Hlad po prožitku i smyslu existence v inscenaci Debris Company

Soubor Debris Company patří ke klíčovým představitelům současného divadla a tance na Slovensku. Jeho kořeny sahají do roku 1990 (zpočátku pod názvem Hubris Comapny) a s pětiletou pauzou na přelomu milénia působí dodnes jako progresivní těleso, které spojuje nové divadlo, současný tanec, multimédia a širokou škálu jevištních prostředků, jimiž dává vždy najevo, že žánrové zařazení je tou naprosto poslední věcí, která by měla v tvorbě hrát roli. Debris Company je spjata především s osobností režiséra Jozefa Vlka čerpajícího často náměty z literatury a filosofie, a choreografky Stanislavy Vlčekové, která je členkou od roku 2004. Provázejí nás jako stálice na proměnlivém nebi česko-slovenského alternativního divadla a vidět některou produkci z jejich repertoáru je vždy zážitek, jakkoli může být komplikovaný pro diváka, který není zvyklý na mnohovrstevnatost.

Hunger přichází ze severské inspirace a doráží na nás s velikou naléhavostí a aktuálností. Jeho jednou rovinou je poslání a kontext, druhou je imerzivní jevištní zážitek. Ten nabízí každému bez ohledu na to, zda je divák ochotný se popasovat i se zmíněným kontextem, nebo chce na sebe nechat působit jen inscenaci samotnou. Inspirací pro tento kus komorního totálního divadla je stejnojmenná kniha (1890) z pera norského spisovatele Knuta Hamsuna, který je rozporuplnou osobností – byl mistrem psychologického románu nositelem Nobelovy ceny za literaturu 1920, na druhé straně je známý jako stoupenec nacismu a obdivovatel Hitlera, dokonce daroval svou medaili Josephu Goelbessovi. Po druhé světové válce byl internován na psychiatrii, za kolaboraci byl odsouzen k peněžní pokutě a dožil v domově důchodců. Je mimo jiné ztělesněním problému, který spočívá v zaujetí postoje vůči umělci a jeho dílu, zda je možné obojí od sebe oddělit a užívat umělecké tvorby či odkazu, aniž by na ně vrhala stín autorova (někdy interpretova) osobnost. Ale nic nebývá tak černobílé.

Odbočka k severské literatuře, jak ji neznáte
Hunger je literárním dílem přelomovým pro Hamsunovu tvorbu i norskou literaturu, ovlivněným tvorbou Dostojevského a odrážejícím téma, které je jinak všudypřítomné skrz naskrz skandinávskou literaturou především druhé poloviny 19. století a prvních desetiletí století 20. Otázku hladu, chudoby a zničených lidských životů většina severských autorů této éry podává buď střízlivým naturalismem jako drsné dobové svědectví, anebo s prvky křesťanského mysticismu jako obrazy pozemské pouti, jejíž strádání je předstupněm posmrtného vykoupení, a proto je extrémní fyzické soužení vlastně výrazem boží milosti. Vřele doporučuji pro vhled do dobových podmínek dílo autorů, jako jsou Olaf Gulvaag, Gudmundur Kamban, Johan Bojer, Kristman Gudmundsson a další, například ve skvělých edicích Evropského literárního klubu nebo Topičových bílých knih.

Výrazně sociální téma s angažovaným názorem zaznívá v dílech pouze několika autorů po první světové válce. Je to například Martin Andersen Nexö s monumentálním románem Ditta, dcera člověka nebo Halldór Laxness (který je sice Islanďanem, ale s ohledem na geografickou, ale i tematickou a stylovou příbuznost jej řadím do stejné rodiny), s výrazně feministickým románem Salka Valka (1931). Mimochodem Laxness je také držitelem Nobelovy ceny, nikoli za literaturu, ale za mír. V našem prostředí je pravda známější romanticky, téměř pastorálně laděná trilogie Trygve Gulbranssena, která ale zdaleka nevystihuje drsné podmínky života ve Skandinávii jako tvorba jeho méně lyrických současníků. Nexöho Ditta, dcera člověka, je proletářsko-feministický román, který u nás vyšel až po druhé světové válce, ale vznikl mezi lety 1917–1921 jako tvrdě realistické zachycení života nejchudších obyvatel, kteří jsou odkázáni sami na sebe, samozřejmě včetně tématu dětské práce (slavný je i jeho román Pelle dobyvatel, který zatím nemám to potěšení znát).

Dnes je sice ze severské literatury populární (kromě kultovní tvorby finského spisovatele Miky Waltariho) zcela jiný žánr, a to krimiromány s důrazem na psychopatické pachatele a sériové vrahy. Jakkoli je tato četba akčnější a poutavější, věřím, že kdyby čtenářská obec měla tak snadný přístup i k severskému realistickému a naturalistickému románu přelomu 19. a 20. století, ocenila by jej také, už jen pro jeho přímočarou drsnost, s níž autoři podávají úděl svých hrdinů většinou bez patosu a téměř bezvýhradně bez dobrých konců.

