Haydn a opera Il mondo della luna v Divadle na Vídeňce

Vlasta Reittererová, 14.12.2009 1:02

Tajemný svítící kotouč, který tvrdošíjně ukazuje pouze jednu svou tvář, měl pro pozemšťany odjakživa magické kouzlo. Přitahoval ty, jejichž úplňkové projevy daly jméno psychické poruše, ale rádi na něj hleděli i všichni ostatní. Pomohl při tvorbě kalendáře, k prozkoumání lákal astrology, astronomy, astronauty, geology a bůhvíkoho ještě, podivný účinek jeho stříbrného pohledu zná každý z nás. V nespočtu veršů se stal němým svědkem mileneckých schůzek a v nespočtu hlav předmětem vytoužené návštěvy. Ta se poprvé uskutečnila před čtyřiceti lety – a tak je vedle výňatků z historických pojednání a literárních děl v programu opery Il mondo della luna (Svět na Měsíci) Josefa Haydna v produkci Divadla na Vídeňce připomenuta i první stopa, učiněná člověkem v měsíčním prachu. V inscenaci Haydnovy opery se tak setkalo 200. výročí úmrtí jejího tvůrce s výročím prvního letu na Měsíc, a také v inscenaci samé se podle mého názoru setkaly (či spíše rozešly) dvě různé epochy; k tomu však dále.

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco), V.Genaux (Ernesto), Ch.Landshamer (Clarice), A.N.Bahrmann (Flaminia)

Haydn je autorem téměř dvacítky oper a hudebních komedií, kromě zvláštních příležitostí jako je letošní haydnovské výročí se však na jevištích téměř neobjevují. Haydnovu divadelní tvorbu zcela zastínily jeho zásluhy na poli instrumentální hudby v komorním i orchestrálním oboru – jeho kvartety a symfonie –, a oratoria. Haydnovy opery brzy odsunuly do pozadí jedinečné výkony posledních oper Mozartových, které už překročily hranici účelového pobavení směrem k tvorbě kmenového operního repertoáru.

D.Henschel (Buonafede), V.Genaux (Ernesto)

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco), M.Beaumont (Lisetta), V.Genaux (Ernesto), Ch.Landshamer (Clarice), A.N.Bahrmann (Flaminia)

Haydnovy opery byly psány pro divadlo v Esterháze a možnosti tamních pěvců a pro jednorázová provedení, a přestože kníže Esterházy umožnil návštěvu svého divadla komukoliv, jednalo se o vymezený okruh publika. Libretistou opery Il mondo della luna byl Carlo Goldoni a bylo to potřetí, co Haydn pracoval s Goldoniho textovou předlohou. Opera byla uvedena 3. srpna 1777 v Esterháze jako součást velkolepých oslav svatby syna knížete Mikuláše Esterházyho a není jisto, kolikrát byla opakována; každopádně existují tři její verze, lišící se např. v hlasovém obsazení. Goldoniho libreto odpovídá typickému, mnohokrát obměňovanému vzorci commedia dell’arte s postavou přitroublého patriarchy, který nevědomky – protože vlastním hybatelem děje je mazaný intrikán – pomůže třem mileneckým párům, aby se k sobě dostaly. Slovní hříčku obsahují již jména oněch dvou, kteří stojí proti sobě – otec Buonafede (upřímnost, poctivost) a amatérský vynálezce, zajímající se o ekliptické dráhy planet a další vesmírné jevy Ecclitico, v textu se také hraje s dvojvýznamem slova „lunatico“, což znamená náměsíčný, ale také vrtkavý či zkrátka podivín a podobně. Otec Buonafede má dvě dcery, hlídá je jako oko v hlavě a vyčkává, až se vyskytnou vhodní nápadníci. Nevhodní by tu už byli – sám Ecclitico pošilhává po Buonafedově dceři Clarice, mladý Ernesto po její sestře Flaminii. A je tu ještě stavovsky nižší pár – Ernestův sluha Cecco a služka v Buonafedově domě Lisetta, o niž ovšem, podle obvyklých pravidel střetu zájmů, usiluje sám pán domu. Ecclitico vymyslí plán. Předvede Buonafedovi s pomocí svých kumpánů jiný svět – svět na Měsíci, kde jsou krásné ženy ke všemu svolné a nadto bezvýhradně poslušné. Takový svět by se Buonafedovi líbil a na takový svět ho Ecclitico poté, co jej uspí osobně namíchaným lektvarem, přivede. Ve své „laboratoři“ nasimuluje svět na Měsíci s měsíčním králem a spoustou oslnivých kouzel. Buonafede udělí v oblouzení oním vysněným světem souhlas ke svatbě všech tří párů, a když se podfuk provalí, nezuří a netrestá, naopak pronáší mravoučné poselství: „Zůstaňme jako ten muž na měsíci,“ tedy velkodušní a rozumní.

D.Henschel (Buonafede), M.Beaumont (Lisetta)

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico), M.Beaumont (Lisetta), Ch.Landshamer (Clarice)

Prosté zápletce s předem danou nápovědou, jak to asi dopadne (jak jinak, když je zde jeden starý muž a po třech mladých mužích a ženách?) zcela odpovídá prostá Haydnova hudba. Je na ní patrné zadání mile pobavit svatební hosty, vyprávět úsměvný příběh, nechat je vyslechnout několik půvabných árií a duetů (v popředí stojí duet Buonafedeho s Lisettou, obou sester, a Eccletica s Clarice), uplatnit některé osvědčené komediální gagy a příliš nenamáhat posluchačovy receptivní schopnosti, v instrumentaci a vtipných rytmech probleskuje haydnovský humor.

