HAMUfest a nová krev na nonverbální scéně

Nejprve za bakaláři
Po třech letech ukončila studium čtveřice mladých adeptů nonverbálního umění, kteří jako obvykle musí svou uměleckou zkoušku dospělosti stvrdit sólovým vystoupením. Nejprve se v divadle Inspirace představila se svou křehkou miniaturou Mycelium Marie Krobová, která se soustředila na práci s maskou a manipulaci s objektem. Nevrhla se do vyprávění příběhu, ale do vytváření nálady a nastolení obrazu, situace. Objevuje se na jevišti jako černá neidentifikovatelná bytost ve světě ze zmuchlaného papíru, celého pohoří papíru, které vypadá jako hnízdo a jež tato záhadná entita stále trhá a mění. Ve zvukové stopě neomylně rozeznáme hluk náletu spojený s válečnou pohromou, obyvatelka mycelia se tedy zřejmě skrývá před nebezpečím. Skutečně se krčí jako zvěř, ale zároveň projevuje i zvědavost – v rukou se jí objevuje skleněná koule, která se míhá mezi dlaněmi jako oko do světa. Ten svět je ale nebezpečný, proto je lepší se před ním ochránit maskou a splynout s okolím. Proměňuje se nejen postava, jíž dodala maska sílu a kuráž, ale i zvuková krajina. Bytost shrnuje všechen materiál na jedno místo, zřejmě si buduje úkryt, hradbu, aby zpoza ni mohla lépe pozorovat tím skleněným okem nebezpečný svět, v němž se vždycky může ozvat hukot nepřátelských motorů. Je to vizuálně pohybová metafora.

O+

Ivana Kalová své publikum rozesadila v černém sále do kruhu přímo kolem místa činu: námětem její pohybové mikrohry byl totiž detektivní příběh. Postavu ležící na zemi, schoulenou v plášti na povalené stoličce, můžeme snadno přehlédnout, jakmile se však probudí k čilému životu, je jí všude plno a je nepřehlédnutelná. WHODUNIT, respektive „Who has done it?“ je klíčová otázka, kterou zkoumá. Performerka v roli detektiva, v neodmyslitelném plášti a s cigaretkou v ruce, se pouští neohroženě do pátrání po vrahovi mladé ženy. Je chvíli obětí, a současně vyšetřovatelkou, jež obkresluje sama své tělo, rozehrává nápadité vyšetřování. Podezřelým je každý v sále, pedagogové zejména, a indicií až příliš mnoho. Technicky vzato jde o opravdu komplexní jevištní tvar, který má vtip a vzbuzuje zvědavost, jaká nová situace nastane. Performerku doprovázejí tři hudebníci (Petra Brynychová s vibrafonem, Viktor Sabol na fagot, Milan Dotlačil s perkusemi, které dovedou zastoupit i výstřel a další ruchy), díky silnému bodovému nasvícení dějiště zločinu nejsou diváci rozptylováni svými protějšky na opačné straně kruhu. Interakce a realismus vyšetřování udržuje vzrušivé napětí. Vystačí si mimka jen se svými známými, nebo se pod lupou ocitnou i náhodní diváci? Brzy začne rozplétat zcela doslova červenou nit, která rozčlení prostor a pomůže změřit všechny úhly a délky. K pachateli vedou neochvějně stopy, nakonec pantomima odhalí příběh zločinu z vášně. Ivana Kalová má jevištní charisma a působí nezdolně energicky. Využívá prvky akrobacie, nebojí se pádu ani špíny a na první pohled je zřejmé, že ať už v týmu nebo sólově, v uměleckém světě se neztratí.

