Heřmanův Jakobín má i s nováčky v obsazení úspěch

Divadlo, operu nevyjímaje, se dokáže zachovat docela zrádně. Zrádně v tom, že to, co se vám na první pohled líbilo, z čeho jste při prvním setkání měli ten nejlepší pocit, může po čase být to tam. I v divadle totiž umí spousta věcí – od původně perfektně vypointované herecké akce přes vzájemnou vyváženost jednotlivých scén i výrazových složek té které inscenace až po samotný její na počátku skvělý režijní koncept – ztratit velmi rychle svůj prvotní lesk. Občas se dokonce ani nedopátráte toho, proč vlastně – ač napoprvé jste se tak skvěle bavili – je při druhé návštěvě hodně věcí ve vašem vnímání jinak. U opery se navíc k tomuto předem nepříliš vypočitatelnému směřování přibývajících repríz přidává i další neznámá v podobě mnohdy značně kolísavé úrovně hudební složky každého představení, se kterou – marná sláva – jeho úspěšnost stojí a padá. Někdy stačí změna u dirigentského pultu či dva tři noví sólisté v obsazení a dřív nadšeně vnímaný nový operní titul se dokáže sesypat jak domeček z karet, kdy se při odchodu z hlediště sami sebe ptáte, jak se vám to všechno při minulé návštěvě vůbec mohlo líbit.

Nový Dvořákův Jakobín v Národním i při jeho opakovaném zhlédnutí naštěstí takovým případem není. S měsíčním odstupem od premiéry zatím prakticky vše na jevišti drží svůj tvar, zdaleka ne vždy vídaná nehraná chuť sboru, se kterou se tady pouští do jevištních akcí, stále nepolevuje, nakažlivá hravost a úsměvnost i působivá divadelní nadsázka si vás i napodruhé dokážou prakticky okamžitě, ještě před prvními tóny předehry získat a provést vás celým tříhodinovým představením. Soudě i podle zaplněného a živě reagujícího hlediště se z Dvořákova Jakobína, tak jak ho dokázal naservírovat Jiří Heřman, zkrátka stává tak trochu nečekaně šlágr této sezony. Do jejího konce zbývá ještě dalších osm repríz této inscenace, které by – pokud vstřícný divácký ohlas a hlavně zájem o návštěvu nepoleví – mohly pomoci aspoň trochu umazat manko, které operní soubor první scény vůči české opeře už delší dobu má.

Šesté představení Jakobína přineslo tuto středu ve svém obsazení trojici nových představitelů, jejichž přistoupením se původně ohlášené až tři alternace stávají prakticky kompletními (chybí už jen Zdeněk Plech jako Filip a Jitka Svobodová coby Julie). Olomoucký barytonista Jakub Kettner čekal po epizodním Lodovicovi v Glassově Krásce a zvířeti na další příležitost v Národním divadle celých osm let. Jeho Bohuš je rozhodně úspěšným comebackem, už hned vstupní scéna, při níž jeho alternant na obou premiérách intonačně pohořel, mu vyšla dobře a také jeho počáteční jistá vnitřní sevřenost rychle ustoupila; Kettnerův příjemný hlasový témbr a nepřehlédnutelný punc osobnosti je určitě i v poměrech pražské opery příslibem do budoucna. Také Jaroslav Březina jako Jiří si hned napoprvé vedl suverénně; pokud mu přece jen scházela na jednom dvou místech oproti premiérovému Aleši Brisceinovi větší hlasová svěžest, ocenit je třeba i v Jakobínovi jeho už pověstnou představitelskou přirozenost i vrozený herecký talent, se kterým dokáže hravě vykompenzovat již ne zcela ideální fyzické předpoklady pro podobný typ rolí. A příjemným překvapením se stal i třetí „novic“ v téhle inscenaci, jako Benda stále pěvecky poměrně ve formě Jan Markvart, byť nejspíš na vrub jeho nervozitě lze přičíst hned o několik taktů chybný nástup ve scéně s Hrabětem i přece jen menší dávku hravosti, vybavíme-li si vynikajícího Doležalova vesnického kantora o premiéře. Na Jiřím Hájkovi jako Adolfovi rozhodně nebyla předem ohlášená indispozice znát, přece jen výraznější než premiérový Miloslav Podskalský je Vilém Ondreje Mráze, trochu ostřeji v nejvyšších polohách tentokrát zněla Maria Kobielska jako Julie. Alžběta Poláčková je uchu i oku příjemnou Terinkou, byť je znát, že její soprán spěje spíše k dramatičtějším typům rolí; Luděk Vele snad díky svému pěvecky i herecky výtečnému Filipovi, ve kterém se našel, přece jen ještě dokáže zapomenout na svůj poněkud zatrpklý pohled na současné poměry v Národním. V čele orchestru již podruhé vystřídal Tomáše Netopila Zbyněk Müller, vedle toho, že na výkonu hráčů je stále cítit nemalý vklad poctivého nastudování, je třeba ocenit především posun od premiérové místy až přílišné zemitosti směrem k větší vroucnosti vyznění téhle na nejednom místě jímavé dvořákovské partitury.

