Hodně vysoká laťka zahájení festivalu Tanec Praha
Fractus V: elegance násilí a touha po harmonii
Hlavní festivalové hvězdy se obvykle na Tanci Praha představují na samém konci jako vrchol programu. Dvacátý devátý ročník je výjimkou – tím největším lákadlem bylo vystoupení souboru Eastman belgického choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho, a to se odehrálo hned na úvod festivalu. Tanec Praha poprvé zavítal do moderních prostor haly Fora Karlín, kam se současný tanec nesporně hodí. A zahájení bylo letos skutečně taneční, přitom i společensky angažované a obsahově závažné, leč především nabíjející.
Na scéně se v projektu Fractus V sešlo pět tanečníků včetně samotného choreografa a čtyři hudebníci, pestrá směs ras a národností v taneční inscenaci plné mužské síly a energie. Sidi Larbi Cherkaoui by se mohl spokojit i jen s předvedením fyzických dovedností svého souboru, přednostmi tanečníků, kteří ovládají pohyb na hranici bojového umění s lehkostí a pružností orientálního tance. Úspěch by byl zajištěn i bez intelektuálního a duchovního rozměru. Každý z jeho performerů je flexibilní v přechodu mezi styly a způsobu ovládání těla, od práce se zemí, typické pro současný tanec, přes break dance či jemné figury a cit pro gesta rukou, od útočnosti po lehkost a grácii téměř ženskou. Jedním z úvodních tanečních čísel je dokonce flamenkový duet.
Před divákem se prostírají jednotlivé obrazy, výjevy, jimiž tanečníci procházejí jako herci ve skutečnosti stále sjednocení a propojení jako jeden organismus. Choreograf se inspiroval v teorii médií, respektive v díle lingvisty a filozofa Noama Chomského a jeho myšlenkách o propagandě. Dílo o relativitě svobody slova a o ovládání medií je staré téměř třicet let, ale nijak nepozbývá na aktuálnosti. Samozřejmě, Noam Chomsky se nedá zatančit. Nedá se zatančit ani Marsal McLuhan, Theodor Adorno, ani Michael Kunczik, Melvin DeFleur nebo Dennis McQuail, kteřížto vědci (a desítky dalších) zasvětili své kariéry výzkumu či kritice médií a mediálních systémů – a určitě se vyplatí si některá jejich díla alespoň vypůjčit v knihovně: pokud Sidi Larbi varuje před manipulativními technikami médií, které však mohou být úmyslné i neúmyslné (protože mediovat = sdílet či zprostředkovat skutečnost v plné šíři je úkol naprosto nadlidský a výběr a zjednodušování je podmínkou toho, aby se vůbec dal nějaký mediální obsah vytvořit), dalším krokem musí být jedině vzdělávání. Ne za všechny to udělá škola, je potřeba zapojit vlastní chuť do toho systému proniknout a věnovat tomuto fenoménu čas.
Co tedy tanec dokáže vyjádřit, pokud připustíme, že sociologii médií je lepší si přečíst ve verbální podobě? Jeho síla je ve zprostředkování energie zážitku. Pocitu, co by se mohlo stát jednomu každému člověku, dokonce i pocitu viny za to, co se skutečně děje. Fractus V ukazuje dvě strany jedné mince: na jedné straně v něm objevujeme krásu, na druhé ukazuje situace, konflikty, které nastávají v důsledku propagandy nebo nekritické konzumace mediálních obsahů. Občas velmi doslovně – třeba když Cherkaoui sedí na židli coby typický televizní divák a s každým přepnutím vysílání pomocí dálkového ovladače se v jiné části hlediště ozve výstřel z pistole a bezbranný muž padá pod stále opakovanými přívaly neviditelných kulek.
V takových momentech však nakonec převládne nad hrůzou z výjevu – který totiž ve skutečnosti nejde do krajnosti, nejde dál než za obraz – údiv nad fyzickou zdatností, s jakou tanečník provádí třeba právě nápodobu těla zasaženého kulkou. Dokonalost pohybu a celé této simulace od hluboké kontrakce po pád zaujme divákovu mysl a vytlačí nepříjemnou stranu zážitku. Stejně jako třeba zpomalený útok agresora na skupinu bezbranných mužů. V dokonalé souhře zpomaleného pohybu všech zúčastněných a v dokonalém napětí svalů jsou rozdávány a přijímány rány, oběti se hroutí, hlavy uhýbají pod nárazem pěsti, těla se svíjejí v agónii. Obdivujeme vytrvalost mužů, protože udržet plynulý zpomalený pohyb v takto krkolomných (doslova) variacích vyžaduje enormní sílu.