Adriana Vlčková svou sebeironizující performanci Aká… taká… umístila na divadelní prkna do Inspirace. A hned v plné parádě a v tanečním rytmu. Vypadá jako puberťák s ADHD navlečený do náhodné změti oblečení, s prstem nikoliv v nose, ale v uchu, freneticky a nervně křepčící z přebytku energie. Když ze sebe strhá všechen oděv, zastaví se a zklidní. Jako člověk, který sloupal všechny obtěžující vrstvy osobnosti, všechny zděděné vlastnosti a zlozvyky, které jsou otisknuté právě v kusech šatstva. Ale když je odloží, najednou neví, kým vlastně je. Vystoupení i nadále působí tanečně, přemýšlím o tom, že by mě nepřekvapilo v programu sousední katedry mezi choreografy. Ruce se performerce vlní, sestupuje do široké druhé pozice, svádí pozornost ke gestům, pak zase rozmáchle ovládne prostor a nevyhýbá se pádům. Znovu objevuje kousky oděvů a také tiky a zvyky, které se s nimi pojí. (Víte, že někteří lidé skutečně nenakupují v second handech, protože se domnívají, že do oblečení se trvale otiskuje osobnost a osud jeho majitele?) Připusťme, že tyhle oděvy musely nosit poněkud excentrické charaktery, vzhledem k tomu, do jak absurdních poloh svou majitelku tlačí. Pohybový stand-up se ale překlápí do slovního, diváci to sice nečekali, ale baví se. A rádi půjčí performerce i něco ze svého vlastních oblečení. Adriana se nebojí trapnosti a zlozvyky, o kterých mluví, jsou určitě ze života… Její silnou stránkou bude komediální talent a bezprostřednost.

Tereza Hromádková zase ve své tvorbě propojuje svět slyšících a neslyšících a ze všech se letos nejvíce přidržuje prostředků fyzického mimu a imaginární pantomimy. Ticho velkoměsta vyžaduje soustředění i od diváků, protože je tu třeba sledovat děj, odskoky do metafor a nesmíte ztratit nit v návaznosti situací, a pantomima ujíždí jako odbrzděná drezína. Terezu sledujeme, jak se doma z nudy rozhoduje zajít na večírek, její přípravy, krášlení a cestu ke klubu, kde v roztržitosti zapomene, kam že si to vlastně schovala vstupenku. Noříme se spolu s ní jako s Alenkou za zrcadlem do útrob kabelky, která je najednou veliká, je to motiv, který se bude ještě opakovat, a je potřeba se na něj naladit jako na metaforu i divadelní fantazii, začít chvíli věřit v nemožné, zatímco v představeních ostatních absolventů jsme dimenzi reality neopouštěli. Naše hrdinka se vmísí do taneční zábavy, probojuje se k přípitkům i k jídlu, na taneční parket, výborně se baví… takže co by se tak asi mohlo pokazit? Správně, může se porouchat procesor kochleárního implantátu a jeho nositelka se z víru večírku ocitne pod příkrovem ticha. Může se vyvztekat a odejít domů – nebo podniknout další cestu, tentokrát do nitra sebe. Díky přesným gestům pochopíme i tuto její pouť názorně a přesně, ve vlastním těle se ocitá jako pod vodní hladinou, rudé světlo na zemi naznačuje proud krevního řečiště (kdo si vzpomněl na film Fantastická cesta, ať zvedne ruku), doputuje v této metaforické pantomime až k vlastnímu srdci. A tam, když si uvědomí rytmus jeho tlukotu, který vhání život do žil, setkává se nejen s ním, se srdcem, ale zřejmě i s vnitřním dítětem, které nepřešla chuť tančit. Metafora smísená s realitou se postupně zase vytratí a performerka se vrací do vnějšího světa s poznáním, že tančit do rytmu půjde vždy, dokud srdce tepe. Skutečně si odepne i své vlastní strojky a vyzývá k tanci přátele z publika. Rytmus zůstal v tělech, i když utichla hudba, a to je hlavní poselství. Určitě bude zajímavé sledovat, kam tohle propojování dvou světů, které neodděluje viditelná bariéra, ale přesto jsou každý sám pro sebe, bude pokračovat. Vytváření prostoru pro setkávání komunit je důležité a umění je neocenitelný prostředek.

Oslavy začínají průvodem
Ale teď už honem za HAMUfestem. Ten začal jako obvykle kejklířským průvodem studentů s pantomimickými a artistickými čísly, s hudebníky, vyvolávači, klauny a žongléry na Karlově mostě. Vedeni nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným Romanem Horákem snažili se studenti opět nalákat kolemjdoucí na program, který z Lichtenštejnského paláce v horní části Malostranského náměstí už do daleka ohlašovaly fanfáry. Postupně se skutečně všechny prostory diváky a posluchači plnily, někdo přišel záměrně, ale bylo možné zahlédnout i zvědavé turisty, kteří asi o existenci Akademie múzických umění neměli ani tušení. Po obvyklém artistickém zahájení na nádvoří se rozvinul program studentů i pedagogů, kteří mají možnost nechat nahlédnout do své práce se studenty i mimo AMU, která bývá jen jednou z pracovních zastávek aktivních umělců.

