Heřmanova Rusalka znovu na Otáčivém hledišti

Podmanivá inscenace v Českém Krumlově má velký úspěch

Ve dnech 10. – 14. srpna představilo Jihočeské divadlo v Českém Krumlově operu, která snad náleží do tohoto kouzelného prostředí nejvíce – lyrickou pohádku Rusalka Antonína Dvořáka. Následovala po červencových titulech – Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, z nichž jsme přinesli recenzi zde, a Bizetově Carmen. Opera Jihočeského divadla přizvala pro tak lákavou režijní realizaci dnešního šéfa Janáčkovy opery v Brně Jiřího Heřmana, hudební nastudování bylo v rukou hudebního ředitele Jihočeského divadla Maria De Rose, ale u dirigentského pultu se objevil rovněž mladý talent Martin Peschík, jenž je znám budějovickému publiku z inscenací nedávné minulosti (vydařený Verdiho Otello).

Šestice představení Rusalky, provedených v atraktivním prostředí zámku v Českém Krumlově, imponovala velmi zajímavým obsazením. Za což je nutno vedení opery Jihočeského divadla vyslovit pochvalu. Již Janáčkova Liška Bystrouška byla obsazena v červenci kvalitně a nápaditě, o Dvořákově Rusalce platí totéž. V české opeře, která je dnes v tomto ohledu tvrdším oříškem než světové hity, se podařilo soustředit jedno z nejlepších možných obsazení Rusalky, jaké je dnes v českých luzích a hájích (zde v přírodním divadle to platí doslova) možno dát dohromady ve vymezeném čase.

Hovořit o Dvořákově kouzelném operním díle, vytvořeném skladatelem s úžasným bohatstvím invence, ve velkých lyrických plochách, s podmanivou instrumentací, je skoro zbytečné. Dvořákova Rusalka je zdaleka nejzdařilejší a nejmuzikálnější ze všech verzí slavné Undiny. Její premiéra v březnu 1901 již patří novému dvacátému století, byť jde o vrcholné romantické dílo, v němž nacházíme náznaky impresionismu. Jedná se o zcela nový typ lyricko-dramatické pohádky, s výraznou charakteristikou dvou světů, které se zde navzájem prolínají v předivu děje, přičemž svět lidí je stavěn do protikladu se zjevně sympatičtějším světem pohádkových stvoření.

Kvalitní libreto napsal básník Jaroslav Kvapil. V žánru opery sice nelze libreto moc přeceňovat, ale Kvapil zde odvedl výtečnou práci, kdy se právě Rusalka stala ideálním dílem v konsistenci hudby, námětu i libreta, což lze říci jen o menšině dnes populárních „trvalek” operního odkazu. Brzy po svém uvedení zakotvila Rusalka spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou jako nejpopulárnější duo české romantické opery, které si dobylo své pevné pozice také ve světě. Což sice není zcela spravedlivé třeba vůči Dvořákovu Jakobínovi, nejmuzikantnější české opeře vůbec, leč co platno. Ve světě romantické opery je nejvíce těsno, nachází se zde podstata všech populárních děl, na která publikum rádo chodí, podstata oněch „trvalek”, stále se obnovujících v operním světě, tedy asi třiceti titulů, nepostradatelných pro život operních divadel. Pro přemíru děl právě v této stylové sféře se některým vysoce kvalitním opusům již nedostává patřičného zájmu, což platí i o Smetanovi a Fibichovi. Buďme rádi, že hudebně skvělá Rusalka do oné pomyslné světové atraktivní třicítky patří zcela zřetelně.

Jako hlavní přednost obou představení Rusalky, zhlédnutých ve dnech 10. a 11. srpna na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, musím vyzdvihnout vzácnou srozumitelnost textu, čemuž patrně byla věnována patřičná pozornost.

