Hitlerova skrývaná fonotéka byla plná zakázané hudby

V roce 2007 nalezli potomci ruského armádního důstojníka Lva Aleksandroviče Bezymenského pozůstatek a dokumentaci osobního fondu gramofonových desek Adolfa Hitlera. Překvapením byla skutečnost, že fond obsahuje množství skladatelů a interpretů, kteří byli v době třetí říše zcela zapovězeni.

Lev Aleksandrovič Bezymenskij byl důstojníkem Rudé armády, která v květnu 1945 dobyla berlínský bunkr nacistického diktátora Adolfa Hitlera. Český čtenář si jistě vzpomene na jeho knihy Tajnosti Třetí říše či Hitlerovi generálové včera a dnes mezi jinými, které Bezymenskij napsal na základě historického výzkumu dokumentů, nalezených ve führerově posledním útočišti.

Ruský spisovatel, publicista, germanista, historik a překladatel Bezymenskij byl sám židovského původu. Po porážce německé 6. armády u Stalingradu v roce 1943 se jako výborný znalec německého jazyka účastnil výslechu německých zajatců, mezi kterými byl například i polní maršál Friedrich Wilhelm Paulus.

Když v roce 1945 padnul Berlín, byl to Bezymenskij, kdo byl pověřen důkladnou inventurou přeživších artefaktů Hitlerova podzemního bunkru a zničeného říšského kancléřství. Při té příležitosti byl přítomen u pitvy ohořelých pozůstatků Hitlerova těla a mohl později Stalinovi referovat o jejích výsledcích.

Bezymenskij si z bunkru odvezl suvenýr: Hitlerovu osobní fonotéku, která byla již před příchodem Rudé armády nachystaná k odstěhování v dřevěných krabicích. Podobně jako jiné osobní předměty označené razítkem FHQ (Führerhauptquartier), i gramofonové desky byly připraveny k evakuaci vůdce do jeho sídla v Obersalzbergu, ke které nakonec nikdy nedošlo.

Po návratu do Ruska se stal Bezymenskij profesorem historie na Moskevské vojenské akademii a kromě pedagogické činnosti se věnoval zejména publikování a dějinám 2. světové války. O hudebním fondu nikdy nemluvil. Bál se nařčení z válečného rabování. Vlastní rodině se o nahrávkách zmínil teprve roku 1991 a veřejnost se o nich dozvěděla až po Bezymenského smrti roku 2007. „Zakopla jsem o ně, když jsem hledala fotbalový míč,“ odpověděla novinářům dcera Alexandra na dotaz, jak na gramofonové desky přišli.

Nepřekvapí, že mezi nahrávkami nechybí skladby Richarda Wagnera, Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse či Roberta Schumanna. Více nás udiví, že značný počet titulů patří ruským skladatelům, jako byl Sergej Rachmaninov, P. I. Čajkovskij a Alexandr Borodin.

Je všeobecně známo, že Hitler, coby vůdce třetí říše, zakázal provádění hudby židovských či ruských skladatelů a interpretů. Stejně tak se do škatulky „Entartete Kunst“ propadnul i jazz či dobová avantgarda.

Nezanedbatelný počet Hitlerových nahrávek židovské a ruské hudby svědčí o tom, že führer pokrytecky nedodržoval to, co sám kázal. Příkladem je deska s Čajkovského houslovým koncertem, jehož sólový part hraje polský houslista židovského původu, Bronisław Huberman. Zatímco vůdce, který měl ve zvyku pouštět si k odpočinku své gramofonové desky, poslouchal Hubermannovu nahrávku, slavný houslista trávil čas v exilu. Podobným případem fondu jsou nahrávky Artura Schnabela.

Hitler se ve svém spise Mein Kampf snažil popřít existenci židovské kultury a dokázat existenci a nadřazenost árijského umění, sám však výběrem své osobní fonotéky tyto principy zcela popřel.