Harfistka Jana Boušková: Kultura bude nedostatkovým zbožím

Koronavirová pandemie zřetelně poznamenala existenci mnoha hudebníků. Jak se projevila ve vašem životě?
Ano, ani já nejsem výjimkou. Pro nás hudebníky je to finančně náročnější období. Jsem ale zvyklá se uskrovnit, a tak jsem se to pokusila vnímat i nyní a přestala jsem se rozmazlovat. Můj běžný život před začátkem pandemie byl podobný letu rakety, neměla jsem tři roky dovolenou, a tak jsem paradoxně vynucené zklidnění uvítala. Dokončila jsem úpravy a nastudování skladeb, které jsem během pandemie natočila na sólové CD Má vlast (vyšlo 14. května u Supraphonu). Měla jsem čas věnovat se sobě, být se svými dětmi a srovnat si priority v životě. Myslím si, že toto zastavení bylo pro celý svět asi nutností i přesto, že pro mnoho lidí je existenčně velmi komplikované.

Co jste musela kvůli pandemii oželet?
Bohužel nešlo cestovat. Nemohla jsem se osobně setkávat s kolegy a studenty v Londýně, kde od roku 2019 vyučuji na Royal College of Music. Neměla jsem kontakt s publikem a nemohla jsem osobně předávat hudbu. To vše k životu muzikanta patří, a to nám nyní chybí.

Co nového naopak vstoupilo do vašeho života? Na co jste měla více času?
Vstoupil do mého života klid, který jsem tolik postrádala. Najednou jsem mohla být doma a užívat si zahrádky i milovaného pejska, který je při náročném pracovním nasazení u rodičů. Měla jsem víc času na práci, na utřídění některých věcí, zrealizování projektů, které bych bez pandemie nikdy neudělala.

Nevkrádala se občas myšlenka: dnes přeci nemusím cvičit, když se nekoncertuje…?
Myšlenka je jedna věc a zodpovědnost druhá. Ano, nevyčítala jsem si, když jsem se k harfě kvůli jiným úkolům nedostala. A je pravda, že nám všem ta motivace koncertů opravdu chyběla. Ale protože já jsem stále něco vymýšlela a připravovala, kontakt s nástrojem jsem měla a co víc, těšilo mě, že mohu cvičit kolikrát i celé dny, bez stresu, což mi dříve už moc chybělo.

Velmi mi ale během pandemie vadilo, že jsem nebyla včas informována, jaké programy si mám připravovat a jakým se věnovat nemusím, protože koncerty nebudou. Bohužel v případě, že se koncert na poslední chvíli zruší, nikdo nám vynaložený čas přípravy, který jsme bývali mohli použít pro přípravu něčeho jiného, nevrátí. Nejistota, co bude a co ne, je pro muzikanty velmi nepříjemná.

Jaký vliv bude mít podle vás rok bez živé kultury na společnost i jednotlivce?
Kultura je obrazem společnosti a když je odebrána, lidé přestávají dostávat příděl kvalitních podnětů, které společnost povznáší. Můžeme být rádi, že existují alespoň technické vymoženosti, které umožňují zprostředkovat kulturu přes internet. Avšak my všichni, kdo se v této oblasti pohybujeme, víme, že nad osobní kontakt s publikem nic není a ta energie se nedá ničím nehradit. Myslím si, že po rozvolnění bude po kultuře obrovský hlad. Kéž by to nakonec pomohlo alespoň tomuto odvětví nastolit nový boom, který společnost tolik potřebuje.

Máte srovnání se zahraničím? Jak byla postižena živá kultura v jiných evropských zemích? Jaká řešení tam aplikují? Můžeme se někde inspirovat?
Všeobecně mi přišlo, že kdekoli jinde ve světě měli mnohem větší restrikce, než byly u nás, že je všude mnohem více dodržovali a respektovali, i při mnohem menším počtu nakažených. Koncerty se také jen streamovaly, a když hrál orchestr, měli mezi sebou hráči mnohem větší rozestupy, než jsme byli zvyklí v Čechách.

Zdraví je to nejdůležitější, co člověk má a pokud někdo upřednostňuje své materiální potřeby před zdravím, tak s tím nemohu souhlasit. I já bych si moc přála, abych mohla už normálně fungovat, hrát koncerty, vydělávat a neotáčet v ruce každou korunu, ale pokud je potřeba ochránit lidi před nakažením, pak raději budu respektovat tuto neblahou situaci a nebudu vystavovat za každou cenu lidi riziku nákazy, která by pro někoho mohla být fatální.

Změní se podle vás po pandemii živá kultura? Jak?
Pokud se rozvolní postupně, bude kultura nedostatkovým zbožím. S omezeným počtem posluchačů se na všechny nedostane. Pro nás muzikanty nastává dlouho očekávaný návrat, ale po dlouhé pauze. To pro někoho nemusí být vůbec jednoduché. Když je člověk zvyklý hrát před publikem pravidelně, tak už to bere jako samozřejmost. Pokud však z takové rutiny vyskočí, může se najednou objevit i tréma, kterou už měl dávno ochráněnou.

O váš koncert v unikátním dřevěném kostelíku v Maršíkově s Josefem Špačkem v rámci Klášterních hudebních slavností je již nyní veliký zájem. Jaký program jste si na tento večer připravili a proč tentokrát padla volba na housle?
Ze zájmu mám samozřejmě velkou radost a moc se na publikum v Maršíkově těším. Duo housle harfa jsem měla již od studijních let, kdy jsem poznala svého bývalého manžela, houslistu, s kterým jsem tenkrát hrála. Pak jsem vystupovala s jinými houslisty na festivalech.. Jakmile nastoupil do České filharmonie na post koncertního mistra Josef Špaček, utvořili jsme spolu projekt, který jsme přivezli do mnoha koncertních sálů, ale na Klášterních hudebních slavnostech ještě nezazněl. Houslistu Josefa Špačka není nutno nikomu představovat. Pro mě je to opravdu nejlepší český mladý houslista světového měřítka, jaký tu dlouho v Čechách nebyl. A k tomu je to ještě nesmírně kvalitní člověk, což se v dnešním hudebním světě vidí už velmi zřídka.

Co byste popřála sobě a kolegům hudebníkům?
Přála bych všem klid v duši a naději, že bude lépe. Přála bych všem, abychom se sešli na pódiu ve zdraví a abychom stále a s optimismem i pozitivní myslí věděli, že co nás nezabije, to nás posílí. A my muzikanti přeci máme stále to nejkrásnější povolání – hudbu, která nás vždy ze všech obtíží – i když jsme jen doma – dostane.