Gran Teatro de la Habana a Alicia Alonso

Latinsko-americké adresy mne fascinují stejně jako dlouhá a barvitá jména a příjmení tamních obyvatel. Co se nachází na Calle Prado entre San Rafael y San José, Centro Habana, Ciudad de La Habana (Ulice Prado mezi San Rafael a San José – centrum Havany – město Havana)? Od roku 1838 tam hrají představení v Gran Teatro de La Habana, kulturní pýše tohoto největšího ostrova v horkém Karibiku. Budově se také říká Palacio del Centro Gallego a původně byla známá jako Teatro Tacón. Ve své době patřilo toto divadlo mezi největší a nejlépe vybavené v tomto regionu.

Původní budova byla v roce 1914 zbourána a divadlo přestavěno do dnešní podoby. Přípravy k vybudování divadla nového začaly už v roce 1908, otevřeno bylo v roce 1915 operní sezonou s mnoha známými interprety té doby. Na první pohled je patrný architektonický styl německého neobaroka. Budova má kamenné obloženi a je ozdobena sochami z mramoru. Najdeme mezi nimi například alegorické sochy z dílny Itala Giuseppe Morettiho, symbolizující toleranci, vzdělání, hudbu a divadlo. Současné jméno Gran Teatro de La Habana nese divadlo teprve od roku 1985 z iniciativy prima baleríny Alicie Alonso.

Hlavní sál, do jehož přízemí a na balkony se vejde tisíc pětset diváků, se nazývá García Lorca Auditorium, menší se jmenuje Sala Ernesto Lecuona. V komplexu se zároveň nacházejí další prostory, využitelné například na nejrůznější konference, a dále zkušebny a také veškeré provozně technické vybaveni. V dnešní době je Gran Teatro de La Habana známé především jako sídlo Kubánského národního baletu pod vedením Alicie Alonso. Také se tam koná Mezinárodní baletní festival, hraje se opera a opereta, pořádají koncerty klasické hudby, večery typicky kubánské zarzuely i španělských tanců a další prestižní akce. Orígenes Galleria slouží jako prodejní a výstavní prostor současného kubánského umění.

Je známo, že za téměř dvě stě let existence zde vystupovali takoví umělci, jako Enrico Caruso a Victoria de los Ángeles , Sarah Bernhardt a Eleonora Dusse, Anna Pavlova, Maya Plisetskaya, Carla Fracci a také již zmíněná Alicia Alonso. Představil se tam rovněž American Ballet Theatre, Royal Winnipeg Ballet, Ballet de Teatro Colón z Buenos Aires a Ballet Folclórico de Mexico.

Já sám nesu v sobě nezapomenutelný zážitek na Gran Teatro de La Habana, když jsem tam hned dvakrát, v letech 1991 a 1992 zažil vánoční představení samotné primabaleríny Alicie Alonso. Cestovat na Kubu brzo po pádu komunistických režimů v Evropě se zdálo být poněkud rizikové, včetně cesty tam s jejich aerolinkami Cubana de Aviación S. A a s ruskými TU 154. Připadal jsem si tam jako bych se zase vrátil do doby před emigraci do Kanady v roce 1981. Kuba sice velmi rychle po pádu železné opony ztratila ekonomickou a vojenskou podporu bývalého Sovětského svazu, ale infrastruktura a myšlení lidí se přes noc změnit nemohly. Kromě archaických automobilů z padesátých let tam všude jezdily často porouchané maďarské autobusy značky Ikarus a všude bylo vidět spoustu usměvavých dětí s pionýrskými šátky. Jídlo pro Kubánce bylo na příděl a pro cizince jen za americké dolary. Budova Gran Teatro de La Habana měla své lepší časy očividně už za sebou. V době naší návštěvy na ní visely plakáty oznamující speciální večer na oslavu končícího roku. Velkými písmeny tam stálo vytištěno pro mě neznámé jméno ALICIA ALONSO.

Ptal jsem se přítele Lubomíra: “Prosím tě, kdo to je?” On na to jen nevěřícně kroutil hlavou a jako v transu mi odsekl: “Konečně bys taky už něco mohl znát sám! Jdeme pro lístky!” A rozběhl tempem, že jsem ho téměř ztratil z dohledu. Našli jsme pokladnu nebo spíše něco jako služební vstup do divadla. Nepříjemná osoba, která určitě pamatovala i jiné doby, jen chladně zvolala: “No tenemos boletos”, tedy “Lístky nejsou“. Lubomír se ale jen tak nevzdal a vyžádal si jejího vedoucího, “el gerente“. Ta dáma usoudila, že se nás asi tak snadno nezbaví, tak pro někoho zamířila. Jen co zmizela, jako by se najednou vše ze vteřiny na vteřinu zastavilo a kolem pomalu přešla tajemně se tvářící stará paní s hůlkou a s doprovodem.

Po chvíli se objevil el gerente a nabídl nám “výjimečně” dva lístky po 25 dolarech, což jsme samozřejmě na místě vzali. V návalu zvědavosti jsme se ještě stačili zeptat, kdo byla ona stará paní s hůlkou. “Alicia Alonso!” Ještě více udiveni jsme řekli: “A ona tančí?” “Sí, señor, baila” – “Ano pane, tančí“, zněla odpověď.

To gala představení se konalo hned následující večer. Ani jeden z nás nevěřil, že ta dáma, co stěží šla, může ještě tančit balet. Celý den na pláži v Santa Maria del Mar jsme nemluvili o ničem jiném. Lubomír tam oslovil i pár Kubánců a všichni mu potvrdili totéž: „Si, Alicia baila“. – Za 10 centů jsme se vmáčkli do přeplněného Ikarusu a doufali, že se cestou neporouchá. Alespoň ne tam, zpátky už se nějak dostaneme. Teď máme speciální poslání: Vidět Alicii Alonso živě v baletu v Gran Teatro de La Habana. Ten večer byl samozřejmě stejně významnou společenskou událostí i pro místní. Ti šťastlivci, kteří sehnali lístky, se oblékli do toho nejlepšího, co měli. Nás, exoticky vypadající cizince, kteří jako jediní neseděli ve VIP sekci mezi diplomati, místní lidé pozorovali před začátkem představení jako nabodnuté motýly.

Přesně úderem osmé zhasla světla, začala hrát hudba a objevovali se první tanečníci. Alicia na sebe nenechala dlouho čekat. Když se ukázala, čekal jsem obrovský potlesk, podobně jako by tomu bylo v Severní Americe. Ovšem ne tak na Kubě. Všichni seděli nehnutě, krve by se nedořezal. A Alicia tančila a tančila, člověk by řekl, že skoro jako za mladých let. Kvůli částečné slepotě neudělala prakticky ani jediný krok sama, ale do choreografie to dobře zapadalo. Je to skoro dvacet let a na přesný program si nepamatuji. Vím ale, že žádný tištěný nebyl k dispozici ani za dolary. – Osud mi přál a o rok později jsem ji viděl znovu ve stejném divadle a dokonce jsem měl dojem, že tančila více a ještě lépe. Nebo se mi to jen zdálo? Asi ne, jak Alicia sama před pár lety řekla: “Na jevišti jsem nejšťastnější!” Bezpochyby byla.