Hlas, který musel každého okouzlit. Eva Děpoltová slaví sedmdesátiny

Mojmír Weimann, 05.08.2015 0:00

5. srpna slaví své životní jubileum významná osobnost české operní a koncertní scény, emeritní sólistka Národního divadla Eva Děpoltová. Narodila se 5. srpna 1945 v Bratislavě. Ačkoli podle jejích vlastních slov u nich doma byla hudba a zpěv součástí každodenního života, nebyla její cesta na operní jeviště vůbec jednoduchá. Ráda a hodně zpívala i se svým bratrem a věnovala se zpěvu, ale podobně jako o nějakých patnáct let později Eva Urbanová se věnovala zcela jinému žánru. Zpívala s bigbítovou skupinou a zaměstnaná byla v „občanském povolání“. Zatímco její vrstevnice už zpívaly na operních scénách a některé dokonce už hlasitě klepaly na dveře Národního divadla, jež se před nimi pootevíraly, ona teprve začala navštěvovat Akademii múzických umění. Studovala u profesorky Marie Budíkové a u profesora Zdeňka Otavy, své školení si později prohloubila studiem u Jeleny Obrazcovové.Mimořádný vliv na ní měla někdejší vynikající sólistka předních operních scén, u nás bohužel neprávem zapomínaná Zdenka Ziková, s níž se Eva Děpoltová po léta přátelila. Dodnes na ni velmi vděčně vzpomíná s díky za vše, co jí svými zkušenostmi, životní moudrostí a laskavým přístupem poskytla.

O co později Eva Děpoltová vstoupila do operního světa, o to razantněji se v něm prosadila a zdomácněla. Díky své povaze a schopnosti nebát se a překonávat překážky debutovala už v době studií a to ne v ledajaké roli. Téměř bez zkoušky vstoupila na operní jeviště v Ústí nad Labem, aby tam ztvárnila roli Milady v Daliborovi. Tato postava se posléze stala jednou jejich z nejoblíbenějších a profilových rolí. Zpívala ji v řadě inscenací nejen na Národním divadle, kde v ní vystoupila i v zatím poslední, dosti kontroverzní inscenaci toho díla z roku 2000, jež byla dílem režiséra Jana Antonína Pitínského, ale ztvárnila ji dokonce i v představení, jež v sicilském Cagliari režíroval režisér Jiří Menzel.

V roce 1973 se stala členkou opery Státního divadla v Ostravě, odkud posléze přešla do Bratislavy. V Ostravě a v Bratislavě si vytvořila široký repertoárový základ, který záhy uplatnila i při četných hostováních na zahraničních scénách. V Ostravě okouzlila mimo jiné svou Aidou a Miladou, ale ztvárnila tam například i hlavní ženskou roli Anny v moderní bulharské operní parafrázi antického mýtu současného bulharského autora Ljubomira Pipkowa Antigona 43. V době svého ostravského působení se také poprvé setkala s jednou ze svých dalších velmi úspěšných rolí, s Lady Macbeth v opeře Giuseppe Verdiho, kterou vytvořila na scéně opavského divadla.

V Národním poprvé vystoupila na scéně Smetanova divadla ve svém absolventském představení 10. února 1974 v roli Mařenky, v Prodané nevěstě. Dirigoval Jiří Kout a jejím partnerem v roli Jeníka byl Leo Marian Vodička. Na téže scéně vystoupila dvakrát v titulní roli Pucciniho Turandot v sezoně 1974-1975. S touto rolí poté slavila velké úspěchy v na mnoha scénách v Německu, ale také v Istanbulu či v Teheránu. Její úspěch způsobil, že byla pozvána na konkurz na tuto roli do milánské La Scaly. V recenzi na její hannoverské vystoupení v této roli zaznělo následující hodnocení, které velmi přesně pěvecké umění Evy Děpoltové charakterizuje: „…soprán, v němž se znamenitě spojuje mladost a zralost, …velmi působivý je její pěvecký i herecký projev stejně jako její královský zjev, …disponuje silným a brilantním hlasem, který musí jednoznačně každého okouzlit.”

Do Opery Národního divadla byla angažovaná v roce 1979. Vstoupila do něj v roli Lady Macbeth a její první studovanou rolí byla titulní postava v Pucciniho Manon Lescaut.V obou těchto rolích mohla dokonale uplatnit všechny své kvality, které trefně vystihl hannoverský recenzent. Když k tomu přidáme zpěvaččinu nesmírnou píli, zodpovědnost a koncentrovanost na každý výkon ve všech jeho aspektech, je zcela logické, že Eva Děpoltová se prakticky okamžitě stala jednou z profilových sólistek operního souboru.Nebyla nikdy pěvkyní, kterou bylo možné zaškatulkovat do jednoho oboru, vynikala stejně v mozartovských postavách jako ve vypjatých dramatických partiích. Prosadila se jako rozkošná rozkošná Fiordiligi v Così fan tutte, hraběnka ve Figarově svatbě, kterou zpívala ve třech různých inscenacích (naposledy v této roli vystoupila ve Stavovském divadle v prosinci 1999) a především její skvělá Donna Anna v Donu Giovannim, kterou ztvárnila rovněž při slavnostním představení této opery 22. dubna 1984, které se konalo u příležitosti dvoustého výročí budovy Stavovského (tehdy Tylova) divadla.Mezi její velké úspěchy patří také ztvárnění titulní role v Beethovenově Fideliovi.