Cherkaoui si pohrává i se skutečnou mediální kauzou – to když prvního z tanečníků nechá obléknout do červeného trička a modrých kalhot a ulehnout do polohy neblaze proslulého malého uprchlíka z pláže, který před rokem rozpoutal vášně na titulkách světových deníků. Muži s fotoaparáty kolem pak vybízejí k otázce, co přesně tento výjev znamená. Není také tak trochu zpochybněním mediální reality? Jak můžeme věřit něčemu, co jsme na vlastní oči neviděli, i když fotografie obletěla svět? Jsme ve světě zázraků informačního věku, ve světě manipulace a přetvářky, ve světě, v němž se odvádění pozornosti stalo mistrovskou disciplínou, a nejsou to jen detektivové z proslulých románů, kteří by si měli průběžně klást otázku Qui bono?.
Sidi Larbi Cherkaoui je však také milovníkem řádu, souměrnosti, harmonie. Dokáže nejen pospojovat do harmonického celku hudbu několika kontinentů od japonské a korejské přes latinskoamerické rytmy až po latinský nebo francouzský vícehlas. Na scéně se často tančí ne na baletizolu, ale na dřevěných deskách, které lze seskládat do mnoha pravidelných útvarů a dodat tak výtvarné symboly pro sjednocení a propojení. Části, v nichž choreograf zřejmě zanechal nejvíce ze sebe, ze své vlastní podstaty, estetického cítění i světonázoru, jsou ty, kdy pohyb ve skupině plyne jako mořská vlna a kdy se těla, ale především paže a ruce stávají součástí stále se přeměňujícího obrazce – jako kdybyste se dívali do krasohledu, ale tvořeného z lidských končetin. Splétáním údů do souměrných vzorců jako kdyby vznikala živá mandala, je to apel na nalezení harmonie, vyjádřený ryze estetickou cestou, choreograf v něm udivuje svou obrazotvorností. Tak artikuluje své politické poselství. Dnes je čím dál těžší mu naslouchat, ale kdo jiný než umělci by měl za myšlenkami míru stát?
Ať už diváci vnímali mnohotvárnost choreografie čerpající z kořenů tanečního vzdělání každého z tanečníků, obratnost v propojení rozdílné hudební a taneční tradice, ať se nechali zasáhnout citacemi z díla Noama Chomského nebo vnímali nabíjející vlnu energie, která se na jevišti rozlévala především v unisono tančených částech, každý si odnesl plnohodnotný zážitek (spontánní potlesk vstoje také nebývá u tanečních inscenací v našem prostředí obvyklý). „Otvírák“ Tance Praha nasadil opravdu hodně vysokou laťku všem vystupujícím umělcům, ale bylo to zahájení festivalu s takovou tradicí opravdu důstojné.
P. S.: Pokud vám bude z těch teorií o zhoubných účincích médií úzko, nemějte obavu. I tohle je jen jedna strana mince, jeden proud. Uklidní vás třeba představitelé kulturálních studií, kteří mají naopak za to, že populární kultura nebo zábavní průmysl je nástroj rezistence právě proti nadvládě a hegemonii. Vždycky je dobré poznat oba pohledy na věc – a nakonec především použít svou vlastní hlavu.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Tanec Praha 2017
Fractus V
Choreografie: Sidi Larbi Cherkaoui
Hudební kompozice: Shogo Yoshii, Woojae Park, Sidi Larbi Cherkaoui, Johnny Lloyd, Soumik Datta
Účinkují: Sidi Larbi Cherkaoui, Dimitri Jourde, Johnny Lloyd, Fabian Thomé Duten, Patrick Williams Seebacher / Twoface
Živá hudba: Shogo Yoshii, Woojae Park, Kaspy N’dia, Soumik Datta
28. května 2017 Forum Karlín Praha
www.tanecpraha.cz
S Helenou Arenbergerovou o soustředění na přítomný okamžik
Tanečnice Helena Arenbergerová posledních několik let na jevišti příliš vidět nebyla. Na podzim ale přijala pozvání k další spolupráci se souborem VerTeDance a za výkon v inscenaci Flow Jiřího Havelky byla hned oceněna na České taneční platformě 2017 jako Tanečnice roku. Flow ostatně ještě získalo cenu za světelný design (pro Katarínu Ďuricovou). Tahle inscenace je sice snová a meditativní, ale také vyvolává v publiku rozporuplné reakce. Jistě tedy není od věci získat další úhel pohledu – z jeviště.