Již prostým faktem, jak a kde staví režisér Jiří Heřman pěvce vůči hledišti, značně ovlivňuje tento důležitý aspekt v interpretaci české opery, přesněji řečeno, opery česky zpívané. Jsem rád, že se nerezignuje na aspekt srozumitelnosti, kterou často podrobuji kritice, neboť nechci, aby mladší generace dnes brala operu jako žánr, kde „stejně není ničemu rozumět”, jak to znám z výroků v praxi. Zejména u pěvců ze Slovenska moc oceňuji pečlivost v přístupu k dikci češtiny, kterou jsem pozoroval (oba představitelé Vodníka, obě představitelky dvojrolí Cizí kněžny – Ježibaby). Režie uměla maximalisticky využít nádherné scenérie, které oblast zámku k realizaci děje poskytuje. Tak barevné představení s doslova gejzírem nápadů filmového charakteru jsem snad v Krumlově dosud nikdy neviděl, ač jsem nyní trošku nespravedlivý k Lišce Bystroušce, kde bylo režijní uchopení rovněž znamenité, až výjimečné.

Pojetí zdůrazněného zla splynutím rolí Ježibaby a Cizí kněžny do jedné symbolické postavy konvenuje s výše řečeným, že Rusalka sympatizuje zjevně se světem pohádkových postav víc, než s protikladem světa lidí, zmítaných sympatiemi a vášněmi. Není to nový nápad, byl již realizován nejen Václavem Kašlíkem, nýbrž i jinými režiséry (nikoliv ale ve filmu Rusalka, který Kašlík natočil roku 1962 s výbornými pěvci Miladou Šubrtovou a Zdeňkem Švehlou).

Preciznost režijní koncepce Jiřího Heřmana je obdivuhodná smyslem pro detail, kdy vše je dotažené, režisér se nikde nespokojí s laciným designem. Pomyslné splynutí obou světů je akcentováno i typem kostýmů (originální je zejména u postavy Vodníka). Režie de facto vrací rezonance příběhu ke kořenům původního námětu Undiny, která dle potomka hugenotů Friedricha de la Motte Fouquého spolu se strýcem Kühlebornem vládne ve vodní říši. Rytíř Huldbrand ji pozná coby rybářskou dcerku a zamiluje se do ní. Kühleborn varuje, leč co platno, Huldbranda brzy okouzlí vévodská dcera Berthalda a Undinu zavrhne… Tím přivodí pomstu duchů a polibek Undiny ho usmrtí. Rytíř je unesen do říše duchů, neboť na tomto světě neexistuje spříznění těchto dvou světů! Smrt z lásky, sladkého poblouznění je skoro jako vystřižen z Wagnerova světa. S těmito kořeny prapůvodní Fouquého Undiny jako by režijní vidění rezonovalo, ač ji ale vůbec nechce zbavovat Kvapilova hávu české pohádky, vžité tradicí u publika. V tom je právě koncepce kouzelná! Herecké nároky na pěvce jsou značné, vše je na dosah publika jako v záběrech přenosů z Met do kin, nic nelze povrchně ošálit, jen tak nějak zahrát – v tom je inscenace Rusalky perfektní.

Trio žínek nás provází celým dílem, ba i násilím zadržují Prince, aby následně mohl zvolat z netypické pozice – „Z objetí moci tajemné, spaste mne, spaste mne…”. Žínky vřele laškují s Hajným, který po úděsu „hastrmana” a přivolávání zmizelého kuchtíka rád flirtuje v příjemných hrátkách s nimi, s jejich krásnými vlásky, tílky, jistě i nožkami… Publikum se zde velmi bavilo, proč ne, je to originální nápad a zbavuje dané místo časté nudy.