To je třeba z hudebníků Tomáš Reindl aka Omnion, který během dne vystoupil s Ivanou Kalovou a také tanečnicí kathaku Anežkou Hessovou, nebo Věra Ondrašíková, která jako loni zařadila ukázku ze svého choreografického repertoáru. Tentokrát ještě více souvisela s pedagogickou prací, protože byla z inscenace Clouds, v níž vystupují teenageři, mladí tanečníci, pro něž je většinou tanec volnočasovou aktivitou. V projektu se ale jejich dovednosti viditelně rozvíjejí a působí sebejistě. V ukázce z inscenace pracovali jako skupina se stoupající dynamikou uvolněného současného tance, v širokých pozicích a s klidově rozmáchlýma rukama připomínali nejprve líně se převalující mračna, se změnou a zrychlením rytmu z doprovodné hudební nahrávky změnili i kvalitu pohybu, zapojili izolace a rozptýlili se i více do prostoru za publikem, a pak jako skupina pryč, jako když se žene bouřka. Ale i kdybychom se nesnažili hledat v jejich vystoupení význam, byl by to kus poctivé choreograficko-pedagogické práce. Určitě dobrá pozvánka na celé představení.

Program se začal křížit a já se ocitla v meditační zahradě na představení Hany Strejčkové pro děti Pampeliška. V prostoru pod širým nebem působí velmi autenticky a přirozeně. Režisérka spolu s performerkou Adélou Vávrovou rozehrávají vztah plný škádlivého kamarádství coby dvě zahradnice, vybaveny malým zeleným kolečkem, ale také opravdovými zelenými konvemi a hráběmi. Na kruhovém koberci téměř k nerozeznání od trávníku mohou malé i velké diváky bavit směsí lehké klaunérie, objektového divadla a akrobatických prvků, nepodbízivě, vlídně. Hana Strejčková v inscenacích často pracuje s motivy drobných nedorozumění, počínající nepřejícnosti či uraženosti, které zahlazuje gesty přátelství a usmíření, a především dobrou náladou. Jsou to takové podprahové signály, kterých si snad ani nevšimneme vědomě u jednotlivého představení, ale je zřejmé, že těmito situacemi dává dětem záměrnou inspiraci, nabízí řešení situací, do kterých se už samy jistě dostávají. Dvě zahradnice si najdou čas na hru i na péči o trávu a zalévání. Brzy se objeví květy pampelišky, s trochou divácké fantazie, protože jsou to zřejmě malé žluté klaunské nosíky z pěnové hmoty. Zahradnice s nimi kouzlí a předvádějí triky, které určitě děti neprohlédnou, klamou totiž nepozorné oko, i když jde o jednoduchou eskamotáž a odvádění pozornosti. Kvítka v jejich rukou mizí a zase se objevují jako odnikud, malí diváci je pak musí společně sesbírat do kolečka spočítat. Adély sólo s bílou osuškou, které víří ve vzduchu jako muleta, můžeme vnímat třeba jako alegorii větru v oblacích, se kterými odlétlo jaro, protože co to? Najednou je tu místo květů chmýří, totiž badmintonové míčky, které děti i performerky hází na hrací plochu. A tak uplyne v chytré hře celé představení.

Poměrně velkou a prokomponovanou částí programu byly Antropocennosti, pásmo skečů inspirovaných různými artefakty, které jsou spojeny s lidskou činností a u nichž nás snad ani nenapadne přemýšlet o tom, kdy a jak je kdo vynalezl, jsou však součástí našeho světa a naší doby, antropocénu. Inspirací pro sérii byla stejnojmenná kniha esejů, a dokonce se do programu vešly i dvě mikropřednášky autorek z Centra pro teoretická studia UK a AVČR. Jen bylo trochu obtížné rozklíčovat, jestli jsou míněny vážně, nebo jde o recesi, což by asi do dramaturgie sedělo víc, protože program celého festivalu byl koncipován především hravě a nezávazně, nepřipomínaje návštěvníkům v ničem, že jsou na akademické půdě. Samotné etudy, vzniklé pod vedením Elišky Vavříkové, byly pečlivě prokomponovány a znovu se v nich utvrzují především charakteristiky letošních bakalářů.

