Historie přetvářky a manipulace na Tanci Praha

Jako každý červen, i letos v těchto dnech vrcholí festival Tanec Praha. Před dlouho očekávaným vystoupením izraelské Batsheva Dance Company, která se představí dnes a zítra v Hudebním divadle Karlín, patřily poslední večery belgickému souboru Cie Mossoux-Bonté. Umělecká dvojice, jejíž jména tvoří název company, tvoří inscenace na pomezí tance a divadla už od roku 1985: Nicole Mossoux je tanečnice, absolventka Bejártovy školy Mudra, Patrick Bonté dramatik a divadelní režisér, ve společné tvorbě se tak vždy setkávají oba světy a nejde vyloženě o taneční soubor. Také titul, který přivezli do Prahy, se blíží spíše pohybovému divadlu.

Histoire de l’imposture je bizarním obrazem lidské ne-přirozenosti a civilizační přetvářky, kterou dvojice zkoumá prostřednictvím pěti interpretů (tří žen a dvou mužů). Přetvářkou nemíní obyčejnou lež, ale přímo společenský koncept: „Celé dějiny lidstva jsou dějinami předstírání, hry rafinovaných společenských rolí a masek, které nás (dnes více než kdykoli před tím) mění v konformní, prefabrikované bytosti,“ uvádějí. Jako skoro každá kriticky zaměřená práce i tento přístup akcentuje jen jednu stránku problému. Ukazuje sociální konstrukt tam, kde škodí, ale už nepřipomíná, že vazby, vztahy, role, které hrajeme, a společenská hierarchie, znaky příslušející k našemu statusu a soubor chování, který je doprovází, to vše je současně tím, co drží společnost a civilizaci pohromadě, udržuje v chodu onu společnost, jejíž členové pak mají možnosti a prostředky například tvořit divadlo. (Málokdo si uvědomí, že je sám produktem společnosti a že bez ní by… Pravděpodobně vůbec neexistoval.)Přetvářka je povýtce osobní vlastností a individuální cestou a je na každém, jestli touto cestou jde, nebo ne – obecně existující nutnost lhát svému okolí je představa trochu groteskní, ale to je ostatně i sám princip této inscenace. Vždyť co jiného vlastně ukazuje než excentrické individuality lapené ve vlastních sítích? Mírou hyperboly se sama připravila o možnost sdělit univerzální soud. Je však varováním a má názor, což se cení. Na samém začátku na jeviště pomalu vchází pět nahých postav, které se pohybují prostorem, jako kdyby svět a sebe navzájem viděly poprvé. Okamžik poznání a první interakce. Symbolika okamžiku, kde není, jak se přetvařovat, za co skrývat, ale ani co překonávat, je zřejmá. Zdánlivou idylku přeruší neurvalé zablesknutí a hlasitá závěrka fotoaparátu. Něco se probudilo a žádá kontrolu nad lidmi, přišlo ukrást jejich nevinnost. Performeři si oblékají košile a obleky a vystavují se neviditelnému fotoaparátu. Falešné úsměvy, předimenzovaná gesta, jako na reklamní fotografii. Desítky zastavených póz a do toho hudba stejného počtu žánrů a komandující ženský hlas.Inscenace postupně nabírá obrátky se změnou kostýmů. Tu a tam se ještě objeví trochu nahoty, ale ta už je ovládaná úmyslně a náhle nabývá manipulativního charakteru. Korzety a dlouhé sukně spolu s jakýmisi historizujícími kabátci, které oblékli muži, vytvářejí dojem neurčité bezčasé historické éry, kde je nahuštěna všechna přetvářka a manipulace světa. Postavy se vzájemně provokují, ovládají, lákají, odmítají, jejich krátké vztahy jsou rychle ukončovány intrikářskou prací ostatních.Hrají gesty, hrají očima, hrají všichni na všechny a nikdo nijak zvlášť netrpí tím, že je právě odstrkován nebo přehlížen, každý si dokáže ukrást minutku slávy třeba i zpěvem a každý se ve své fázi přetvářky vyžívá. Situacím nechybí humor.

Chvílemi jsou výjevy přerušeny divokým tancem, nebo spíš extatickým poskakováním a pobíháním zcela mimo jakoukoli techniku nebo styl, spíš zosobněný chaos podtržený nesourodou iritující hudební směsí. Fyzicky je skupina tak různorodá, jak jen může být, a jistě jde spíše o herce než o tanečníky.Jistě si sami inscenaci užívají, ale celé to zběsilé křepčení je k závěru inscenace už vyčerpávající i na pohled a jaksi nikam nevedoucí. Kromě jasného momentu na začátku neudržuje zřetelnou dramaturgickou linku a v závěru si pomáhá jistým hudebním klišé: po zvlášť dynamické rytmické pasáži moderní hudby je střihem změněna atmosféra pomocí barokní melodie v tichých smyčcích. Deus ex machina, aby mohla být inscenace ukončena a aby diváci poznali, že už konec skutečně je… Performeři vytancovali všechnu přetvářku, která je tížila, a v závěrečném zklidnění se stávají sami sebou, alespoň tak nám naznačuje program, jak máme představení pochopit. Groteskní inscenace o podobách přetvářky je diváckou výzvou. Stihneme ji vnímat spíš jako divadelní událost než poselství.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Histoire de l’imposture
Koncept a režie: Patrick Bonté
Choreografie: Nicole Mossoux, Patrick Bonté
Hudba: Thomas Turine
Světlo: Patrick Bonté
Kostýmy: Colette Huchard, za asistence Patty Eggerickx
Realizace kostýmů: Isabelle Airaud, Nalan Kosar, Catriona Petty (stážisté: Marie Dohet, Pauline Miguet)
Make up: Véronique Lacroix
Vlasový styling: Fyl Sangdor
Scéna: Didier Payen
Konstrukce scény: Olivier Waterkeyn, Max La Roche
Výtvarník scény: Eugénie Obolenski
Látkové dekorace: Sylvie Tevenard
Vedoucí techniky: David Jans
Asistent režie: Céline Ohrel
(koprodukce Charleroi Danses – Centre chorégraphique de la Fédération Wallonie-Bruxelles / La Rose des Vents – Scène nationale Lille Métropole, Villeneuve d’Ascq and Théâtre Paul Eluard – Scène conventionnée, Bezons)
Premiéra 2013
(psáno z reprízy 23. 6. 2015 divadlo Ponec Praha)

Interpretace – Sébastien Jacobs, Leslie Mannès, Frauke Mariën, Maxence Rey, Marco Torrice

www.mossoux-bonte.be
www.tanecpraha.cz

Foto Thibault Grégoire