Právě v těchto dnech je to 15 let, co zemřel velký český dirigent Zdeněk Košler. Bylo mu teprve sedmašedesát. Z posledních sil stihnul ještě dokončit nahrávku Smetanova Dalibora v Leo Marianem Vodičkou, Evou Urbanovou a Ivanem Kusnjerem. Tím se život jedné z našich nejvýraznějších dirigentských osobností druhé poloviny minulého století definitivně 2. července 1995 uzavřel.
Zdeněk Košler se narodil 26.března 1928 v Praze. Pocházel z muzikantské rodiny, jeho otec Václav byl violistou orchestru Národního divadla. Studium reálného gymnázia během války přerušilo uvěznění šestnáctiletého mladíka v koncentračním táboře Terezín, v letech 1944-1945. Maturoval teprve po válce. Ještě před jejím koncem se soukromě učil hudební teorii a skladbu u Otakara Jeremiáše, po válce pokračoval u Jaroslava Řídkého, v hodinách dirigování pak Pavla Dědečka. V letech 1948-1952 studoval na dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU, mimo jiné u takových legend, jako byli Karel Ančerl a Robert Brock.
Do Národního divadla Zdeněk Košler nastoupil v roce 1948 jako korepetitor opery, záhy tu ale dirigoval svá první představení – nejdřív Lazebníka sevillského a brzy poté i Prodanou nevěstu a Tajemství. Když roku 1958 odcházel šéfovat operu olomouckou, v jejímž čele střídal Išu Krejčího, měl za sebou jako dirigent už tři stovky představení. První olomouckou Košlerovou premiérou byla Janáčkova Věc Makropulos, po ní následovala během čtyř let úctyhodná šíře dalších premiér, od Mozartra až k Bartókovi. V letech 1962 – 1966 pak Zdeněk Košler působil jako šéf opery v Ostravě, od roku 1965 hostoval v berlínské Komické opeře, a to z iniciativy Waltera Felsensteina. V letech 1965 – 1967 působil také v Symfonickém orchestru hl.m.Prahy FOK.
Mezitím ale Zdeněk Košler sbírá jedno ocenění za druhým na mezinárodních dirigentských soutěžích. Asi nejvýznamnější byla 1.cena v soutěži D.Mitropoulose v New Yorku v roce 1963 (dělil se o ní s Claudiem Abbadem a Petrem Calderonem), která Košlerovi pomohla získat na rok místo asistenta Leonarda Bernsteina v Newyorské filharmonii . Významný je pro něj i rok 1965, kdy uvedl ve Vídeňské státní opeře Straussovu Salome s Anjou Siljou v titulní roli.
V letech 1971-1976 je Zdeněk Košler šéfdirigentem Slovenského národního divadla v Bratislavě a zároveň od roku 1976 i dirigentem České filharmonie. Často diriguje koncerty i operní představení v četných evropských zemích, v USA, Kanadě a zejména v Japonsku, a to především Mozartovy opery.
V roce 1980 přichází podruhé do pražského Národního divadla, tentokrát jako šéf opery. A působí tu malou revoluci, když se nemilosrdně loučí či odmítá obsazovat řadu sólistů, kteří byli už za zenitem či jejichž hlavní předností byla spíš než umělecká úroveň stranická legitimace, a kterých se jeho předchůdci ostýchali zbavit. Do souboru přivádí řadu mladých sólistů, často bez větších zkušeností, kterým neváhá přidělovat hlavní role.
Legendární je Košlerův kompletní smetanovský operní cyklus v jubilejním skladatelově roce 1984, když před tím uvádí nové nastudování Smetanovy Libuše s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli ke znovuotevření Národního divadla po kompletní rekonstrukci.
Pověstná je nejen Košlerova fenomenální dirigentská paměť, zahrnující desítky kompletních oper, ale také jeho vždy precizní nastudování a obdivuhodná repertoárová šíře. Vedle již zmíněných smetanovských titulů stojí v opeře za zmínku přinejmenším jeho premiéry mozartovské.
V roce 1992, ve čtyřiašedesáti, odchází do důchodu. Posléze ale ještě – ač již vážně nemocen – pracuje s nově založeným Českým národním symfonickým orchestrem.