Tak Ivana Kalová svou performanci o závislosti na žvýkačkách rozehrála na schodišti v bezprostřední blízkosti diváků. Zprvu v tenzi a v třesu evokujícím strach z výšky nebo vůbec z jakékoliv akce, který ale zažene téměř zázračně žvýkačka. Tělo se nejprve schoulí v kontrakci, ale pak zvláční jako guma, performerka si užívá maximální plasticity a pomyslného vtělení do předmětu, ale za chvíli už není žvýkačkou, je najednou dealerkou tohoto potěšení, jako by šlo o pokoutně zašmelené zboží. Hraje odpočinek s cigaretou, závislost, touhu, předávkování. Ztrácí rovnováhu, opět neváhá v pádech a poddává se sebejistě gravitaci. Žvýkačky nalepené zvenčí na víčka vypadají jako vypoulené oči mrtvé ryby. Žvýkačkové orgie ukončí pád. Adriana Vlčková si evidentně libuje v nekorektním humoru a má vzácný dar dělat si legraci ze všeho, ale především sama ze sebe. Ve své pohybové eseji se zkoumá všestranné využití toaletního papíru. Nejprve ji však ani nevidíme, jen slyšíme štrachat ve skříni v učebně, kde pak šplhá až do nejvyšších polic, aby odtud s písní na rtech mohla začít odvíjet bílý papír jako závěs. Dá se z něj ale udělat ještě mnoho jiných artefaktů – závoj, nebo sukně a možná i celé šaty, umělý knír, ozdoby do uší i mašle do vlasů. S rolí toaletního papíru performerka rozehrává sérii mikrosituací: hru s gymnastickou stuhou, běh, vytírání podlahy, jízdu na běžkách a lyžích, fantazii se meze nekladou a rekvizit lze vytvořit pár hmaty nepočítaně. Nechybí ani pohled na svět obrácenou perspektivou. Tereza Hromádková si ke ztvárnění vybrala „kruh, co neškrtí, a přece svírá“, tedy obojek. Je skutečný, a může být ozdobou, symbolem, nástrojem. Pohrává si s ním od polohy předvádění reklamního předmětu, u nějž je třeba ukázat jeho kvality, až k zápasu s ním. V jejích dlouhých štíhlých prstech se mění ve volant, ale také v pouta, v nichž si spolu ruce povídají. Stane se i korunou a spolu s vodítkem pak módním doplňkem pro svůdný tanec. Tereza se v nové roli a poloze docela vyžívá, ale to už přichází na řadu další metamorfóza, tentokrát v psa, a je zajímavé, že skoro každý, kdo psa hraje, ho „hází“ do polohy hravého štěněte. Tak pokračují asociace jedna za druhou a vrší se významy. Důležitý je princip – předmět se stává tím, čím je, až ve chvíli, kdy ho určitým způsobem použijeme. (G. K. Chesterton na něm vystavěl celý jeden komplikovaný detektivní příběh, Šíp z nebes.) A takový obojek v sobě skrývá mnoho významů, od dráždivé krásy po nástroj otroctví.

V divadle Inspirace rozehráli studenti několika ročníků principy commedii dell’arte, italské komedie typů, v autorské jednoaktovce Hany Strejčkové Čí je to dort?! V ní se schyluje k narozeninám Dottoreho (kterého přišel zazpívat Raphael Ruiz), ale starost o velký dort, který musí přičinlivá Kolombína (Kamila Paličková) uchránit před rukama nenechavců, zdaleka není tou hlavní starostí, již půvabná kuchařka má. Je do ni totiž zamilován jak zmatkující Harlekýn (Kristýna Koudelová), tak vypínavý Capitano (Olesya Sydorenko). Mezi jejich pokusy o svedení Kolombíny, jež končí střídavými úspěchy a nezdary, se dějem proplétá ještě bohatý, ale churavý starý Pantalone (Marie Krobová) a Zanni s nenechavýma rukama a úlisně skromným postojem (Adéla Vávrová). Děj ubíhá opravdu střelhbitě, postavy se na jevišti střídají jako ve filmové grotesce a nemálo ji připomíná veškeré dění. Nadsazené pohyby, pády, výkřiky, důležitou roli hraje také červený ubrus, pod nímž se leckdo a leccos může skrýt. Performeři se zcela ponořili do stylu. Nehybným maskám musí náladu a povahu vytvořit jejich těla, jejich postoje, nahrbená záda i vypjaté hrudníky, šourání i hřmotný krok, tiché plížení nenápadné myšky i sebevědomé hlučné vystupování. Každý charakter je svůj a každému by divák přál jeho lásku i pořádný kus dortu na zahnání hladu… Hana Strejčková skromně představení uvedla jako „úryvek z hodiny práce s maskou“, ale určitě nejde o pouhé cvičení. Tahle malá komedie by naopak mohla rozveselit mnoho diváků, dostane-li k tomu příležitost, performeři se své řemeslo učí opravdu poctivě a s nadšením.

