Hlad po prožitku i smyslu existence v inscenaci Debris Company

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na programu festivalu současného tance a nového cirkusu MOVE Fest Ostrava se letos slovenský soubor Debris Company zastavil s projektem, který měl premiéru loni v červenci. Hunger / Hlad je multižánrovou inscenací, která otevírá nadčasové a znepokojivé otázky v čisté formě divadla spojujícího slovo, akrobatický a fyzický pohyb, projekce a temnější, téměř černobílý vizuál. Severskou náladou probleskuje i humor, divák se snadno nechá vtáhnout do obrazů balancujících na hranici grotesky. Být na dosah interpretům je nevtíravým způsobem pohlcující zážitek.

Debris Company – Hunger (foto Šymon Kliman)

Soubor Debris Company patří ke klíčovým představitelům současného divadla a tance na Slovensku. Jeho kořeny sahají do roku 1990 (zpočátku pod názvem Hubris Comapny) a s pětiletou pauzou na přelomu milénia působí dodnes jako progresivní těleso, které spojuje nové divadlo, současný tanec, multimédia a širokou škálu jevištních prostředků, jimiž dává vždy najevo, že žánrové zařazení je tou naprosto poslední věcí, která by měla v tvorbě hrát roli. Debris Company je spjata především s osobností režiséra Jozefa Vlka čerpajícího často náměty z literatury a filosofie, a choreografky Stanislavy Vlčekové, která je členkou od roku 2004. Provázejí nás jako stálice na proměnlivém nebi česko-slovenského alternativního divadla a vidět některou produkci z jejich repertoáru je vždy zážitek, jakkoli může být komplikovaný pro diváka, který není zvyklý na mnohovrstevnatost.

Hunger přichází ze severské inspirace a doráží na nás s velikou naléhavostí a aktuálností. Jeho jednou rovinou je poslání a kontext, druhou je imerzivní jevištní zážitek. Ten nabízí každému bez ohledu na to, zda je divák ochotný se popasovat i se zmíněným kontextem, nebo chce na sebe nechat působit jen inscenaci samotnou. Inspirací pro tento kus komorního totálního divadla je stejnojmenná kniha (1890) z pera norského spisovatele Knuta Hamsuna, který je rozporuplnou osobností – byl mistrem psychologického románu nositelem Nobelovy ceny za literaturu 1920, na druhé straně je známý jako stoupenec nacismu a obdivovatel Hitlera, dokonce daroval svou medaili Josephu Goelbessovi. Po druhé světové válce byl internován na psychiatrii, za kolaboraci byl odsouzen k peněžní pokutě a dožil v domově důchodců. Je mimo jiné ztělesněním problému, který spočívá v zaujetí postoje vůči umělci a jeho dílu, zda je možné obojí od sebe oddělit a užívat umělecké tvorby či odkazu, aniž by na ně vrhala stín autorova (někdy interpretova) osobnost. Ale nic nebývá tak černobílé.

Debris Company – Hunger (foto Filip Figel)

Odbočka k severské literatuře, jak ji neznáte
Hunger je literárním dílem přelomovým pro Hamsunovu tvorbu i norskou literaturu, ovlivněným tvorbou Dostojevského a odrážejícím téma, které je jinak všudypřítomné skrz naskrz skandinávskou literaturou především druhé poloviny 19. století a prvních desetiletí století 20. Otázku hladu, chudoby a zničených lidských životů většina severských autorů této éry podává buď střízlivým naturalismem jako drsné dobové svědectví, anebo s prvky křesťanského mysticismu jako obrazy pozemské pouti, jejíž strádání je předstupněm posmrtného vykoupení, a proto je extrémní fyzické soužení vlastně výrazem boží milosti. Vřele doporučuji pro vhled do dobových podmínek dílo autorů, jako jsou Olaf Gulvaag, Gudmundur Kamban, Johan Bojer, Kristman Gudmundsson a další, například ve skvělých edicích Evropského literárního klubu nebo Topičových bílých knih.

Výrazně sociální téma s angažovaným názorem zaznívá v dílech pouze několika autorů po první světové válce. Je to například Martin Andersen Nexö s monumentálním románem Ditta, dcera člověka nebo Halldór Laxness (který je sice Islanďanem, ale s ohledem na geografickou, ale i tematickou a stylovou příbuznost jej řadím do stejné rodiny), s výrazně feministickým románem Salka Valka (1931). Mimochodem Laxness je také držitelem Nobelovy ceny, nikoli za literaturu, ale za mír. V našem prostředí je pravda známější romanticky, téměř pastorálně laděná trilogie Trygve Gulbranssena, která ale zdaleka nevystihuje drsné podmínky života ve Skandinávii jako tvorba jeho méně lyrických současníků. Nexöho Ditta, dcera člověka, je proletářsko-feministický román, který u nás vyšel až po druhé světové válce, ale vznikl mezi lety 1917–1921 jako tvrdě realistické zachycení života nejchudších obyvatel, kteří jsou odkázáni sami na sebe, samozřejmě včetně tématu dětské práce (slavný je i jeho román Pelle dobyvatel, který zatím nemám to potěšení znát).

Debris Company – Hunger (foto Šymon Kliman)

Dnes je sice ze severské literatury populární (kromě kultovní tvorby finského spisovatele Miky Waltariho) zcela jiný žánr, a to krimiromány s důrazem na psychopatické pachatele a sériové vrahy. Jakkoli je tato četba akčnější a poutavější, věřím, že kdyby čtenářská obec měla tak snadný přístup i k severskému realistickému a naturalistickému románu přelomu 19. a 20. století, ocenila by jej také, už jen pro jeho přímočarou drsnost, s níž autoři podávají úděl svých hrdinů většinou bez patosu a téměř bezvýhradně bez dobrých konců.

Z této líhně tedy vzešel i Hlad Knuta Hamsuna, který poznávám sice pouze skrze inscenaci Debris Company, ale i v jejich scénickém ztvárnění si troufám cítit mrazení a hlad, jež prostupují tvorbu autorů, o nichž jsem se zmínila. Možná i proto na mne inscenace dosedla jako dobře padnoucí kabát. Stejný duch se line i dramaty Henrika Ibsena nebo filmy Ingmara Bergmanna. Prvním plusem je tedy intuitivní podchycení atmosféry.

Debris Company – Hunger (foto Petra Vavrečková)

Prostá scéna s horizontem se semitransparentní látkou, skříň, jíž chybí zadní stěna a jež slouží jako domovní dveře, dřevěný úkryt podobný dvířkům do sklepa. Interpreti odění v černé s dobovými prvky, tma, černobílá projekce na podlaze. Příjemný materiál dřeva, lahodný hlas herečky upíjející z poháru vodu a vytahující ze sklenice ananas. Zavěšená kniha. Malý vesmír vytvořený na jevišti velkého divadelního sálu, na nějž je ale natěsnána současně scéna i auditorium, takže se dostaneme do bezprostřední blízkosti interpretů, tak jak to alternativnímu divadlu nejvíce sluší.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments