Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána

Autorem filmu Jeden rok v životě choreografa je již v oboru dokumentární tvorby známý kameraman a režisér Martin Kubala. Ve své filmografii se v minulosti věnoval několika českým tanečním osobnostem, ať už to byly primabaleríny Tereza Podařilová (Jeden rok s primabalerínou – 2006) a Daria Klimentová (Daria Klimentová, po světě na špičkách – 2006, Život v tanci – 2013), tanečníci Jiří a Otto Bubeníčkovi (Jiří & Otto Bubeníček – 2016), či choreograf Petr Zuska (Chvění Petra Zusky – 2017), rovněž stojí za záznamy několika tanečních představení (Brel – Vysockij – Kryl/Sólo pro tři a Sólo pro nás dva Petra Zusky nebo Má vlast bratří Bubeníčkových).

O bez nadsázky největším a nejznámějším českém choreografovi Jiřím Kyliánovi natočil před čtyřmi lety již jeden dokument (Jiří Kylián – 2015), v loňském roce se s ním setkal znovu, když mu bylo Martinem Rypanem z baletu Národního divadla navrhnuto, že by mohl natočit krátký časosběr o přípravě nového představení Mosty času sestávajícího ze čtyř Kyliánových opusů  – Žalmová symfonie, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců (premiéra byla živě přenášena Českou televizí opět v Kubalově režii, recenze zde). Kromě toho, že byl Kylián vybrán jako autor, jehož tvorbou se slavilo 100. výročí založení Československa, dostalo se mu i mezinárodní pocty, když byl jako první choreograf jmenován členem francouzské Académie des Beaux Arts. Kubala tím pádem cítil potenciál k delší spolupráci, jež byla posvěcena ředitelem kanálu ČT Art Tomášem Motlem a z původně zamýšleného čtvrthodinového dílka vznikl nakonec film o padesáti minutách. A nutno podotknout, že utekly jako by jich bylo skutečně jen patnáct.

Kubala Kyliána sledoval během pražských zkoušek s tanečníky v sálech i na jevišti, stejně jako v jeho domově v nizozemském Haagu, a v pařížské Akademii během příprav a následně samotného ceremoniálu slavnostního jmenování. Záběry z pražské premiéry jsou prokládány rovněž prvním tanečním představením v kupoli pařížské Académie, které Kylián pro svůj ceremoniál připravil na árii Remember me z opery Dido a Aeneas Henryho Purcella pro svou manželku a celoživotní múzu, tanečnici Sabine Kupferberg.

V krátkosti je opět postižena i Kyliánova cesta k tanci i choreografii, k níž se autor dostal dle svých lakonických slov „hned poté, co mi došlo, že nebudu tak dobrý tanečník jako Rudolf Nurejev.“ Větší pozornost se však věnuje umělcovým pohledům, myšlenkám a názorům, které pronáší se svým typickým nadhledem, humorem, bez zbytečného patosu a sebeprožívání. Protože „nad smyslem života si lámalo hlavu tolik filosofů a žádný z nich nepřišel s přesvědčivým závěrem, jak ho můžete chtít ode mě?“ Toho, že se stal „nesmrtelným“ díky získání postu v Académie, si očividně hluboce váží, současně jej sebestředně nevnímá jako pouhý vlastní úspěch, ale jako úspěch oboru, jemuž věnoval celý tvůrčí život, a jenž je nyní schopen bránit „v případě nutnosti i s mečem v ruce,“ jelikož právě tato ceremoniální zbraň je dána každému členovi. Ta Kyliánova má rukojeť ve tvaru staroegyptské sošky tanečnice na pěnkavích křídlech, na nichž stoupá k výšinám obdobně jako choreografie spolu s Kyliánem mezi ona krásná umění.

Obdobně altruistickým způsobem vzpomíná i na své šéfování proslulého souboru NDT (Nederlands Dans Theater), kdy připomíná zejména příležitosti, jakých se zde dostalo tvůrcům později mezinárodně uznávaných jmen – Ohad Naharin, William Forsythe, Paul Lightfood a další, kteří si vzali k srdci radu „tvoř pouze tehdy, máš-li něco, co je bytostně tvého, co nemůže vyjádřit nikdo jiný, jinak z tebe bude průměrný choreograf.“ A s humorem přidává i historku, kterak jeho bývalá pracovní role přinesla jedné nizozemské rodině nemalé jmění, když manžel správně poradil v televizním kvízu soutěžící manželce, že ten Kylián, na něhož se ptají, je uměleckým šéfem tanečního souboru…

Právě Kyliánova lidskost a určitá obyčejnost ho činí ve výsledku tak neobyčejným, ostatně právě srdce a osobní přístup zmiňovala řada z jeho kolegů– choreografové Nacho Duato a Jean-Christophe Maillot, současná šéfka pařížské Opery Aurelie Dupont i její předchůdkyně Brigitte Lefèvre, český tanečník a bývalý šéf mnichovského státního baletu Ivan Liška, ředitelka festivalu Tanec Praha Yvonna Kreuzmannová, umělecký šéf baletu Národního divadla Filip Brankiewicz a další.

Večerem slavnostní premiéry provázel Jiří Vejvoda, který na začátku přečetl krátký Kyliánův vzkaz, jímž se choreograf mimo jiné omlouval za svou nepřítomnost. V závěru promluvila ještě Markéta Perroud z Tance Praha s druhým umělcovým osobním dopisem a převzala rovněž dokumentu udělenou Cenu České televize.

K jinak výborně zpracovanému dokumentu s mimořádně silnou osobností a charismatem protagonisty mám jedinou výtku – dáma, která hovořila po ceremoniálu v Académie, doopravdy nebyla Marcia Haydée. Než se tedy film dostane na obrazovky a v budoucnu možná i do mezinárodní distribuce, slušelo by se titulek opravit.

Jeden rok v životě choreografa Jiřího Kyliána (2019)

Režie a kamera: Martin Kubala