Jeden z větších projektů, který funguje jako samostatná krátká inscenace Skrz – Thorugh / Don´t Loose Your Dream, vytvořili studenti pod vedením Romana Horáka. Je v něm rozvíjena otázka snů a jejich dosažení. Interpreti se skrývají spolu se stolem, židlemi, křeslem a stojanem pod velkým příkrovem z igelitu, jako kdyby byli nábytkem ve starém opuštěném pokoji. Kristýna Koudelová jako víla v té krajině vychází z clony před diváky a ticho protíná hlas křídlovky. Postupně se odhalí celé prostředí a ostatní obyvatelé – ženy jsou tři, možná tedy jakási aluze na Čechova, a k nim jeden muž. Vyprávějí si o svých snech, každá touží po tom, co sama nemá, ale co má některá jiná. A jejich přítel sní o tom, že uzdraví celý svět tancem… Inscenace je plná fyzického tance. Když se hovoří (dvě ze tří ženských interpretek jsou zahraniční studentky), pak slova přecházejí do rytmu a hudby. Koberec na zemi slouží jako prvek pro rozehrání akrobatických variací, je nestabilní půdou pod nohama každého, kdo si na něj troufne vkročit. Na malé ploše se rychle mění vztahy a nálady, rozhodně to není nějaká rychlovka, kterou by bylo možno považovat za cvičení, ale opět plnohodnotný kus, na pomezí fyzického a tanečního divadla. Slovo je zapojeno v přiměřené míře, pohybový materiál je surový a náročný. Tančí se tu o snech, ale ne vždy hladce a vlídně, nechybí ani symbol vášnivé lásky, jablka rozkutálená po zemi, do nichž se performerky hltavě zakusují jako do života. A z igelitu, z něj nakonec zbydou jen cáry, útržky snů, dekorace, ozdoba, zatímco se skrz něj dravý život probojoval. A tak to má být.

Večer ve tmě zahrady se pak rozehrála adaptace site specific projektu Vše z vůle jest a dílo věčnosti, který se studenty před časem připravil Adam Halaš ve spolupráci s hostujícím Ken Maiem, který studenty zasvětil do principů butó. V inscenaci – můžeme-li to inscenací nazvat, ale asi musíme, protože strukturu má pevně danou – se diváci setkají s osudem sochaře Emila Schwantnera působícího před odsunem na Broumovsku. Skrze tanec, práci s objektem (papír, kámen, hmota připomínající hrnčířskou hlínu) a živou hudbu a ruchy doprovozené i vysvětlujícími úryvky textu, procházíme milníky v životě člověka, jehož dílo padlo za oběť historickým okolnostem. Hovoří se o sochách, ale také o jejich strhávání a boření. Dvě performerky (Adéla Vávrová a Kamila Paličková) vystupují například každá s knihou s bílými stránkami, do zvuku, v němž se cosi trhá, v silném tělesném napětí a zpomalení, jako kdyby pohybem zastavovaly čas. Křeč a spirála tvoří základ pohybu, elektronická kytara a klarinet vzdychají opodál. Dívčí tváře vyjadřují němý křik, podobají se sochám. Trhají oponu z papíru a klarinet vřeští. Zacpaná ústa nemohou vydat ani hlásku, ale tělo může křičet i tak. Rytmus a ostré pohyby nahrazují předešlé soustředění, komentují ničení pomníku, zatímco hudbu narušuje zvuk detonací dynamitových náloží. Ruce od bláta na bílé roli papíru ukazují kontrast pošpinění a čistoty záměru a uměleckého díla. Je to jasné, jednoduché, přímočaré, ale přitom ne banální. Dívčí prsty pronikají bílou plochou papíru skrz a objeví se i reliéf obličeje, bílá socha, bez očí, a opět ty němé křičící tváře. Před zraky diváků vzniká živá socha, jedna rukama druhé a druhá rukama první, ale také rukama diváků, kteří se do rituálu, probíhajícího už opět závratně meditativně pomalu, zapojují. Je to společné uctění odkazu člověka, na kterého bylo zapomenuto. Sochy ožijí a rytmus strun doprovodí jejich závěrečné běsnění v kamenech, které mají připomenout nesmyslnost devastace. Hrůza je vyjádřena třesem, kameny v rukou žen působí, jako by chtěly rozbít samy sebe. Písek v kapsách možná pochází z rozbitých přesýpacích hodin… Návrat do reality.

