Heřmanův Jakobín má i s nováčky v obsazení úspěch

Šesté představení Jakobína přineslo tuto středu ve svém obsazení trojici nových představitelů, jejichž přistoupením se původně ohlášené až tři alternace stávají prakticky kompletními (chybí už jen Zdeněk Plech jako Filip a Jitka Svobodová coby Julie). Olomoucký barytonista Jakub Kettner čekal po epizodním Lodovicovi v Glassově Krásce a zvířeti na další příležitost v Národním divadle celých osm let. Jeho Bohuš je rozhodně úspěšným comebackem, už hned vstupní scéna, při níž jeho alternant na obou premiérách intonačně pohořel, mu vyšla dobře a také jeho počáteční jistá vnitřní sevřenost rychle ustoupila; Kettnerův příjemný hlasový témbr a nepřehlédnutelný punc osobnosti je určitě i v poměrech pražské opery příslibem do budoucna. Také Jaroslav Březina jako Jiří si hned napoprvé vedl suverénně; pokud mu přece jen scházela na jednom dvou místech oproti premiérovému Aleši Brisceinovi větší hlasová svěžest, ocenit je třeba i v Jakobínovi jeho už pověstnou představitelskou přirozenost i vrozený herecký talent, se kterým dokáže hravě vykompenzovat již ne zcela ideální fyzické předpoklady pro podobný typ rolí. A příjemným překvapením se stal i třetí „novic“ v téhle inscenaci, jako Benda stále pěvecky poměrně ve formě Jan Markvart, byť nejspíš na vrub jeho nervozitě lze přičíst hned o několik taktů chybný nástup ve scéně s Hrabětem i přece jen menší dávku hravosti, vybavíme-li si vynikajícího Doležalova vesnického kantora o premiéře. Na Jiřím Hájkovi jako Adolfovi rozhodně nebyla předem ohlášená indispozice znát, přece jen výraznější než premiérový Miloslav Podskalský je Vilém Ondreje Mráze, trochu ostřeji v nejvyšších polohách tentokrát zněla Maria Kobielska jako Julie. Alžběta Poláčková je uchu i oku příjemnou Terinkou, byť je znát, že její soprán spěje spíše k dramatičtějším typům rolí; Luděk Vele snad díky svému pěvecky i herecky výtečnému Filipovi, ve kterém se našel, přece jen ještě dokáže zapomenout na svůj poněkud zatrpklý pohled na současné poměry v Národním. V čele orchestru již podruhé vystřídal Tomáše Netopila Zbyněk Müller, vedle toho, že na výkonu hráčů je stále cítit nemalý vklad poctivého nastudování, je třeba ocenit především posun od premiérové místy až přílišné zemitosti směrem k větší vroucnosti vyznění téhle na nejednom místě jímavé dvořákovské partitury.

Jistě, hodně věcí v opeře Národního mělo, má a bezpochyby i v budoucnu bude mít k ideálu pořádně daleko. Myslím ale, že po Parsifalovi je i Jakobín tím důvodem, proč na Jiřího Heřmana, který to má už za pár, budeme možná často vzpomínat.