Ovšem škrt vstupu Prince do hry mne nepotěšil… ba docela zarmoutil. Princovo entrée mi chybí – „Zde mihla se a zase zmizela” tady není. Chybí i příkaz družině „Ustaňte v lovu, na hrad vraťte se…”. Princ se vynoří jako Fouquého Huldbrand, kde se vzal, tu se vzal, prostě je zde a zapěje bez anticipace svoji slavnou árii Vidino divná, přesladká. Škrty se dělat jistě musí, pokud jde o představení pojaté v přírodě filmovým způsobem bez pauzičky v čase dvě hodiny třicet minut. To musel jinak režijně laděný Kašlíkův film logicky škrtat také a ještě mnohem víc! Ale činil tak namnoze ubíráním slok árií, ne však zde při vstupu Prince, který je navíc tak atraktivní hudebně i scénicky. Pravda, krátí zase árii, což pan Heřman nečiní. Představení má ale jako celek ohromnou dynamiku, skvělou choreografii, na které se báječně podepsal Jan Kodet, atraktivní je realizace světelného designu Daniela Tesaře i zvolené kostýmy Lenky Poláškové. Množství nápadů a nuancí, na které bych potřeboval alespoň šest letošních představení, abych vše z této mozaiky vstřebal a dal si do souvislostí. Heřman dává dílu osobité kouzlo a pro něho typické do sebe zapadající detailní ztvárnění každé postavy na scéně (například synchronní obsluha hostů).

Nezapomene do říše nadpřirozena vtáhnout i všechny kuchtíky, mizející s rusalkami ve tmě parku. Klid a vyrovnanost, smíření, které symbolizují vznešená ptačí křídla. Takovouto bohatou režijní stavbu dokonale promyšlenou do posledního detailu si dlouho nevybavuji. Je samozřejmě umožněna a umocněna úchvatnou scenérií Bellárie a pohledů do zahrad zámku, kam se hlediště permanentně natáčí. Jsou tu také některé sporné drobnosti, ale o těch se mi v úžasném dojmu celku nechce příliš hovořit. Žínky, provázející nás jako idée fixe celou operou, to je režijně nápadité, znamenité – proč ale v posledním aktu třímají opilecky lahve vína i Becherovky ve svých něžných ručkách, jsem poněkud nepochopil. Ač za moralistu se v těchto aspektech rozhodně sebeméně nepovažuji…

Hudební nastudování je v rukou Maria De Rose. Je znát jeho cit pro romantický styl hudby, Dvořákův symfonismus mu slyšitelně vyhovuje, je v něm „doma” a orchestr mu hrál velmi dobře, ve smyčcích v harmonii plně (krásný dialog Rusalky a Prince závěru měl tah), jen s drobnými kazy v žestích (oproti Rusalce devadesátých let je to v orchestru veliký pokrok). Jen velká škoda, že dosti nedokonalá amplifikace zvuk orchestru ochuzuje. Musím si mnohé domýšlet, výsledná harmonie je matná bez účasti svrchních alikvotních tónů, poskytujících barvu zejména Dvořákem tak krásně využitých dřevěných dechových nástrojů. Nepočítám raději řadu rušivých zvuků aparatury při snaze o zesilování ze dne 10. srpna. Následující den sice tyto pazvuky vymizely, leč amplifikace zase v průběhu představení zesilovala, až komplikovala pěvcům nosnost pohodlných poloh spodní kvinty rozsahu. To již dirigoval mladý talentovaný dirigent Martin Peschík, absolvent českobudějovické konzervatoře a ještě nedávno úspěšný dirigent opery Jihočeského divadla. Snad bude po čase odmlky opět hostem častějším. Holt, doma není nikdo prorokem, známe přece trefné české přísloví. Bude snad po jisté pauze u dirigentského pultu opět rád viděn, nemáme přece tolik dirigentských talentů v opeře, abychom s nimi mohli mrhat.

Pěvci velmi netypicky chladných srpnových dnů tohoto léta byli vpravdě elitní. Výběr se Jihočeskému divadla skvěle vydařil. Postavu Vodníka ztvárnili dva velmi talentovaní basisté soudobé slovenské školy. Štefan Kocán, jehož známe i z přenosu Trubadúra z Met, a mladý, tvárný basový talent Slovenska – sympatický pěvec Martin Gurbal’. Oba vytvořili pozoruhodné postavy obtížného basového partu s rozsahem barytonu, jak vždy říkával nezapomenutelný Eduard Haken. Oba v pozoruhodné dikci češtiny, oba přesvědčiví herecky. Renomovaný Štefan Kocán má bohatší volumen jadrně znějícího nádherného basu v barevných středních a hlubokých polohách, ale i hlubší ponor do výrazu frází. Martin Gurbal’ je jistější v rozsahu do vysokých poloh, bravurně si poradil s oběma vysokými E ve slovech „Prodána, prodána člověku” – jednou forte, podruhé Dvořákem předepsané piano. Ono piano jsem slyšel dokonale live jen u Eduarda Hakena blahé paměti, jiní čeští basisté zvučných jmen s tímto pianem často zápasili… Tož bravo za pěkné mezza voce, technicky zcela bez problémů! Rovněž obávané vysoké Fis fráze se sborem – „rozkvetou rudé růže” – vyzpíval pan Gurbal’ s větší mírou jistoty.