Jistě, hodně věcí v opeře Národního mělo, má a bezpochyby i v budoucnu bude mít k ideálu pořádně daleko. Myslím ale, že po Parsifalovi je i Jakobín tím důvodem, proč na Jiřího Heřmana, který to má už za pár, budeme možná často vzpomínat.

Antonín Dvořák:
Jakobín
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Jiří Chvála
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 8.října 2011 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 9.11.2011)

Hrabě Vilém z Harasova – Ondrej Mráz
Bohuš z Harasova – Jakub Kettner
Adolf z Harasova – Jiří Hájek
Julie – Maria Kobielska
Filip – Luděk Vele
Jiří – Jaroslav Březina
Benda – Jan Markvart
Terinka – Alžběta Poláčková
Lotinka – Yvona Škvárová

Naši premiérovou recenzi Dvořákova Jakobína v ND najdete zde

Foto H.Smejkalová

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Jakobín (ND Praha)

[Celkem: 6    Průměr: 4.2/5]

Související články


Reakcí (14) “Heřmanův Jakobín má i s nováčky v obsazení úspěch

  1. Pro několik předešlých anonymů: vysvětlete mi prosím, proč lidé, kteří neumějí ani číst, cítí potřebu ventilovat své (s)myšlenky písemně. Autor článku píše v závěru myslím naprosto jasně „Po Parsifalovi je i Jakobín tím důvodem, proč na Jiřího Heřmana budeme možná často vzpomínat“. Parsifal a Jakobín – o ničem jiném není v textu řeč. Vaše myšlenkové vývody pramení zřejmě z bujné fantazie, v textu článku ale oporu nemají.

  2. Myslím ale, že po Parsifalovi je i Jakobín tím důvodem, proč na Jiřího Heřmana, který to má už za pár, budeme možná často vzpomínat.
    Z této věty je snad zřejmé směšování režijní a šéfovské činnosti.
    Předpokládám, že pan Dvořák dobře rozumí.
    Jeho první reakci- druhá pod článkem- bych označil jako neadekvátní.
    Má někdo jiný názor. Prosím, ale když ne úplně slušně tak alespoň inteligentně!

  3. Pro E.: Nemám ráda režie (nikoli režije) pana Heřmana. Jeho symbolika je nudná. Např. ptactvo potulující se dlouze a bezúčelně na pozadí jeviště v Rusalce vzbuzuje jedinou touhu: vzít si na představení vzduchovku. Taky zvuk vody je velmi vydařený – už ve třetí řadě kvůli tomu po celé jedno jednání pořádně neslyšíte, co zpěváci zpívají. „Skvělý“ operní režisér.
    K.

  4. Vážená K.,
    díky za váš názor. Já jsem viděla téměř vše, čím se pan Heřman v ČR prezentoval a povětšinou jsem byla nadšená. Jeho rukopis je osobitý, symbolika výrazná a nejvíce mě fascinuje jeho schopnost propojit jednotlivé složky opery do tvaru, ve kterém do sebe všechno naprosto zapadá. Ano, jsou místa, nad kterými bychom mohli polemizovat, ale taková najdeme u každé režie.
    A když si v hlavě promítnu dění na českém operním poli posledních desíti let, tak minimálně tři jeho práce stojí v mém osobním žebříčku top inscenací na prvních místech. Takže pro mě je Heřman bez ironie skvělý operní režisér.

Napsat komentář

Reklama