Co inspirovalo vznik inscenace Flow?
Režisér Jirka Havelka přišel s nápadem udělat představení o zachycení přítomného okamžiku. Inspirací mu bylo jedno mlžné ráno v Brémách, kdy viděl v parku pod lampami skupinu lidí cvičit tai-chi a zaujal ho ten výjev. Říkal, že se pro něj najednou zastavil čas a byl by schopný je sledovat hodiny. K tomuto obrazu přišel jako druhý motiv pojem „flow“, tak jak ho vysvětluje maďarský psycholog Csikszentmihalyi. Pokud zjednoduším jeho definici, pak je flow duševní stav, ve kterém se člověk soustředí na určitou aktivitu, která ho zcela pohltí. Nemyslí na sebe, na své emoce, je ve stavu hlubokého soustředění. Spolu s absolutním soustředěním přichází spontánní radost nebo pocit nadšení. Hluboká aktivní meditace.
Pohybový materiál byl tedy díky tématu jasně daný?
Šlo o to vytvořit jakýsi tvar, který se pomalu mění, jako by byl zachycen jeden jediný moment ve své proměně. Ze začátku jsme se snažili hledat různý pohybový materiál, který by se na ztvárnění takového tématu dal použít. Nakonec nám přišlo nejvhodnější nechat se skutečně inspirovat stylem tai-chi. Je plynulý, vláčný, meditativní a je v něm možnost obměňovat úplně lehounce každý pohyb tak, že se celek postupně posouvá dál a mění. Divák najednou zjistí, že se odehrál vývoj, který nestačil zachytit. Zkoušeli jsme také různé změny tempa, dynamiky, ale potom jsme si řekli, že je to vlastně docela výzva nechat to plynout v opravdu jen mírně se zrychlujícím tempu.
Dokáže se s tímto záměrem ztotožnit publikum? Jaká byla atmosféra na premiéře?
Premiéra pro nás byla hodně těžká. Měli jsme na zkoušení šest týdnů a až do posledního momentu jsme měnili strukturu, jednotlivé části nově kombinovali, zkracovali, upravovali, ještě v den premiéry se dělaly změny. Bylo pro nás náročné vůbec si tu strukturu zapamatovat. Taky jsme se sžívali s živou hudbou Beaty Hlavenkové, která se k nám připojila až v posledních dnech zkoušení. Teď je představení po několika reprízách zase trochu jiné, jsou to detaily, ale myslím, že k dobru věci. Jako interpreti jsme v něm také získali určitou jistotu a na poslední repríze jsme cítili, že si představení opravdu sedlo a mělo silnou atmosféru. A zdálo se nám, že ten náš pocit korespondoval i s diváky.
Inscenace časem dozrává?
Premiéra je vždycky jenom začátek, s každou reprízou se představení nějak posouvá. Nemyslím jen režijní vstupy a změny, ale zároveň i to, jak my postupně nabýváme jistoty. I jako divák na premiéry spíš nechodím… Na premiéře jsme třeba ještě neuměli tak pracovat s chybami, a i když to třeba divák nepoznal, každá nás rozhodila, neuměli jsme se jemně vrátit zpátky do toho toku. Nějaká chyba se může stát vždycky, ale teď si s tím dokážeme poradit a zase se „napojit“.
Je vystupování ve Flow náročné? A zkoušení choreografie? Možná to tak totiž na diváka příliš nepůsobí…
Zkoušení nebylo ani tak náročné fyzicky, jako spíš mentálně. Když máte pár pohybů, které neustále dokola opakujete a ještě si musíte do paměti ukládat jen drobné změny, lehko se v tom po pár hodinách ztratíte. Je to jedno z představení, ze kterého člověk velice rychle vypadne, když se přestane soustředit. Opravdu musí být od začátku do konce zaujatý tím, co dělá, a zároveň plně napojený na ostatní. Pak to vyvolává i ty emoce, nenazvala bych to sice nadšením, ale je to něco jedinečného, co v sobě padesát minut budujete. A také jsme třeba zjistili, že když jedeme naplno generálku, v představení pak děláme víc chyb, naše pozornost už napodruhé otupí.
A co fyzická náročnost?
