Houslista Josef Špaček koncertním mistrem, sólistou, dramaturgem, pedagogem i otcem
Co bylo hlavním podnětem pro tak velké rozhodnutí – strávit v České filharmonii poslední sezonu?
Těch důvodů je samozřejmě víc a rozhodně to není tím, že bych tam nebyl spokojený. Spíš naopak. Za těch osm let (teď zahajuji devátou sezonu) mám k filharmonii vytvořený blízký citový vztah, až bych řekl, že je to takový druhý domov. Ale už když jsem nastupoval, měl jsem vizi, že déle než deset let v orchestru nechci hrát. To z toho důvodu, že orchestr člověka hodně fyzicky unaví. Navíc udržovat se na té nejvyšší úrovni vyžaduje hodně cvičení a hodně času vlastní přípravy. A do toho když vám přijdou děti, tak času začíná hodně radikálně ubývat. Poté, co se nám narodila Elenka, to bylo náročnější, ale když jsem se dozvěděl, že pak budeme mít ještě dvojčata, to ve mně nějak všechno dozrálo a říkal jsem si, že abych měl čas na kvalitu, a ne jen na kvantitu, budu muset udělat nějaké zásadní rozhodnutí. Navíc se už naplňovala i ta moje desetiletá vize…
Takže se to tak nějak všechno sehrálo dohromady a já se rozhodl, že po devíti sezonách ukončím svoji spolupráci. Nicméně musím podotknout, že za sebou nezavírám dveře úplně, protože s managementem České filharmonie plánujeme jakýsi velmi omezený druh spolupráce. Například že za rok s nimi udělám pár projektů nebo budu vést komorní orchestr filharmonie. Teď jsem byl navíc jmenován do rady Českého spolku pro komorní hudbu, který nově patří pod Českou filharmonii, takže mám do těch dveří pořád vsunutou jednu nohu.
A co bude vaší funkcí v tomto spolku?
Představuji si svoji roli jako poradenskou, konzultantskou. Za ty roky vykonávané profese jsem si vytvořil určitou databázi kontaktů, takže myslím, že do Spolku budu přispívat navrhováním lidí, které bychom měli zvát ze zahraničí.
To, že jste se rozhodl odklonit se od práce orchestrálního hráče, má jistě základ v tom, že vám začalo chodit více nabídek na sólové vystupování…
S mým agentem systematicky pracujeme už přes sedm let (od roku 2012) a nabídky průběžně chodí. Teď ale doufám, že když budu mít více času věnovat se sólové kariéře, dokážu si najít práce ještě víc. Vlastně se budu snažit nahradit vystupování v orchestru sólovým vystupováním. Buď se budu na něco připravovat, cvičit, nebo rozšiřovat ještě víc svůj repertoár. A nacházet nové možnosti hraní.
Ale nebude to naopak náročnější? Předpokládám, že sólové hraní vyčerpá více než hra v orchestru…
Tak tohle vám musím vyvrátit. Myslím si, že to tak není. Mně už vyčerpává třeba jenom to, že u toho hraní v orchestru musím sedět. Prostě mi to vadí.
Takže byste orchestr postavil?
Já bych na zkouškách nejraději (alespoň někdy) stál. Protože jak sdílíme pult s kolegou, noty nemáme před sebou a koukáme pořád do boku. Na to jsou nejhorší tzv. dvojáky (to je dvojitá zkouška, kdy ráno máme tři hodiny, odpoledne dvě) – z toho mě pak vyloženě bolí záda. Naopak když cvičím sólové věci, tohle se mi nestane, protože když jsem unavený, tak prostě přestanu hrát. Ale v orchestru hrát musím, protože zkouška je až do půl čtvrté.
Ani při koncertech pro vás není sólové vystupování namáhavější?
Do sólových i orchestrálních koncertů jdu úplně stejně. Není to pro mě vůbec žádný rozdíl. Je to hudba; je to prostě něco, co ve mně vzbuzuje pozitivní reakce, a tak nejsem schopný jenom tak sedět na židli a něco si tam odehrát. A i když si někdy řeknu, že dneska si dám trochu „voraz“, tak mně to prostě nedá. Já to neumím.
A co tréma při sólovém hraní?
Trému má asi každý. Někdo větší, někdo menší. U mě se v průběhu, co tak vnímám, snižuje. Na počátku kariéry má člověk pocit, že musí stále něco dokazovat, a tak ho tréma o to víc sužuje. Ale poté, co se narodí děti, člověk si úplně přenastaví priority a najednou mu přijde, že je to takové triviální, banální.
