Graffovo kvarteto se pokusilo oživit vyhaslé skladby Weberna a Respighiho

Český spolek pro komorní hudbu pozval v rámci letošní sezóny na jeden z abonentních koncertů Graffovo kvarteto. To realizovalo svůj program 21. března tohoto roku v Sukově síni pražského Rudolfina ve složení Štěpán Graffe – 1. housle, Lukáš Bednařík – 2. housle, Leoš Černý – viola, Michal Hreňo – violoncello. Do dramaturgie zařadili skladby Antona Weberna, Ottorina Respighiho a Leoše Janáčka. Spoluúčinkovala též japonská pěvkyně Michiyo Keiko. Koncert se setkal se živým zájmem početného publika, které odměnilo soubor dlouhotrvajícím potleskem.
Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)
Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)

Již po několikáté se ukázalo, že akustika Sukovy síně více vyhovuje skladbám, jež jsou postaveny na individualizaci jednotlivých nástrojů než skladbám, které podporují plný srůst tělesa do homogenního zvuku. Specifikum kvartetního žánru tkví ale v tom, že do něj jednotliví autoři vkládají kompozice obou typů. Proto se také můj dojem z koncertu Graffova kvarteta štěpí na zcela pozitivní přijetí 2. smyčcového kvartetu „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka a na do jisté míry akustikou negativně deformovaný přístup ke zbylým skladbám: Langsamer Satz Antona Weberna a Il tramonto pro sólový hlas a smyčcový kvartet Ottorina Respighiho. Popsaný stav však není jenom výsledkem akustických vlastností sálu, ale i skladeb samotných a jejich provedení.

V první polovině večera zařadilo Graffovo kvarteto skladbu Langsamer Satz Antona Weberna (1883–1945) a skladbu Ottorina Respighiho (1879–1936) Il tramonto pro sólový hlas a smyčcový kvartet. Prvně jmenovaná kompozice byla napsána v roce 1905, je tedy autorovou skladbou z mládí, kdy se ještě ani v náznaku nevyprofilovala jeho vrcholná hudební mluva. Ta patří mezi opory skladatelů tzv. vídeňské školy. Langsamer Satz je skladba romantická, navíc využívající již prověřených postupů odeznělého středního romantismu. Lze ji přijmout pouze jako příklad probouzejícího se Webernova talentu a vzedmutí jeho milostných citů k budoucí manželce, jako zástupce žánru tzv. idyl. Nedlouho před jejím napsáním se stal Webern žákem Arnolda Schönberga. Je tedy logické, že tato skladba je jen odleskem Schönbergova smyčcového sextetu Zjasněná noc z roku 1899, ale mihne se zde také evoluce jednoho ze stěžejních motivů Smetanova Tria g moll z roku 1855. Nevím tedy, proč má uvedená skladba nahrazovat na platformě elitní komorní řady například cyklus špičkových Webernových Šesti bagatel op. 9 z let 1911–1913, které otevírají celý vesmír moderní hudební poezie. Měl-li to být originální dramaturgický počin, ani na něj nelze spoléhat. Skladba byla zařazena na jeden z pražských koncertů již například v roce 2020. Graffovo kvarteto však učinilo pro oživení její romantické poetiky maximum. Skladba získala v jeho podání dynamickou plasticitu a agogický život. Také její gradační plán byl splněn ve všech parametrech.

Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)
Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)