Ano, je tam, i když jiná, než když tancujete něco energického do prostoru. Ale věřím, že to divák na první pohled nemusí vidět a vlastně myslím, že je dobře, pokud to nevidí. Nejtěžší je pro nás začátek, kdy stojíme na scéně nehybně, dokud si diváci nesednou. Stát bez hnutí v plném světle zhruba deset minut a potom v tom pomalém tempu začít, kumulovat jednotlivé pohyby, nasadit dobré tempo a sladit se s ostatními, se mně osobně zdá jako jedna z těch těžších věcí, které člověk musí na jevišti zvládnout. Pak už to příjemně plyne, jen je to náročné na soustředění, abychom v rámci toho věčného opakování neskočili jinam nebo se někde moc nezacyklili. A každý pohyb je potřeba udržet v nějaké precizní čistotě provedení.
Divák musí přistoupit na vaši hru.
Ano, jde o to, jestli je divák dostatečně otevřený a přistoupí na to, že se na scéně dlouhou dobu nic neděje, nejsou žádné výrazné změny, dění plyne, nemá zřetelný konec. Ohlasy, které jsem měla já, byly jak pozitivní, tak i negativní. Zdá se mi, že záleží i na tom, s jakou náladou divák přijde, jestli není unavený, jak dalece se nechá unést. Myslím, že v dnešní roztěkané době vyžaduje takové představení na straně diváka výjimečné soustředění a že takový ponor není člověk běžně ochotný dělat. Je to na hranici určité meditace, ale pro někoho to může být i na hranici nudy a těžko stravitelné. Důležité je přijít s „otevřenou hlavou“. A jak říkal Jirka, neanalyzuj, nečti, nepřemýšlej, nehodnoť…
V jakých projektech v současnosti ještě vystupujete?
Pro VerTeDance dělám alternaci Martině Lacové v Korekci. Do loňského roku jsem hrála také s rakouským souborem Cie Laroque představení Democrazy, které vzniklo už v roce 2012. Na Flow mě VerTeDance oslovili na podzim, známe se hodně dlouho a moc ráda s nimi spolupracuji, takže když přišla nabídka, vůbec jsem neváhala, respektive jenom jsem si nebyla jistá, jak to skloubit s dětmi, protože jsou ještě malé. Byla to pro nás taková zatěžkávací zkouška, jak sladit dlouhodobější zkoušení s rodinou, což je jiné než občasné jednorázové hraní už hotového představení. A protože jsme to nějak zvládli, tak jsem ráda kývla na nabídku Nataši Novotné z 420PEOPLE, která dělala choreografii do inscenace Činohry Národního divadla Křehkosti, tvé jméno je žena. Ta měla premiéru 11. května. Do nového projektu, který má mít premiéru na podzim, mne přizvaly režisérka Petra Tejnorová a Tereza Ondrová z VerTeDance, ale to je zatím v začátcích.
Tak přeji, aby se všechno co nejlépe dařilo, a děkuji za rozhovor.
VIZITKA
Po gymnáziu absolvovala Helena Arenbergerová (1980) dva semestry taneční pedagogiky na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění, poté vystudovala historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Základní taneční vzdělání získala v ZUŠ a v tanečním souboru Domino. Pohybové a interpretační dovednosti rozvíjela a i nadále rozvíjí na domácích a zahraničních workshopech a během práce na tanečně-divadelních projektech. V roce 2010 se zúčastnila pětitýdenního research workshopu s DV8, vedeného Lloydem Newsonem.
Spolupracovala s Janem Kodetem, Robertem Tirpákem, I. M. Popovici, Willim Dornerem, Crystal Pite, Da Motus, DOT504, Tonem Lahkým, Thomasem Steyaertem, Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, Jarkem Cemerkem nebo 420PEOPLE. Spolupracuje s rakouskou skupinou Cie Laroque a se souborem VerTeDance (v aktuálním repertoáru Flow, Korekce, obojí v režii Jiřího Havelky).
Působila jako pedagog současného tance v pražských tanečních studiích, na Janáčkově Konzervatoři v Ostravě, vedla workshopy v České republice a zahraničí. V roce 2008 dostala Cenu Sazky za interpretaci v choreografii Holdin’ Fast (choreografie Jozef Fruček a Linda Kapetanea pro DOT504) a byla nominována na Cenu Thálie. Sólové představení Duo Para Ella / Comida para dos (Cie.Laroque) vyhrálo první místo na mezinárodní soutěži Masdanza, Gran Canaria. Na České taneční platformě 2017 získala ocenění Tanečnice roku za výkon v inscenaci Jiřího Havelky Flow.
(zdroj www.narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