To je zajímavé. Čekala bych, že k něčemu takovému může dojít u ženy – že právě porodem se přenastaví hodnoty, ale že to stejně má i muž…
Ano. Ale i tak mám samozřejmě stále trému. Hlavně když jde o nějaký důležitý koncert. Ale můžu říct, že za ty roky už jsem schopen s ní pracovat a dost ji ovládat.
A máte teď před sebou nějaký ten trému vyvolávající důležitý koncert? Nebo nějaký, na který se naopak těšíte?
V téhle sezoně je několik docela velkých projektů. Mezi ty největší patří asi Tokio, kde s tamním orchestrem Tokio Metropolitan Opera dělám Šostakoviče, což je pro mě vůbec poprvé. S orchestrem jsem tento koncert totiž ještě nikdy nehrál, i když jsem se ho učil už jako student. A v Evropě je pak pro mě určitě nejvýznamnější štace Dvořákův koncert s Jakubem Hrůšou v sále Berlínské filharmonie.
Působíte jako velice činný člověk – kromě svých orchestrálních, komorních a sólových projektů máte i funkci uměleckého garanta festivalu Lípa Musica, který teď právě probíhá (k tomu se ještě dostaneme), ale navíc působíte i pedagogicky…
Ano, to je projekt v posledních dvou třech letech. Postupem času jsem začal být zván, abych dělal různé masterclassy, což se mi docela zalíbilo, a tak jsem v poslední době začal učit na Kroměřížské letní akademii. Teď jsme nově s Tomášem Jamníkem založili Ševčíkovu akademii v Horažďovicích, s čímž máme docela velké plány. Moje lektorská činnost se tedy odehrává převážně přes léto. Ale první zkušenosti s učením jsem měl už z filharmonie, ve které máme uloženo učit pár hodin týdně mladé houslisty z Akademie ČF. Myslím si, že je důležité předávat svoje zkušenosti a dát je nastupující generaci.
Jak se vnímáte jako učitel? Vidíme velice často, že vynikající interpreti nebývají příliš dobrými učiteli a naopak.
Ano, přesně, to máte pravdu. Je to jako ve fotbale – ne každý trenér umí kopnout do míče, ale zase jiní byli za své kariéry špičkoví fotbalisté… Mně by asi dělalo problém učit nejmenší děti, které potřebují ještě hodně rad ohledně vývoje a držení. Nejsem moc metodik. V učení mi spíš imponuje předávat zkušenosti z pódia a dále rozvíjet uměleckou část vývoje, což je důležité pak už u dětí třeba od šestnácti let výš, které jsou v podstatě hotové technicky.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste učil své vlastní děti?
To bych asi ani nechtěl. Jsou to úplně odlišné úrovně vztahů – k učiteli si dítě nemůže dovolit to, co k rodiči. To vím sám z vlastní zkušenosti. U učitele je důležitá určitá vyšší autorita.
Kolik máte vlastně dětí?
Mám tři malé děti. Vzali jsme to „hopem“. Našim rodičům jsem vždycky říkal, že byli úplní blázni, že měli nás tři první děti rok po sobě. Moje sestra je o rok starší a můj bratr je o rok a čtyři měsíce mladší než já. Nechápal jsem, jak tohle mohli zvládat. Takže my jsme s Elenkou hezky vyčkali dva roky a že jí pak pořídíme sourozence – po dvou letech, že tam bude trošku odstup. Tak jsme jí rovnou pořídili dvojčata.
Jak se tenhle rodinný koloběh dá skloubit s prací?
Musím říct, že máme výbornou pomoc, jinak bychom to nezvládli. Najali jsme i chůvu. Večer jsme pak sami s rodinou. Jenže to bývá taky problém, protože mívám často koncerty, a tak chodí pomoct někdo z rodiny. Na tři děti je opravdu potřeba dvou dospělých, protože teď ještě ti kluci – každý leze na jinou stranu…
Jak rodina funguje, když vyjíždíte za prací na delší dobu?
Je to hodně náročné hlavně na logistiku, což tedy řeší hlavně moje žena. Když mám nějaký delší zájezd (třeba na 14 dní), tak to už vždycky voláme tchyni do Ameriky. Ta přiletí a je tu po dobu, co já jsem pryč. Na rozdíl od mých rodičů je už totiž v důchodu, a tak mívá čas, když potřebujeme.
