Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána

Součástí mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha bývají pravidelně premiéry nových dokumentů o uměleckých osobnostech, a to především z produkce České televize. V letošním roce bylo možno zhlédnout ve speciálních projekcích novinky hned tři – dokument o dirigentovi Jiřím Bělohlávkovi, operním pěvci Adamu Plachetkovi a v neposlední řadě choreografovi Jiřím Kyliánovi, jenž byl uveden v podvečer 27. září 2019 na Nové scéně Národního divadla.

Autorem filmu Jeden rok v životě choreografa je již v oboru dokumentární tvorby známý kameraman a režisér Martin Kubala. Ve své filmografii se v minulosti věnoval několika českým tanečním osobnostem, ať už to byly primabaleríny Tereza Podařilová (Jeden rok s primabalerínou – 2006) a Daria Klimentová (Daria Klimentová, po světě na špičkách – 2006, Život v tanci – 2013), tanečníci Jiří a Otto Bubeníčkovi (Jiří & Otto Bubeníček – 2016), či choreograf Petr Zuska (Chvění Petra Zusky – 2017), rovněž stojí za záznamy několika tanečních představení (Brel – Vysockij – Kryl/Sólo pro tři a Sólo pro nás dva Petra Zusky nebo Má vlast bratří Bubeníčkových).

O bez nadsázky největším a nejznámějším českém choreografovi Jiřím Kyliánovi natočil před čtyřmi lety již jeden dokument (Jiří Kylián – 2015), v loňském roce se s ním setkal znovu, když mu bylo Martinem Rypanem z baletu Národního divadla navrhnuto, že by mohl natočit krátký časosběr o přípravě nového představení Mosty času sestávajícího ze čtyř Kyliánových opusů  – Žalmová symfonie, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců (premiéra byla živě přenášena Českou televizí opět v Kubalově režii, recenze zde). Kromě toho, že byl Kylián vybrán jako autor, jehož tvorbou se slavilo 100. výročí založení Československa, dostalo se mu i mezinárodní pocty, když byl jako první choreograf jmenován členem francouzské Académie des Beaux Arts. Kubala tím pádem cítil potenciál k delší spolupráci, jež byla posvěcena ředitelem kanálu ČT Art Tomášem Motlem a z původně zamýšleného čtvrthodinového dílka vznikl nakonec film o padesáti minutách. A nutno podotknout, že utekly jako by jich bylo skutečně jen patnáct.

Kubala Kyliána sledoval během pražských zkoušek s tanečníky v sálech i na jevišti, stejně jako v jeho domově v nizozemském Haagu, a v pařížské Akademii během příprav a následně samotného ceremoniálu slavnostního jmenování. Záběry z pražské premiéry jsou prokládány rovněž prvním tanečním představením v kupoli pařížské Académie, které Kylián pro svůj ceremoniál připravil na árii Remember me z opery Dido a Aeneas Henryho Purcella pro svou manželku a celoživotní múzu, tanečnici Sabine Kupferberg.

V krátkosti je opět postižena i Kyliánova cesta k tanci i choreografii, k níž se autor dostal dle svých lakonických slov „hned poté, co mi došlo, že nebudu tak dobrý tanečník jako Rudolf Nurejev.“ Větší pozornost se však věnuje umělcovým pohledům, myšlenkám a názorům, které pronáší se svým typickým nadhledem, humorem, bez zbytečného patosu a sebeprožívání. Protože „nad smyslem života si lámalo hlavu tolik filosofů a žádný z nich nepřišel s přesvědčivým závěrem, jak ho můžete chtít ode mě?“ Toho, že se stal „nesmrtelným“ díky získání postu v Académie, si očividně hluboce váží, současně jej sebestředně nevnímá jako pouhý vlastní úspěch, ale jako úspěch oboru, jemuž věnoval celý tvůrčí život, a jenž je nyní schopen bránit „v případě nutnosti i s mečem v ruce,“ jelikož právě tato ceremoniální zbraň je dána každému členovi. Ta Kyliánova má rukojeť ve tvaru staroegyptské sošky tanečnice na pěnkavích křídlech, na nichž stoupá k výšinám obdobně jako choreografie spolu s Kyliánem mezi ona krásná umění.

Obdobně altruistickým způsobem vzpomíná i na své šéfování proslulého souboru NDT (Nederlands Dans Theater), kdy připomíná zejména příležitosti, jakých se zde dostalo tvůrcům později mezinárodně uznávaných jmen – Ohad Naharin, William Forsythe, Paul Lightfood a další, kteří si vzali k srdci radu „tvoř pouze tehdy, máš-li něco, co je bytostně tvého, co nemůže vyjádřit nikdo jiný, jinak z tebe bude průměrný choreograf.“ A s humorem přidává i historku, kterak jeho bývalá pracovní role přinesla jedné nizozemské rodině nemalé jmění, když manžel správně poradil v televizním kvízu soutěžící manželce, že ten Kylián, na něhož se ptají, je uměleckým šéfem tanečního souboru…

Právě Kyliánova lidskost a určitá obyčejnost ho činí ve výsledku tak neobyčejným, ostatně právě srdce a osobní přístup zmiňovala řada z jeho kolegů– choreografové Nacho Duato a Jean-Christophe Maillot, současná šéfka pařížské Opery Aurelie Dupont i její předchůdkyně Brigitte Lefèvre, český tanečník a bývalý šéf mnichovského státního baletu Ivan Liška, ředitelka festivalu Tanec Praha Yvonna Kreuzmannová, umělecký šéf baletu Národního divadla Filip Brankiewicz a další.

Večerem slavnostní premiéry provázel Jiří Vejvoda, který na začátku přečetl krátký Kyliánův vzkaz, jímž se choreograf mimo jiné omlouval za svou nepřítomnost. V závěru promluvila ještě Markéta Perroud z Tance Praha s druhým umělcovým osobním dopisem a převzala rovněž dokumentu udělenou Cenu České televize.

K jinak výborně zpracovanému dokumentu s mimořádně silnou osobností a charismatem protagonisty mám jedinou výtku – dáma, která hovořila po ceremoniálu v Académie, doopravdy nebyla Marcia Haydée. Než se tedy film dostane na obrazovky a v budoucnu možná i do mezinárodní distribuce, slušelo by se titulek opravit.

Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána (2019)

Režie a kamera: Martin Kubala

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na