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

V.Genaux (Ernesto), B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco)

Hudební nastudování měl Nicolaus Harnoncourt (rovněž letošní jubilant) a nelze si asi představit adekvátnější orchestr než jeho Concentus musicus, který dirigentovo vnímání Haydnovy partitury plně respektuje, jeho souhra je dokonalá a může si dovolit absolutní pianissima i brutální fortissima tam, kde je Harnouncortovi notový zápis naznačuje. Po pěvecké stránce byly výkony vyrovnané, vymykala se pouze pro alt (podle druhé verze opery) napsaná role Ernesta; Vivica Genaux měla pravděpodobně tu smůlu, že v Divadle na Vídeňce dostala mnohem větší příležitost v roli Polinessa v Händelově opeře Ariodante v uplynulé sezóně. Zůstala tak bohužel v paměti její gesta a klackovitý způsob chůze z oné inscenace, takže se vkrádá otázka, jaký je vlastně její herecký rejstřík. Představitele ústředních mužských rolí Dietricha Henschela (Buonafede) a Ecclitica (Bernard Richter) lze označit ze „zpěvoherce“, zvláště Richter recitativy spíše mluví než zpívá a tím více podtrhuje lehký charakter opery. Pěvecky výtečné byly obě sestry, Christina Landshamer jako Clarice a Anja Nina Bahrmann jako Flaminia; jejich partiím také Haydn přidělil možnosti k předvedení koloratury, zatímco role Lisetty (Maite Beaumont) obsahuje kromě pěvecké přiležitosti i dobře využité komediální momenty, stejně jako role Cecca (Markus Schäfer).

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

V tomto okamžiku ovšem pro mě nastává onen na začátku zmínění rozpor mezi dílem samotným a inscenací. Režisérem byl Tobias Moretti (hlavní profesí herec, známý například z detektivního seriálu Komisař Rex, ale také jako představitel Ďábla v Hofmannsthalově Jedermannovi při Salzburských slavnostech), který už s Harnoncourtem jako režisér spolupracoval před čtyřmi lety v Curychu při Mozartově La finta giardiniera. Je těžko říci, zda zavržení prostředků drastické komiky a celkové „zušlechtění“ hereckého projevu bylo záměrem režisérovým či vyplynulo z možností, schopností či přesvědčení představitelů rolí. Především Buonafede není v žádném případě postava opery buffa, ani vzhledem, ani hrou. Je to sice postarší pán, nicméně velký elegán, a ve scéně na Měsíci má dokonce možnost předvést vypracovanou atletickou postavu a bravurní šplh o tyči. V tomto momentě tedy v příčinách základní zápletky cosi skřípe. Ecclitico by svou intrikánskou a vlastně morálně naučnou roli v kusu naplnil pravděpodobně věrohodněji, kdyby byl fyzický i herecký kontrast mezi ním a Buonafedem pojat skutečně jako kontrast dvou různých životních způsobů – bačkorovitého páprdy ze staré buffy (včetně kostýmu) na jedné straně a dnešního odrostlejšího svobodomyslného teenegera, který žije skutečně v jiné epoše, jeho hobby jsou výlety do virtuálního světa a jednou takovou exkurzí páprdu obelstí.

D.Henschel (Buonafede)

K rozporu mezi libretem a jeho zhudebněním a scénickou podobou však především přispěla komplikovaná dekorace (Renate Martin a Andreas Dohnhauser), jistě velmi nákladná, s videodotáčkami, výtahy a dalšími efekty, ovšem ve výsledku de facto zbytečná. Domnívám se, že koneckonců byla i brzdou rozehrání skutečné komedie, konverzační charakter se vytratil (přestože recitativy byly poněkud kráceny), vázl spád a objevovala se hluchá místa. Kdyby byla opera podána prostšími prostředky, odpovídajícími jednoduchosti námětu i hudby, bylo by pro ni možná učiněno více. Haydnova velikost zůstane bezesporu v jiných dílech než právě v jeho operách. Kacířsky prohlašuji, že kdyby pod ní nebyl podepsán Haydn a neujal se jí Nicolaus Harnoncourt, zůstala by nejspíš ležet v šeru archivu a celkem by se nic nestalo.

Dirigent N.Harnoncourt

Režisér T.Moretti

Joseph Haydn:

Il mondo della luna
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie: Tobias Moretti
Scéna: Renate Martin, Andreas Donhauser
Kostýmy: Heidi Hackl
Concentus Musicus Wien

premiéra 7.prosince 2009 Theater an der Wien Vídeň

Buonafede – Dietrich Henschel
Ecclitico – Bernard Richter
Ernesto – Vivica Genaux
Clarice – Christina Landshamer
Flaminia – Anja Nina Bahrmann
Lisetta – Maite Beaumont
Cecco – Markus Schäfer

www.theater-wien.at

foto S.Trierenberg, A.Bardel, R.Bock

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat