se s ním doopravdy? Jejich společná scéna je možná jen dívčinou představou či snem, v němž sice slyší prorokův hlas, ale on sám se jí zhmotňuje buď jako atraktivní nahý muž, nebo jako bizarní obří pavouk… Jochanaanovu víru představuje gigantický symbol měsíce, promítaný na přední průhlednou oponu, Salome sama je konfrontována se znepokojivými vidinami, které se objevují v zrcadle jejího dívčího pokoje. Zatmění slunce, vlastní rozostřený obraz nebo symbolická silueta „toho, který má přijít“ – to vše charakterizuje stěžejní scénu opery, v níž ovšem pozorný divák a posluchač pozná přímé odkazy na pasáže libreta.Snovou stylizaci pak vystřídá téměř filmová realita designové kuchyně, v níž se rodina, jejíž členové zjevně nemohou klidně spát, postupně setkává. Upocený křupan Herodes ve svém červeném županu a ve slipech, jeho žena, mondénní odbarvená blondýna Herodiada v hedvábném pyžamu i Salome ve svých jednoduchých černých šatech dávají někdy jen v náznaku, jindy velmi okatě nahlédnout do rodinného soukromí. Na rozdíl od Heroda a Herodiady přímo nevidíme, jak Salome tančí na žádost svého otčíma, ale můžeme spatřit, co se během tance odehrává v dívčině hlavě. A je to značně drásavá vidina sebe sama co malé dívky – panenky s maskou, která byla evidentně zneužívána mužem v Herodově županu…Když Salome dostává za svůj tanec požadovanou odměnu, tedy Jochanaanovu hlavu, lze to chápat jako uskutečněnou pomstu na otčímovi, pro nějž měl prorokův život značnou hodnotu, i jako triumf odmítnuté milenky, která slyšela od Jochanaana jen slova opovržení. Dost možná si Salome vyřídila účty s mužským pokolením jako celkem… Potom, co políbí ústa uťaté hlavy, jako by došla k prozření o skutečných životních hodnotách. Na to, aby se Salome změnila, je už však příliš pozdě.Představitelku titulní hrdinky Gun-Brit Barkmin známe jako vynikající zpívající herečku už z pražské Věci Makropulos a Gloriany, Tomasz Konieczny (Jochanaan) a Jacek Laszczkowski (Herodes) mají za sebou kromě úctyhodných pěveckých kariér i zkušenosti s rolemi ve filmech Andrzeje Wajdy nebo Krzysztofa Zanussiho. Myslím, že to bylo znát… Spolehlivou oporou byl sólistům dirigent Heiko Mathias Förster, pod jehož taktovkou zazněla Straussova partitura s působivě vycizelovanými detaily i patřičně vygradovanými hudebními kontrasty. Přesto jsem měl dojem, že potlesk publika inscenátorům, pěvcům a hudebníkům mohl být vřelejší. Byla na vině malá zkušenost pražských diváků s náročnějším repertoárem typu Straussových oper? Nebo jistá nedůvěra k u nás nezvyklému režijnímu stylu, jaký tentokrát předvedla dvojice Treliński–Kudlička? Jak si povede inscenace před jiným publikem než premiérovým? A kolik zájemců si najde cestu na reprízy?Osobně bych byl moc rád, kdyby se Mariusz Treliński a Boris Kudlička coby otcové této „výroční“ Salome stali jakýmisi proroky příštího vývoje Opery Národního divadla. Jak už ale bylo řečeno, ne každému prorokovi je dopřáno sluchu, ne každému prorokovi jeho posluchači rozumějí. A občas přicházejí prorokové i o hlavu. Doufejme, že přinejmenším ta poslední varianta nikomu nehrozí…

Hodnocení autora glosy: 90 %

Richard Strauss:
Salome
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Dirigenti: Heiko Mathias Förster (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Mariusz Treliński
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Marek Adamski
Světelný design: Felice Ross
Videoprojekce: Bartek Macias
Choreografie:Tomasz Wygoda
Dramaturgie: Piotr Gruszczyński
Orchestr Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
(koprodukce Národní divadlo Praha / Teatr Wielki – Opera Narodowa Varšava)
Premiéra 23. října 2014 Státní opera Praha

Salome – Gun-Brit Barkmin
Herodes – Jacek Laszczkowski
Herodias – Veronika Hajnová
Jochanaan – Tomasz Konieczny (alt. Miguelangelo Cavalcanti)
Narraboth – Zbigniew Malak
Páže Herodiady – Štěpánka Pučálková
První žid – Josef Moravec
Druhý žid – Aleš Voráček
Třetí žid / Druhý Nazaretský – Václav Sibera
Čtvrtý žid – Václav Barth
Pátý žid / První Nazaretský – Ivo Hrachovec
První voják – Miloš Horák
Druhý voják / Kapadočan – Paweł Kołodziej
Otrokyně – Lenka Pavlovič