Z této líhně tedy vzešel i Hlad Knuta Hamsuna, který poznávám sice pouze skrze inscenaci Debris Company, ale i v jejich scénickém ztvárnění si troufám cítit mrazení a hlad, jež prostupují tvorbu autorů, o nichž jsem se zmínila. Možná i proto na mne inscenace dosedla jako dobře padnoucí kabát. Stejný duch se line i dramaty Henrika Ibsena nebo filmy Ingmara Bergmanna. Prvním plusem je tedy intuitivní podchycení atmosféry.

Prostá scéna s horizontem se semitransparentní látkou, skříň, jíž chybí zadní stěna a jež slouží jako domovní dveře, dřevěný úkryt podobný dvířkům do sklepa. Interpreti odění v černé s dobovými prvky, tma, černobílá projekce na podlaze. Příjemný materiál dřeva, lahodný hlas herečky upíjející z poháru vodu a vytahující ze sklenice ananas. Zavěšená kniha. Malý vesmír vytvořený na jevišti velkého divadelního sálu, na nějž je ale natěsnána současně scéna i auditorium, takže se dostaneme do bezprostřední blízkosti interpretů, tak jak to alternativnímu divadlu nejvíce sluší.

Scénický minimalismus, výrazné herectví
Inscenace je postavená z větší části na textu, který čte a zpívá Lenka Barilíková Spišáková, herečka s nesmírně příjemně posazeným hlasem, křehkou vizáží (ve své generaci mi trochu připomíná Veroniku Švábovou) a s nesporným pantomimickým talentem. Není nutné snažit se reprodukovat celý text, který pro inscenaci napsal v angličtině Peter Lomnický. Je tvořen komentářem hladu-stavu, Hladu-knihy i Hamsuna samotného. Obsahuje malé zlomky z jeho díla, v opakující se spirále, v níž se v textu i na jevišti vracejí výjevy a situace, vždy variované a obohacené větším vnitřním napětím a dynamikou. Opakuje se výchozí situace a několik motivů románu s autobiografickými prvky, jehož hrdinou je chudý spisovatel nacházející jen příležitostný výdělek, ale o to zběsileji (hladověji!) tvořící.

Mladého hrdinu ztělesňuje akrobat a pakourista Ján Minárik, pro nějž byl Hunger první jevištní zkušeností, ale není to na první pohled vůbec znát. Je autenticky nesmělý a neurotický, ztělesňuje výstižně mladíka odstrčeného na okraj společnosti, který je stravován vnitřní touhou po tvorbě, jež v něm hlodá jako hlad – ten má ostatně také a stravuje jej ještě víc. Avšak nejí, ani když vydělá pár drobných, těmi raději podaruje žebráka… Jedinou materií, kterou vkládá do úst během celého představení, je papír popsaný jeho vlastními poznámkami, i ten však nestrávený vždy znovu vyjímá. Kontrast hladu a nestravitelnosti. Mladík se skromně dvoří a oslovuje dámu ve snaze ji polekat, ale promlouvá jím snad jen hlad po vlídném slovu. Vyhýbá se kontaktu s lidmi, ustupuje drobnými krůčky neuvěřitelně pitoreskní, připosražené chůze (často se pohybuje pozpátku), stále nadzdvihává úslužně klobouk či žmoulá špačka tužky, jíž horečně zachycuje své myšlenky. V jeho postavě se snoubí absolutní chudoba, ztracenost, bezvýznamnost a snaha ztratit se ze světa.

Fyzicky partnerskou dvojici s ním tvoří Daniel Raček, v němž díky rychlým převlekům ožívají čtyři postavy: hřmotný strážník, který asi pětkrát či šestkrát přichází na jeviště s jednou stejnou replikou, šéfredaktor, anonymní muž s hoblíkem a také s paží stále napřaženou k nepřirozenému objetí, představující patrně zemitého měšťana, a pak znetvořený žebrák, jehož pohybové ztvárnění si Raček přímo vychutnává. Je znatelná souhra mezi ním a Minárikem v okamžicích, kdy přicházejí do párové akce, ať ve hře o místo na lavičce nebo při etudě, kdy mladík přechází prostorem pouze po těle svého protihráče a řadě dalších situací plných pohybového vtipu. Minárik má slovník obohacený o prvky akrobacie a break dance, ale režisér ho nenechá ani v nejmenším sklouznout k exhibici. Lenka Spišáková se převtěluje do koketní slečny, jejíž krása vždy strne v póze loutky, soucitné ženy nabízející lásku nebo perfektně sehrává etudu staré zastavárnice, jež má v sobě cosi z fialkovské pantomimy (ačkoli v kontextu slovenském to bude spíš vliv Milana Sládka na techniku fyzického herectví).