Skladba Il tramonto (Západ slunce) Ottorina Respighiho je monologem pro soprán a smyčcový kvartet na text básně The Sunset anglického romantického básníka Percyho Bysshe Shelleyho (1792–1822). Skladba z roku 1914 však tento text zpracovává v italském překladu Roberta Ascoli (do češtiny dílo přebásnil Jaroslav Vrchlický, uvedený překlad byl též přiložen v programovém letáku.) Obsahem básně je tragický příběh milenců, kteří spolu chtějí probdít západ i východ slunce, avšak v mezidobí muž umírá. Žena stižena smutkem žije dále v temnotě svého osudu. Báseň je rozdělena do čtyř slok fázujících popsaný příběh. Sopránový part se rozvíjí v jejich psychologizujícím obsahu střídavě ve formě recitativu a ariosa. Obsahuje i stav veristického rozjitření. Respighi označuje skladbu jako „lyrickou báseň“ a ve svém zhudebnění poukazuje především na její literární rozměr. Z formátu arios a recitativů však ani jednou nevykřesal nosný melodický nápad. Skladba se tedy vine prozaicky, komentována epizodickými vstupy smyčcového kvarteta. Posluchačům této skladby bez paralelního čtení textu uniká mnoho z její poetiky. Pro milovníka plnokrevné hudby je to poněkud dietní sousto. Dalším zájemcům o poslech této skladby lze doporučit, aby se zaměřili na konce frází, potažmo jednotlivých dílů. Najdou zde docela pestrou směsici neotřelých harmonických závěrů, skýtajících zajímavý zpětný pohled na právě odeznělou část. Také zde splnili interpreti své úkoly solidně. Pěvkyně Michiyo Keiko podala Shelleyho báseň v temnějších témbrech, čímž podpořila elegické vyznění díla.

Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto a Michiyo Keiko, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)
Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto a Michiyo Keiko, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)

Po přestávce zahrálo Graffovo kvarteto svůj repertoárový kus – čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ Leoše Janáčka (1854–1928). Exaltované dílo pozdního Janáčka (z roku 1928) využívá názvuků lidové hudby často v extrémních polohách a úpravách, tím lidové intonace dostává do pozic expresionismu. (Ne nadarmo se někdy mluví o Janáčkovi jako o zástupci tzv. slovanského expresionismu.) Z folklorních zdrojů v jeho 2. smyčcovém kvartetu vyrůstají ostře řezané bloky, které autor staví vedle sebe v duchu promyšlené dramaturgie. Podle moderních kompozičních zásad se vyhýbá spojkám mezi větnými díly a dalším přechodovým fázím. Vykřesal žhavý přímočarý obsah, v tomto případě vzrušené vyznání lásky své múze Kamile Stösslové. Bohužel jejího fyzického naplnění se Janáček nedočkal, stejně tak jako světového úspěchu sledovaného díla. Zemřel před jeho oficiální premiérou v roce 1928. Žhavé erotické inspirace autora jsou však ve skladbě na posluchače přenášeny dodnes s neztenčenou silou.

Graffovo kvarteto podává Janáčkův Druhý kvartet s akcentem na naturalistický zvuk jednotlivých nástrojů. Po přestávce se tak zcela proměnil zvuk ansámblu, neboť soubor již nemusel řešit problém homogenity. Hráči se uvolnili a plně se soustředili na profilaci svých hlasů. Oživili tak vzpomínku na tradici lidových hudců vkládajících do své hry především emoci. Všichni členové souboru mají k takovému uchopení nástrojů blízko, a tak se poetika skladby silně opírala o plnokrevnou, falešným akademismem nezkalenou interpretaci. Důkazem toho byly úseky hrané sul ponticello (u kobylky), které kvartetisté zvukově příliš neregulovali. Jejich výsledkem se pak stala přesvědčivá ilustrace nakomponované stísněné nálady. Novinkou v interpretaci Janáčkova díla byla pro mne v koncepci Graffova kvarteta poněkud frázově rozvolněná 1. věta, sama o sobě kompozičně těkající. V duchu rozjitřenosti jejího obsahu však lze nastolený rapsodický přístup přijmout. Graffovo kvarteto za interpretaci Janáčkových kvartetů obdrželo několik ocenění. Jsou dozajista ve správných rukou.

Koncert souboru byl hojně navštíven a posluchači dlouhým aplausem vysoce ohodnotili interpretační um souboru.

Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto a Michiyo Keiko, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)
Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto a Michiyo Keiko, 21. března 2023 (foto Ivan Malý)

Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto
21. března 2023, 17:30 hodin
Rudolfinum, Sukova síň

Program
Anton Webern: Langsamer Satz pro smyčcové kvarteto (10′)
Ottorino Respighi: Il tramonto, P. 101, pro sólový hlas a smyčcové kvarteto (15′)
Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“ (27′)

Účinkují
Graffovo kvarteto
Štěpán Graffe – 1. housle
Lukáš Bednařík – 2. housle
Leoš Černý – viola
Michal Hreňo – violoncello

Michiyo Keiko – soprán

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments