Hold Emilu Pollertovi

Ve středu 16. září dopoledne se konala v tiché Špálově ulici nacházející se na Ořechovce v Praze 6, malá slavnost. Odhalena byla bronzová busta slavného člena Národního divadla, legendárního pěvce Emila Pollerta. Toto dílo akademického sochaře Jana Bartoše (mimo jiné spoluautor sochy Tomáše Garrigua Masaryka na Hradčanském náměstí) bylo instalováno na čelní stěně vilky, kde umělec bydlel.Dnes zde žijí jeho potomci a ti byli samozřejmě na slavnostním aktu přítomni. Musím tedy jmenovat primabalerínu Národního divadla Adélu Pollertovou a také Kláru Pollertovou-Trojanovou i s jejím manželem hercem Ivanem Trojanem. Byl zde i další pravnuk Jaroslav Pollert mladší a také jejich děti. Nejdříve přítomné pozdravil pravnuk Emila Pollerta, olympionik a lékař Lukáš Pollert. Pak se ujal obsáhlého úvodního slova ředitel Národního divadla Jan Burian, který přiblížil kariéru umělce a jeho významný vklad české hudební kultuře, krátké slovo si také vzala i starostka městské čtvrti Prahy 6 – Dejvic Marie Kousalíková. A protože basista Pollert byl zpěvákem, nesměla chybět hudba. Na chodníku před zelení obrostlým plotem byly instalovány reproduktory a z nich se ozvaly tóny historické nahrávky Smetanovy Prodané nevěsty z roku 1933. Byl to dvojzpěv Jeníka a Kecala, což byla umělcova role snad nejznámější a nejčastěji zpívaná. Jeníka zpíval Václav Tomš, Kecala Emil Pollert a dirigoval Otakar Ostrčil. Emil Pollert patřil také k zakladatelům přírodního divadla v Šárce, kde právě Kecala v Prodané nevěstě ztvárnil. O další muzikantskou vložku se postaral sólista Národního divadla Luděk Vele. Zpíval árii purkrabího z Dvořákova Jakobína naprosto netradičně z okna v prvním patře právě nad umístěnou skulpturou. Jeho hlas, samozřejmě bez amplifikace, se krásně nesl prostorem prosluněné ulice. Na závěr pak Luděk Vele přinesl milému publiku ještě jeden hudební bonbónek. Byla to slavná Píseň o bleše od Modesta Petroviče Musorgského. A protože toto dílko je tolik oblíbené u slavných basistů (vzpomeňme na nepřekonatelného Fjodora Šaljapina), bylo to nejlepší zakončení příjemného dopoledne.

Tak až se budete někdy v těchto místech třeba procházet, nezapomeňte se na zdařilou bustu tohoto významného českého umělce podívat. Připomenete si tak minulou slavnou dobu pražského Národního divadla. Ještě jedna již méně příjemná poznámka – absence médií…

Foto Pavel Horník