Godunov z Turína trhnul Met, zájem o to ale není

Je vlastně docela těžké psát o dojmech z téhle projekce záznamu opery v kině, když v sále sedělo sotva patnáct diváků… Ano, je to tak: Na zatím poslední večer v rámci programu Palace Classics, resp. mezinárodního projektu Opera in Cinema nepřišel do Slovanského domu v Praze skoro nikdo.

Jestliže v minulosti se vedení řetězce Palace Cinemas mohlo a mělo propagaci operních večerů ve svých multiplexech věnovat o poznání intenzivněji (otázkou ovšem také je, zda k tomu dostávalo dostatečné podklady od organizátorů ze zahraničí), teď – poté, co před několika týdny společnost Palace Cinemas spadla do náruče konkurenční Cinema City – to vypadá ještě hůř. Letošní operní sezona v dotyčných kinech dojíždí už jen jaksi samovolně, kontaktovat kohokoli odpovědného ze Cinema City je i pro novináře či hudební publicisty velmi obtížné, v sálech už nejsou k mání ani letáčky s obsazením. A co bude dál, zda vůbec budou operní (a baletní) večery v dosavadních kinech pokračovat, to nikdo neví. Je to velká škoda obzvlášť v situaci, kdy většinou atraktivních operních přenosů z předních operních domů přibývá po celém světě jako hub po dešti; o tom, že by mnohdy tak trochu chvástavé sebestřednosti organizátorů přenosů z Met konkurence rozhodně prospěla, ani nemluvě. Škoda tohoto nezájmu i přesto, co na stránkách Opery Plus už nejednou zaznělo – totiž že návštěvu „živého“ operního představení v divadle nelze sebedokonalejší projekcí v kině v žádném případě nahradit.

Ale je načase dostat se i k samotnému představení, zprostředkovanému tento týden v Palace Cinemas. Musorgského Borise Godunova uvedli v Turíně loni na podzim v koprodukci s Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii a také s operou v italském Bari. Hned zkraje je třeba říci, že jde o inscenaci, která bezesporu předčila tu nedávnou, přenášenou z Met – je dramaticky sevřenější a tudíž o poznání působivější, režijně i scénicky daleko šťastněji řešená a co se samotných pěveckých výkonů a vůbec celého hudebního nastudování týče rozhodně přinejmenším stejně výtečná. Ruský divadelní a také filmový režisér Andrei Konchalovsky a italský dirigent Gianandrea Noseda přišli s vlastní verzí Borise, která vychází z Musorgského původního znění z roku 1869, tedy znění bez takzvané polské části, ovšem se zařazením sugestivní scény před Kromami i před chámem Vasila Blaženého. Celá opera v této verzi měla čistého času necelé dvě a půl hodiny, ale hlavně oproti inscenaci z Met daleko větší spád a divadelní údernost. Nosedovo hudební nastudování navíc nepostrádalo preciznost, vnitřní tah a příkladnou práci s jednotlivými hudebními motivy, Konchalovského režijní pojetí zase dokázalo zaujmout hutnou zkratkou, výraznými gesty sólistů i stylizovanými pohyby sboru. Hrálo se na strohé scéně (Graziano Gregori) ze šedomodrých prken, doplněné jen nejnutnějším mobiliářem, s využitím různého sklonu jeviště, což umožňovalo naprosto plynulý přechod bez jakýchkoli přestaveb a celé inscenaci dodalo až nečekaný spád. Jen těžko se dá zapomenout třeba na působivou scénu, kdy pro umírajícího Borise (i jeho syna Fjodora) je trůn na strmě vzedmuté podlaze nedosažitelný, aby se s hlomozem po carově smrti sesunul dolů, kde se kolem něj vzápětí prošourá štkající Jurodivý.

V případě Borise z Turína rozhodně nemá smysl vyzdvihovat jednotlivé sólisty, šlo totiž o skutečně špičkové obsazení, kterému prakticky nebylo co vytknout a v němž nebylo jediného slabšího výkonu. I tak nelze nevyzdvihnout bulharského basbarytonistu Orlina Anastassova, Borise par excellence, proti němuž René Pape v téže roli jen bledne. Hlas Anastassova má nádhernou plnost, a to včetně těch nejvyšších tónů, zpěvák pracuje se skvělou hlasovou mimikou, jeho psychologická studie výčitkami užíraného panovníka je vskutku strhující. V mysli diváka bezpochyby ještě dlouho zůstane vrytý fascinující výraz Anastassových očí, stejně jako i jeho až patologicky mrazivý smích ve scéně se Šujským. Rovněž sbor v turínské inscenaci zaslouží jen slova chvály, přece jen rozpačitě vyznělo obsazení role Fjodora chlapeckým hlasem.

Zmínit je ale potřeba ještě jednu věc: Nádherné turínské divadlo, obnovené roku 1973 po požáru toho původního (kde třeba Toscanini řídil v roce 1896 premiéru Pucciniho Bohémy). Až magicky působivé hlediště tohoto divadla ve městě, počtem obyvatel srovnatelným s Prahou, pojme bezmála 1800 diváků. I v tomto případě máme co závidět.

Modest Petrovič Musorgskij:
Boris Godunov
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie a světla: Andrei Konchalovsky
Scéna: Graziano Gregori
Kostýmy: Carla Teti
Sbormistr: Roberto Gabbiani
Orchestra and Chorus of the Teatro Regio
Children’s Chorus of the Teatro Regio and the “G. Verdi” Conservatory
Premiéra 6.října 2010 Teatro Regio Turín
(koprodukce Palau de les Arts Reina Sofia of Valencia / Fondazione Lirico Sinfonica Petruzzelli / Teatri of Bari)
Palace Classics (Opera in Cinema) 5.4.2011 Praha Slovanský dům

Boris Godunov – Orlin Anastassov
Grigorij – Ian Storey
Pimen – Sergej Aleksaškin
Vasilij Šujskij – Peter Bronder
Varlaam – Vladimir Matorin
Jurodivyj – Evgenij Akimov
Andrej Ščelkalov – Vasilij Ladjuk
The Hostess – Nadežda Serdjuk
Ksenija – Alessandra Marianelli
The nurse of Ksenija – Elena Sommer
Fëdor – Pavel Zubov
Misail – Luca Casalin
Mitijucha – Oliviero Giorgiutti
Mikitič – John Paul Huckle
Boyar in Attedance – Matthias Stier
Lavickij – Bruno Pestarino
Černikovskij – Riccardo Ferrari
Chruščov – Alessandro Dimasi

www.palaceclassics.cz