Ze všech Straussových oper předstihla Salome (1905) Wagnera Tristana a Isoldu (1865) zcela určitě nejvíce v erotickém podtextu hudby. Čtyřicet let, které dělí premiéry dvou skvostů operního repertoáru, je velmi patrných na daleko větší turbulentnosti Salome, kdy melodická hlasová linie se v ní stále střetává s naplno znějícím velkým orchestrem a už absence předehry oznamuje, že se jde okamžitě „na věc“. Tanec sedmi závojů shrnuje příběh této opery během necelých deseti minut strhujícím a unikátním způsobem. Podobně jako Tristan i Salome končí velkým monologem, z něhož je patrné, že Richard Strauss měl v úmyslu posunout látku o kus výš. Závěrečný monolog Salome je dvakrát delší, než ten Isoldin, a je snad nejdramatičtější kompozicí, jaká kdy byla pro soprán napsána.
V případě Straussovy Salome vůbec nepřekvapí, že interpretačně nejkvalitnější zachovalé hudební záznamy této opery jsou ze živých představení a ne ze studia. Ljuba Welitsch patřila v padesátých letech minulého století k nejvyhledávanějším interpretkám této náročné role. Ve Vídni ji zpívala více než padesátkrát, a to pod wagnerovskými dirigenty, jakými byl Karl Böhm (1894-1981) nebo Hans Knappertsbusch (1888-1965). Záznamy z těchto představení se ovšem doposud nevynořily na světlo světa. Naštěstí ale existují dochované nahrávky z Metropolitní opery v New Yorku. Ta poslední, z roku 1952, je legendární. Ljuba Welitsch měla v té době roli už dobře zažitou a její interpretace dodnes působí neodolatelně svěžím dojmem. Ze závěrečné scény přímo srší nespoutaná erotická energie. Její vysoké noty magicky a téměř nekonečně dlouho proplouvají orchestrem, hrajícím jakoby o život (vlastně o život jde). Ljuba Welitsch zde nezpívá Salome, jde o něco víc. Při poslechu prostě věříme, že ona Salome vskutku je. Podařené je celé obsazení a skvělá je i opora orchestru ve straussovském dirigentovi. Fritz Reiner v tomto představení našel a zviditelnil detaily, které jiným dirigentům unikly ve zvuku masivního orchestru.
Ljuba Welitsch (1913-1996, Люба Величкова) byla proslavená bulharská a později rakouská sopranistka. Salome je její nejslavnější rolí. Zpívala jí v roce 1948 na oslavu osmdesátin Richarda Strausse, sám Mistr jí údajně se studiem této role pomáhal. Stejnou roli zpívala i při svém debutu v Londýně (1947) a v Metropolitní opeře v New Yorku (1949). Její hlas nebyl ani sametově jemný ani příliš drsný. Velmi lehce se nesl nad straussovským orchestrem a byl relativně věrně zaznamenán dobovou záznamovou technikou. Při poslechu záznamu z roku 1952 vám neunikne ani určitý slovanský nádech, který později měla i Anna Tomowa-Sintow (1941) a v současnosti třeba i Eva Urbanová (1961). Mezinárodní kariéra Ljuby Welitsch byla relativně krátká a nahrávek z jejích představení je poskrovnu. Dochovaná Salome ale dodnes patří ke standardům, s nimiž se často interpretky, které nově zpívají tuto nesmírně náročnou roli, srovnávají.
Maďar Frederic Martin „Fritz“ Reiner (1888-1963) patřil k nejprominentnějším operním a symfonickým dirigentům 20. století. Na začátku kariéry mimo jiné spolupracoval právě Richardem Straussem v Drážďanech. Od roku 1922 žil v USA, kde působil nejprve jako umělecký šéf Cincinnati Symphony Orchestra, později v Pittsburg Symphony Orchestra a také v Metropolitní opeře. V roce 1951 dirigoval americkou premiéru Stravinského Života prostopášníka. Posledních deset let svého života strávil jako umělecký šéf Chicago Symphony Orchestra, kde vytvořil jedny z prvních stereo nahrávek vážné hudby pro firmu RCA Victor.
Richard Strauss:
Salome
MYTO Records (2 MCD 952.125)
Záznam představení z Metropolitní opery v New Yorku 10. ledna 1952
Dirigent – Fritz Reiner
Salome – Ljuba Welitsch
Herodes – Set Svanholm
Herodias – Elisabeth Höngen
Jochanaan – Hans Hotter
Soubor obsahuje 2CD s kompletní nahrávkou opery a jako bonus ukázku Ljuby Welitsch v roli Aidy v MET z představení 11. března 1950.
Doprovodný anonymní text v angličtině poskytuje teoretický úvod k vzniku opery a k nahrávce. K nahrávce je přiloženo i libreto v němčině.
Videoukázka zachycuje Ljubu Welitsch jako Salome v britském špionážním filmu („The Man Between“ (Prostředník, 1953).