Postavu Prince vytvořil v obou představeních Aleš Briscein, náročný tenorový part zpívá s nadhledem, znamenitě ve frázování, s jistotou ve výškách, včetně obávaného vysokého cé v závěru na neoblíbený vokál „í” („líbej mne, líbej, mír mi přej“). Brisceinův Princ přesvědčuje i v nuancích mezza voce a hezkých pian závěrečné scény. Ve filmově pojaté Rusalce je důležitý rovněž jeho adekvátní zjev a herecká pružnost ve ztvárnění vývoje role. A klobouk dolů za úžasnou odolnost, po extrémním chladném středečním počasí s pouhými dvanácti stupni Celsia dle GPS jsem ani nedoufal, že bude druhý den opět účinkovat na obdobně pěkné úrovni. Je zřejmé, že přední lyrický tenorista, úspěšný pokračovatel interpretační tradice Princů v podání legend Ivo Žídka a Zdeňka Švehly, patří k otužilým, vytrvalým pěvcům.

V titulní roli se představila Jana Šrejma Kačírková a Maria Kobielská. Jana Šrejma Kačírková vytvořila lyricky báječnou kreaci Rusalky, její pěvecká forma narůstala v průběhu druhého dějství větším propojením rejstříků i do hlubších poloh, ale i ve výrazové opravdovosti. Její Rusalka byla velmi přesvědčivá ve svém interpretačním celku. Maria Kobielská byla nosnější zvukově zejména v prvním dějství, kdy se jí pěkně podařilo v plastických frázích vypointovat obě árie (Sem často přichází a Měsíčku na nebi hlubokém). Obě představitelky titulní role rozdílných generací přesvědčily příjemným, neafektovaným pěveckým projevem a pravdivým hereckým ztvárněním, zcela prostým jakýchkoliv operních manýr, které se poslední dobou zpozdile vloudily do české operní interpretace. Zaplať Bůh, že jsou u nás režiséři, kteří tyto manýry dávných věků dokáží zcela vytlačit z operního kolbiště. Bravo!

Zdvojení Cizí kněžny a Ježibaby je lákavé a režijně vyšlo výborně. Problém nastává více s rozdílnou polohou obou rolí. V jedné kdysi excelovala Marie Podvalová, v té druhé Marta Krásová, oborově zcela odlišné legendy operního nebe. A jak toto spojit ryze pěvecky dohromady? Toť onen oříšek, ne ani tak režijní koncepce, která se mi jevila sdělná a plně srozumitelná. Obě slovenské mezzosopranistky projevily herecké vlohy v maximální míře. Jolana Fogašová zaujala představitelsky a herecky, pěvecky se cítí znatelně lépe, dle slyšeného představení, ve vyšší poloze Cizí kněžny. Denisa Hamarová se zdárněji vypořádala s hlubší polohou Ježibaby, kterou i velmi sugestivně výrazově vyjádřila, rovněž polohy Cizí kněžny jí nečiní problémy. Jen rytmický nesoulad s orchestrem v dialogu s Princem ve druhém dějství způsobil zmatečnou chvíli, kterou vyrovnal pohotově Princ Aleše Brisceina. Obě představitelky naplnily scénicky výborně koncepci režie.

