Vilém Veverka aneb Sen o vodnářské neporazitelnosti

  1. 1
  2. 2

Říká se o něm, že má tři tváře: Nejen vynikajícího hobojisty, ale i houževnatého horolezce a také zkušeného fotografa. Třiatřicetiletý Vilém Veverka, absolvent Hudební fakulty AMU (2004) a také berlínské Hochschule (2006), dnes patří k našim nejuznávanějším sólistům svého oboru. Spolupracoval s významnými zahraničními orchestry, počínaje jeho působením v Gustav Mahler Jugendorchester přes Berlínské filharmoniky až třeba po sólová vystoupení s Tokyo Philharmonic Orchestra, potkal se s řadou legendárních dirigentů, jako Charles Mackerras, Pierre Boulez, Lorin Maazel, Gennadij Rožděstvenskij, Valerij Gergijev nebo Roger Norrington. Známá a přitom při každém setkání s Vilémem Veverkou znovu fascinující je jeho vášeň pro hudbu druhé poloviny 20.století. Ostatně právě dnes a zítra vystoupí v pražském Obecním domě v Lutoslawského Koncertu pro hoboj, harfu a komorní orchestr; partnery mu budou harfistka Kateřina Englichová, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a dirigent Heiko Mattihas Förster.


Máte za sebou studia jak u nás, tak i v zahraničí. Jak v tomto směru vychází vaše srovnání?

Obě studia se velmi dobře doplňovala – to byl nakonec předpoklad toho, abych mohl obě školy zvládat. Podstatné bylo obhajovat na HAMU to, co jsem načerpal v Berlíně, ona konfrontace dvou myšlenkových linií. Právě v té konfrontaci spatřuji největší přínos. V zásadě byl pak rozdíl v tom, že v Berlíně bylo otevřenější prostředí. O Berlínu nakonec hovoříme jako o hlavním městu evropské kultury.

Přece jen: Jsou rozdíly mezi studiem doma a v zahraničí podle vás tak významné, že ve svém důsledku mohou mít vliv třeba i na další směřování toho kterého muzikanta?

Jsou to významné rozdíly. Vrátím se k první otázce: obohacující je ona rozdílnost, rozdílnost která vede k výrazné komplexnosti. Vliv na směřování a hudební uvažování je zásadní. Nedovedu si představit, že bych studoval pouze u nás.

I přes svůj věk máte za sebou už bohaté profesní zkušenosti. Které z nich považujete za nejvýznamnější pro svoji další kariéru?

To je velmi široká otázka. Nevím, jestli odpovím přesně, avšak jako nejvýznamnější profesní zkušenost vidím určité lidské vlastnosti, vůli a vytrvalost. Důležité je nalézt vlastní cestu, ukázat co je dál možné, posouvat možnosti, mantinely…

A vlastní úspěchy, kterých si nejvíc vážíte?

Úspěchy jsou relativní. Na jednu stranu může být člověk relativně úspěšný v rovině profesní, to však může přinášet deficity v rovině osobní. Co je tedy úspěch? A neplatí člověk za profesní úspěch určitou daň? Mým velkým snem a cílem bylo poznat, co je to Berlínská filharmonie, vstoupit do těchto vod. Usiloval jsem o úspěch v jedné z těch pár největších světových soutěží. To vše se mně podařilo a jsem o to jistě bohatší. A pochopitelně jsem vděčný, že jsem to mohl poznat, prožít. Však pochopitelně, že to bylo něčím vykoupeno. Vážím si také toho, že jsem směl provést ty nejzásadnější koncertantní skladby pro hoboj, drtivá většina z nich u nás zazněla vůbec poprvé. Vážím si toho, že pro mě napsal tři skladby jistě největší český skladatel současnosti, profesor Marek Kopelent.

Na druhou stranu – dokážete analyzovat a přiznat svoje profesní slabiny? Pokud ano, co to je?

Je to zřejmě občasné opovrhování hudbou, která má nedostatečné „intelektuální“ kvality, malou hloubku… Tedy s nadsázkou bych řekl: Je to element, který bych pojmenoval jako svého druhu „hudební aroganci“…

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Vilém Veverka aneb Sen o vodnářské neporazitelnosti

Napsat komentář

Reklama