Během dne zněly na mnoha místech krátké koncerty, od pěveckého sboru, varhan z okem, jazzu, populární i ambientní hudby po zvukové instalace. Jako loni nechyběla Dílna všímavosti, pohybový meditativní workshop do sluchátek, který rozvíjí Veronika Knytlová. A ještě další vystoupení studentů katedry nonverbálního divadla včetně oblíbených ukázek artistiky a žongláže Rhythm of Manipulation. Je to dobrý způsob, jak představit práci fakulty jinak než dnem otevřených dveří a využít toho, že na ní vzniká živé umění, právě k tomu pozvat diváky, aby umění studentů a pedagogů zažili. Zdá se, že HAMUfest bude trvalou součástí akademického roku.

Bakalářské projekty:

Mycelium
Autorka a performerka: Marie Krobová
Vedoucí absolventského představení: Hana Strejčková
Premiéra: 19. 5. 2025, divadlo Inspirace

WHODUNIT
Autorka a performerka: Ivana Kalová
Dramaturgie: Mates Petrák
Pomocná produkce: Jakub Pešek
Light design, světlo: Lukáš Klíma
Vedoucí absolventského představení: Roman Horák
Hudba: Vibrafon: Petra Brynychová, ruchy: Milan Dotlačil, fagot: Viktor Sabol
Premiéra: 19. 5. 2025, HAMU

Aká… taká…
Autorka a performerka: Adriana Vlčková
Dramaturgia: Matej Pour
Hudba, zvuk: Jakub Kaczmarczyk
Svetlá: Martin Bitala
Vedúca práce: Eliška Vavříková
Premiéra: 20. 5. 2025, divadlo Inspirace

Ticho velkoměsta
Autorka a performerka: Tereza Hromádková
Dramaturgie: Veronika Macková
Hudba: Tomáš Drápal
Light design: Michal Matola
Vedoucí absolventského představení: Radim Vizváry
Pomocná produkce: Matěj Výborný
Premiéra: 20. 5. 2025, HAMU

Střípky z HAMUfestu:

Pampeliška
Autorka, režie: Hana Strejčková
Tvorba, interpretace: Hana Strejčková, Adéla Vávrová
Dramaturgická spolupráce: Frederika Smetana
Hudba: Ivan Paisrt jr.
Technická podpora: Tomáš Strejček

Antropocennosti
Pedagogicko-umělecké vedení, organizace: Eliška Vavříková
Performance: Ivana Kalová, Adriana Vlčková, Tereza Hromádková
Zvuk, světla: Kristýna Koudelová
Přednášející: Eliška Fulínová
Zvuk: Jana Jobbíková, Marek Cimbál

Čí je to dort?!
Námět, režie/ pedagogické vedení: Hana Strejčková
Poděkování: Kateřina Vernerová, Filip Novák
Světla: Martin Bitala
Obsazení:
Dottore: Raphael Ruiz
Kolombína: Kamila Paličková
Harlekýn: Kristýna Koudelová
Zanni Myš: Adéla Vávrová
Capitano: Olesya Sydorenko
Pantalone: Marie Krobová 

Skrz
Hrají, koncept, tvorba: Kristýna Koudelová, Aina Sánchez Torres, Lídia Bassa Arranz, Peter Cheng-Te Chiang
Asistence režie, koncept, dramaturgie: Kateřina Vernerová
Režie, pedagogické vedení: Roman Horák
Hudba, sound design: Luca Castaldo

Vše z vůle jest a dílo věčnosti
Hrají: Adéla Vávrová, Kamila Paličková
Pedagogické vedení: Adam Halaš
Pohybová spolupráce: Ken Mai
Hudba: Martin Kmec
Odborná spolupráce: Petr Bergmann a Institut regionální paměti Broumov
Výtvarná spolupráce: Lucie Nováčková, Habima Fuchs

Stalo se: 25. května 2025, kampus HAMU