Jezdí někdy rodina s vámi?
Na to jsou děti ještě moc malé. Už jenom jít na procházku ven se všemi dětmi vyžaduje asi pětačtyřicetiminutovou přípravu.
Berete při takovém zápřahu čas trávený s rodinou jako oddych?
Oddych to právě není. Když mám zájezd – to je oddych. Tedy když nejedete do jiné časové zóny. Ale když jedete třeba do Asie, tak už jenom ta cesta vás strašně vyřídí a trvá tři čtyři dny, než začnete zase nějak normálně fungovat. Takže já se pokouším zájezdy maximalizovat tím, že doháním spánek. Jenže zase taky – všichni kolegové: „Pojď na skleničku!“ Takže to vždycky musím nějak vybalancovat, abych pak domů nepřijel ještě víc mrtvý.
Už jsme se lehce dotkli festivalu Lípa Musica, jehož jste uměleckým garantem. Co vás přimělo k tomu přijmout nabídku spolupráce?
Líbilo se mi hlavně to, že můžu českému publiku představit i jména, která zde ještě tolik nehrají. Do Prahy většinou přijíždí úplně největší hvězdy, kdežto lidé, kteří jsou také v té „A lize“, ale ještě nemají mezinárodní renomé, tu nehrají. Mnoho z nich bude hrát v Česku vůbec poprvé.
Z této pozice jste měl možnost mluvit i do dramaturgie. Podle čeho se řídil váš výběr repertoáru a umělců?
Snažíme se vybírat umělce, kteří bydlí ve středoevropském regionu. A protože je to festival na pomezí Českolipska a Německa, máme velice blízko k Berlínu, což je v podstatě evropská mekka hudby. Já sám tam mám hodně známých, kteří jsou fantastičtí muzikanti, takže například sextet, který jsem vytvářel pro tento festival, je z poloviny tvořen lidmi žijícími v Berlíně: houslistou Tobiasem Feldmanem a cellisty Tomášem Jamníkem a Julianem Steckelem. Violista Sergej Malov je sice z Ruska, ale teď střídavě žije v Curychu a v Německu a Máté Szücs má teď domov v Maďarsku, takže se nám podařilo naplnit záměr se středoevropským regionem. Dále jsem pak oslovoval ještě Janoška ansámbl. S Ondrejem, který zde hraje na housle, jsem byl, když nám bylo nějakých sedm, osm let, na Kociánově houslové soutěži. Od té doby jsme se vlastně neviděli, ale tak nějak o sobě víme.
V rámci tohoto festivalu se uskuteční i koncert nazvaný Špačci ve fraku. Jak často se stane, že takto koncertujete celá rodina? Nebo se jedná o úplně celou rodinu? Asi kromě maminky…
A ještě starší sestra s námi nehraje. Ale většinou tam aspoň přijde, protože tam naše maminka čte úryvky z knížky Špačci ve fraku, jejíž čtyři díly už napsala. Ale tyhle koncerty děláme tak jednou, dvakrát do roka, víc ne, protože je těžké se vůbec sejít. Třeba když jsme řešili zkoušky na tenhle koncert – to byla dlouhá korespondence a vlastně jsme se k ničemu nedobrali, protože vždycky někdo nemohl.
Kromě vaší starší sestry se tedy všichni profesionálně věnujete hudbě?
Všichni ne. Vlastně jenom já, mladší brácha a táta. Mladší sestra, která hraje velmi dobře na flétnu, teď právě ukončila studia medicíny a shání si angažmá v nemocnici. Nejmladšímu bráchovi je teprve sedmnáct a i když hraje docela dobře na klavír a na housle, profiluje se spíš akademicky.
Jak to poté konkrétně funguje na takovýchto „rodinných“ koncertech? To asi nehrajete pořád všichni…
Ne, to ne. Vzhledem k nástrojovému složení (dvoje housle, dvě cella, flétna a klavír) máme velice omezený repertoár. Takže buď si děláme nějaké úpravy, nebo vytváříme různá dueta a menší uskupení. Pak zahrajeme třeba Mozartův flétnový kvartet, kde jedno cello hraje violový part. Nebo teď budeme podobným způsobem dělat Beethovenův kvintet.
Děkuji za rozhovor a těšíme se na viděnou 30. září 2019 v Teplicích! S vámi i dalšími Špačky ve fraku.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