O její Miladě už byla řeč, v řadě inscenací dalších Smetanových oper, byla výbornou interpretkou Mařenky, stejně jako Vendulky v Hubičce a Anežky ve Dvou vdovách. V premiéře Libuše dne 18. listopadu 1983, kterou bylo v den svého stého výročí po rekonstrukci znovuotevřeno Národní divadlo, k nim přibyla skvělá Krasava.V Jernekově a Košlerově inscenaci Smetanovy slavnostní zpěvohry pak Eva Děpoltová o půl roku později, v květnu 1984 připojila i titulní roli Libuše, kterou zpívala až do října 1989. Nicméně velkým dnem začalo pro Evu Děpoltovou druhé tisíciletí, když se na Nový rok 2000 blýskla rychlým záskokem v nové inscenaci Petra Novotného, jímž brilantně roli Libuše zvládla ve slavnostním představení, kterým byl zahájen program Praha, Hlavní evropské město kultury 2000.Mimořádně blízká byla vždy Evě Děpoltové tvorba Antonína Dvořáka. Byla něžnou a citově bohatou představitelkou Rusalky, kterou označuje za jednu ze svých nejmilejších rolí, ale též po všech stránkách znamenitou Julií v Jakobínu či Armidou.Rusalku později ji vystřídala za sugestivní Cizí kněžnu. V roli Kněžny v Čertovi a Káče se při představení 6. listopadu 2005 s Národním divadlem rozloučila.

Připomeňme ale ještě verdiovské heroiny v podání Evy Děpoltové – v Národním divadle se setkala opakovaně s titulní hrdinkou La traviaty, s Alžbětou v Donu Carlosovi a také s Leonorou v Síle osudu i v Trubadúru.Ve Státní opeře k nim pak přibyly v devadesátých letech Abigail v Nabuccu, a titulní role v Aidě. S uvedenými postavami Eva Děpoltová hostovala i na řadě zahraničních scén. Abigail například zpívala v roce 1995 na tradičním letním festivalu v rakouském Gars am Kamp, Violettu v düsseldorfské Deutsche Oper am Rhein pod taktovkou Jiřího Kouta. Jako Desdemona v Othellovi se dokonce představila publiku na Tchaj-wanu.

Z jejích pucciniovských postav připomeňme kromě již zmíněných rolí Tosku, titulní roli v Sestře Angelice a zejména Turandot, v níž slavila velký úspěch v řadě repríz ve Věžníkově inscenaci na scéně Státní opery. Toscu si zazpívala také ve varšavské opeře, kde jejím partnerem v roli Cavaradossiho byl Wieslaw Ochman. Z jejích dalších četných zahraničních operních vystoupení uveďme alespoň její Mařenku, kterou si zazpívala a zahrála po boku Petra Dvorského ve Frankfurtu nad Mohanem.

V Brně se představila poprvé již v době svých profesionálních začátků jako Mařenka v Prodané nevěstě, později v roli Donny Anny v Donu Giovannim. V devadesátých letech vstoupila v roli Cizí kněžny do představení Rusalky a především se souborem Janáčkovy opery nastudovala Miladu v Daliborovi a Kateřinu ve Zbavitelově a Věžníkově Řeckých pašijích, jež měly premiéru počátkem února 2000.Mimořádně bohatá byla koncertní činnost Evy Děpoltové. Velká ctitelka tvorby Antonína Dvořáka vystoupila na četných koncertech doma i v zahraničí jako sólistka v jeho Rekviem a Stabat Mater. Byla znamenitou interpretkou sólových partií v Janáčkově Glagolské mši, v Brittenově Válečném requiem či v Honnegerově Judith. S Českou filharmonií absolvovala četné zahraniční zájezdy v Evropě (Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie) či v Japonsku.

Hlas Evy Děpoltové je zaznamenán na mnohých nahrávkách. Zmiňme se alespoň o zvukových záznamech českých oper. Tím prvním byla, tuším, Fibichova Šárka z roku 1978, když za doprovodu brněnské Filharmonie za řízení Jana Štycha byla interpretkou titulní role. S brněnskou Filharmonií natočila rovněž Smetanova Dalibora. Tentokráte to bylo s dirigentem Václavem Smetáčkem a Dalibora zpíval Vilém Přibyl. Na zvukovém nosiči je rovněž zaznamenáno premiérové představení Libuše z roku 1983, v němž Eva Děpoltová ztvárnila roli Krasavy. Významné jsou nahrávky oper Šelma sedlák od Antonína Dvořáka, Foersterovy Evy a Novákovy Lucerny, které pořídil s rozhlasovým orchestrem František Vajnar, někdejší ústecký šéf opery, jenž poskytl mladé posluchačce Akademie múzických umění první jevištní příležitost.

Vedle Přibylova Manolia zpívala Děpoltová Kateřinu v historické nahrávce Řeckých pašijí, kterou pořídil Libor Pešek s Českou filharmonií. Nahrávka Hry o Marii Bohuslava Martinů, kterou pořídil Jiří Bělohlávek, v níž nazpívala roli sestry Paskaliny byla v roce 1985 oceněna jednou z nejprestižnějších cen Prix Cecilia.

Svého času v rozhovoru pro Operu Plus Eva Děpoltová řekla: „Všichni říkají, že mám skvělou techniku. Pravda je, že jsem měla především vrozené dispozice, ale bez dobrého vedení a nikdy nekončící práce to opravdu nejde.“ (Celý rozhovor najdete zde.) A právě toto spojení přirozeného nadání, píle a cílevědomého úsilí způsobilo, že Eva Děpoltová si vydobyla trvalé místo v panteonu českého operního umění. Popřejme jí do dalších let hodně pevného zdraví, elánu a energie.