Trojice performerů vytváří skrze tyto figurky celou síť vztahů a situací, jež se sice stále točí v oné spirále, ale přitom nenápadně gradují a základní schéma přibírá nové situace, motivy a setkání, až nakonec vystupuje spisovatelova postava plasticky a živě. Každý pohled a gesto má svou návaznost na akci někoho druhého. Na scéně je minimum rekvizit, a právě díky střízlivosti každá maličkost vynikne, ať je to lahev vody, deštník, rozsypané mince, utrhané knoflíky nebo hoblík (mně ovšem asociuje Františka Nepila a stěží jsem se zdržela smíchu při vzpomínce na dikci, s níž v jedné povídce vzpomíná na pokus ohoblovat prkno, protože „vždyť vy to prkno nehoblujete, vy ho ohlodáváte jako bobr kanadskou jedli!“ – Dano Raček činí totéž, ale na jevišti to není tak zásadní dovednost, jako když si chce chalupář vlastníma rukama postavit lavičku…)

Svou roli hrají i projekce, zejména vtíravě nepříjemné monochromatické obrazy cukajícího se hmyzu a dalších členovců, jejichž hemžení po scéně je sice umělé, ale vyvolává potřebu zvednout nohy z podlahy. V jednom okamžiku se pod nohama interpretů rozbují i celá zahrada klíčků a šlahounů, jindy se rozklene idylické panorama severských domků jako falešná pohádka o teplých kamnech a večeři. Jinak je scéna přízračně temná, jako kdyby se stmívalo v zimě před sněhovou vichřicí, často zůstává nasvícena jen bočními reflektory. Rysy a nejrůznější stíny předmětů a lidí vyvstávají o to více.

Hlad po všem
Hlad je v inscenaci přítomen jako kniha i jako téma. Téma knihy a současně téma inscenace, téma vytržené z knihy a nadřazené knize, téma vyvržené z života a přetvořené v metaforu, kterou se snaží zachytit slovo, které nepochází z knihy. Ano, tak nějak zacyklená tato inscenace je a já si její vnitřní vazby a struktury vychutnala. Text inscenace je vlastně komentářem textu hry, jejž dekonstruuje a staví kolem něj jinou významovou rovinu. Na začátku i na konci připomíná herečka výrokem jiné umělkyně fakt, že v naší současné civilizaci vnímáme fyzický prostý hlad buď jako něco ryze negativního, co by nemělo být součástí našeho života, co patří do historie nebo alespoň bezpečně vytěsněno do jiné části světa, anebo jej do svého života zveme v podobě diety. To je však spíš jen taková perlička, taková krajka na čepečku.

Inscenace zrcadlí to, co samotná kniha: kořeny autorova nacionalismu jsou v jeho osobních zážitcích, které ho zformovaly a pak se lehce nechal „ulovit“ na líbivou ideologii, jež slibovala, že své stoupence od hladu ochrání, už navždy. Připomíná nám oba póly tohoto rizika: jak nebezpečné je nechat tyto zákeřné ideologie slibující vyřešení všech problémů rozvíjet a rozmáhat se bez kontroly, ale jak neprozíravé je rovněž nechat člověka dostat se do takové situace a nasáknout takovými prožitky, díky nimž se stává tak snadnou kořistí.

Navíc ještě rozšiřuje pojem hladu o další významy – hlad může být nejen stavem těla, ale i duše, jeden může předcházet druhému a oba být spolu spojeny. Hlad po úspěchu, hlad po lásce, je mnoho druhů „hladu“, který svírá a paralyzuje podobně jako ten fyzický. Hlad jako pocit prázdnoty i duchovního vyprázdnění, jež zaplňujeme konzumem a všelijakým jiným harampádím…

Celý text je napsán anglicky a inscenace je vybavena titulky. Proč tomu tak je? To ve svém závěrečném monologu vysvětluje sama herečka. Anebo je to také mystifikace. Náhoda. To už nechám k posouzení divákům, kteří se za Debris Company vypraví třeba do jejich domovské Bratislavy.

Debris Company: Hunger
Text: Peter Lomnický
Režie, hudba: Jozef Vlk
Choreografie: Stanislava Vlčeková
Performeři: Lenka Barilíková Spišáková, Ján Dzonald Minárik, Daniel Raček
Světelný design, scéna: Ján Ptačin
Výtvarná spolupráce: Alex Zelina
Kamera: Filip Figel
Kostýmy: Aandrea Pojezdálová
Technická spolupráce: Jozef Čabo, Matej Černušák
Produkce: Martina Širáňová

Premiéra: 9. 7. 2021, A4 Bratislava
Na festivalu MOVE Fest Ostrava uvedeno 14. května 2022 v Domě kultury města Ostrava