Hlas, který musel každého okouzlit. Eva Děpoltová slaví sedmdesátiny

  1. 1
  2. 2

5. srpna slaví své životní jubileum významná osobnost české operní a koncertní scény, emeritní sólistka Národního divadla Eva Děpoltová. Narodila se 5. srpna 1945 v Bratislavě. Ačkoli podle jejích vlastních slov u nich doma byla hudba a zpěv součástí každodenního života, nebyla její cesta na operní jeviště vůbec jednoduchá. Ráda a hodně zpívala i se svým bratrem a věnovala se zpěvu, ale podobně jako o nějakých patnáct let později Eva Urbanová se věnovala zcela jinému žánru. Zpívala s bigbítovou skupinou a zaměstnaná byla v „občanském povolání“. Zatímco její vrstevnice už zpívaly na operních scénách a některé dokonce už hlasitě klepaly na dveře Národního divadla, jež se před nimi pootevíraly, ona teprve začala navštěvovat Akademii múzických umění. Studovala u profesorky Marie Budíkové a u profesora Zdeňka Otavy, své školení si později prohloubila studiem u Jeleny Obrazcovové.Mimořádný vliv na ní měla někdejší vynikající sólistka předních operních scén, u nás bohužel neprávem zapomínaná Zdenka Ziková, s níž se Eva Děpoltová po léta přátelila. Dodnes na ni velmi vděčně vzpomíná s díky za vše, co jí svými zkušenostmi, životní moudrostí a laskavým přístupem poskytla.

O co později Eva Děpoltová vstoupila do operního světa, o to razantněji se v něm prosadila a zdomácněla. Díky své povaze a schopnosti nebát se a překonávat překážky debutovala už v době studií a to ne v ledajaké roli. Téměř bez zkoušky vstoupila na operní jeviště v Ústí nad Labem, aby tam ztvárnila roli Milady v Daliborovi. Tato postava se posléze stala jednou jejich z nejoblíbenějších a profilových rolí. Zpívala ji v řadě inscenací nejen na Národním divadle, kde v ní vystoupila i v zatím poslední, dosti kontroverzní inscenaci toho díla z roku 2000, jež byla dílem režiséra Jana Antonína Pitínského, ale ztvárnila ji dokonce i v představení, jež v sicilském Cagliari režíroval režisér Jiří Menzel.

V roce 1973 se stala členkou opery Státního divadla v Ostravě, odkud posléze přešla do Bratislavy. V Ostravě a v Bratislavě si vytvořila široký repertoárový základ, který záhy uplatnila i při četných hostováních na zahraničních scénách. V Ostravě okouzlila mimo jiné svou Aidou a Miladou, ale ztvárnila tam například i hlavní ženskou roli Anny v moderní bulharské operní parafrázi antického mýtu současného bulharského autora Ljubomira Pipkowa Antigona 43. V době svého ostravského působení se také poprvé setkala s jednou ze svých dalších velmi úspěšných rolí, s Lady Macbeth v opeře Giuseppe Verdiho, kterou vytvořila na scéně opavského divadla.

V Národním poprvé vystoupila na scéně Smetanova divadla ve svém absolventském představení 10. února 1974 v roli Mařenky, v Prodané nevěstě. Dirigoval Jiří Kout a jejím partnerem v roli Jeníka byl Leo Marian Vodička. Na téže scéně vystoupila dvakrát v titulní roli Pucciniho Turandot v sezoně 1974-1975. S touto rolí poté slavila velké úspěchy v na mnoha scénách v Německu, ale také v Istanbulu či v Teheránu. Její úspěch způsobil, že byla pozvána na konkurz na tuto roli do milánské La Scaly. V recenzi na její hannoverské vystoupení v této roli zaznělo následující hodnocení, které velmi přesně pěvecké umění Evy Děpoltové charakterizuje: „soprán, v němž se znamenitě spojuje mladost a zralost, …velmi působivý  je její pěvecký i herecký projev stejně jako její královský zjev, …disponuje silným a brilantním hlasem, který musí jednoznačně každého okouzlit.“

Do Opery Národního divadla byla angažovaná v roce 1979. Vstoupila do něj v roli Lady Macbeth a její první studovanou rolí byla titulní postava v Pucciniho Manon Lescaut.V obou těchto rolích mohla dokonale uplatnit všechny své kvality, které trefně vystihl hannoverský recenzent. Když k tomu přidáme zpěvaččinu nesmírnou píli, zodpovědnost a koncentrovanost na každý výkon ve všech jeho aspektech, je zcela logické, že Eva Děpoltová se prakticky okamžitě stala jednou z profilových sólistek operního souboru.Nebyla nikdy pěvkyní, kterou bylo možné zaškatulkovat do jednoho oboru, vynikala stejně v mozartovských postavách jako ve vypjatých dramatických partiích. Prosadila se jako rozkošná rozkošná Fiordiligi v Così fan tutte, hraběnka ve Figarově svatbě, kterou zpívala ve třech různých inscenacích (naposledy v této roli vystoupila ve Stavovském divadle v prosinci 1999) a především její skvělá Donna Anna v Donu Giovannim, kterou ztvárnila rovněž při slavnostním představení této opery 22. dubna 1984, které se konalo u příležitosti dvoustého výročí budovy Stavovského (tehdy Tylova) divadla.Mezi její velké úspěchy patří také ztvárnění titulní  role v Beethovenově Fideliovi.

O její Miladě už byla řeč, v řadě inscenací dalších Smetanových oper, byla výbornou interpretkou Mařenky, stejně jako Vendulky v Hubičce a Anežky ve Dvou vdovách. V premiéře Libuše dne 18. listopadu 1983, kterou bylo v den svého stého výročí po rekonstrukci znovuotevřeno Národní divadlo, k nim přibyla skvělá Krasava.V Jernekově a Košlerově inscenaci Smetanovy slavnostní zpěvohry pak Eva Děpoltová o půl roku později, v květnu 1984 připojila i titulní roli Libuše, kterou zpívala až do října 1989. Nicméně velkým dnem začalo pro Evu Děpoltovou druhé tisíciletí, když se na Nový rok 2000 blýskla rychlým záskokem v nové inscenaci Petra Novotného, jímž brilantně roli Libuše zvládla ve slavnostním představení, kterým byl zahájen program Praha, Hlavní evropské město kultury 2000.Mimořádně blízká byla vždy Evě Děpoltové tvorba Antonína Dvořáka. Byla něžnou a citově bohatou představitelkou Rusalky, kterou označuje za jednu ze svých nejmilejších rolí, ale též po všech stránkách znamenitou Julií v Jakobínu či Armidou.Rusalku později ji vystřídala za sugestivní Cizí kněžnu. V roli Kněžny v Čertovi a Káče se při představení 6. listopadu 2005 s Národním divadlem rozloučila.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Hlas, který musel každého okouzlit. Eva Děpoltová slaví sedmdesátiny

Napsat komentář