V drobných, ale divadelní kontrast dobře zajišťujících postavách Kuchtíka a Hajného zaujali pěvecky i výrazově Alžběta Vomáčková a Jiří Hájek v alternaci s Jiřím Brücklerem v roli Hajného. Ten zastane v koncepci díla i zpěv Lovce, což je de facto Dvořákův osudový leitmotiv, jehož reminiscencí dílo také končí. Trio lesních žínek, jak bylo zmíněno, dostalo režijní úkol mnohem většího rozsahu, než žínky mívají. V podání graciézní Yukiko Kinjo, Lucie Hájkové (v druhém viděném představení tvárné Šárky Hrbáčkové) a Jany Piorecké plnilo zdárně režijní zadání. Sbor nemá v Rusalce závažnou úlohu, jeho populární „Květiny bílé po cestě” nepřesvědčovaly ani poprvé (10. srpna), ale ani podruhé (11. srpna). Sbor zněl nevyrovnaně, jednotlivé hlasy trochu sólovaly, v rytmu souhry byl jen přibližný (sbormistr Martin Veselý). Naopak ženský sbor rusalek za scénou v Moderatu – „Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám” – zněl ve zdařilé místní amplifikaci vyrovnaně, až plasticky ve frázích.

Je úspěchem Jihočeského divadla, že obě obsazení Rusalky byla vzácně vyrovnaná, mířící ke špičce možností soudobé interpretace. A to navzdory zesilování hry orchestru, který hraje v Bellárii, je zvukově zkreslen a pěvci a sbor se řídí gestem dirigentů z obrazovek. Zde se mohla plně projevit veliká výhoda divadla hostujících umělců. Režie spolu s choreografií, ruku v ruce s neobyčejně tvárným mladým baletním souborem, na němž je vidět, s jakou chutí a nakažlivou radostí tvoří, je výtečná.

Kdysi jsem napsal ve své recenzi Traviaty v Linci, která byla vskutku senzační po všech stránkách, ve skvělé režii Američana Roberta Wilsona, že bych ji mohl vidět desetkrát za sebou. Totéž s velkou radostí mohu říci i zde. Inscenaci jsem sledoval doslova napjatě i v nezvyklém velikém chladu obou inkriminovaných večerů, ač jsem již byl svědkem mnoha Rusalek s legendami à la Šubrtová, Beňačková, Žídek, Švehla, Přibyl, Zahradníček, Haken, Berman, Novák… a celou plejádou znamenitých pěvců – legend. V Českém Krumlově jsem však byl velmi zaujat ztvárněním celku a sólovými výkony vybraných pěvců. Heřmanovu Rusalku s touto plejádou sólistů mohu rovněž zhlédnout desetkrát za sebou, podobně jako onu znamenitou lineckou Traviatu. Tu jsem vnímal ovšem bez neumělé amplifikace orchestru, kterou je třeba per futurum zlepšit aspoň na letošní již přijatelnou rovinu zesilování festivalových koncertů v Pivovarské nebo Klášterní zahradě.

 

Hodnocení autora recenze: 90%

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování: Mario De Rose
Dirigent: Martin Peschík
Režie a scénografie: Jiří Heřman
Kostýmy: Lenka Polášková
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Jan Kodet
Realizace scény: Jan Lukášek
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Bego M. Santiago – Lunchmeat – kreativní vizuální studio
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 17. července 2014 Otáčivé hlediště Český Krumlov
(psáno z repríz 10. a 11. 8. 2016)

Rusalka – Maria Kobielska/Jana Šrejma Kačírková
Princ – Aleš Briscein
Ježibaba/Cizí kněžna – Denisa Hamarová/Jolana Fogašová
Vodník – Martin Gurbal´/Štefan Kocán
Hajný – Jiří Hájek/Jiří Brückler
Kuchtík – Alžběta Vomáčková
Lesní žínka – Yukiko Kinjo
Jiná žínka – Lucie Hájková
Třetí žínka – Jana Piorecká
Rusalka děvčátko – Štěpánka Fišerová/Karolína Beranová
Majordomus – Tomáš Kuthan
Milenec – Viktor Svidró

www.jihoceskedivadlo.cz
www.otacivehlediste.cz