Houslista Josef Špaček koncertním mistrem, sólistou, dramaturgem, pedagogem i otcem

  1. 1
  2. 2
Josef Špaček ml., koncertní mistr České filharmonie – jistě není třeba ho více představovat. Tento mladý sympatický houslista si za necelých deset let své profesionální dráhy dokázal získat své příznivce doma i v zahraničí. Kromě své houslové kariéry získal také funkci uměleckého garanta festivalu Lípa Musica a můžeme ho potkat i v pedagogické roli. Na otázky, co ho na těchto funkcích baví a jak se vůbec takový pestrý profesní život dá skloubit s tím rodinným, velice vstřícně a s žertovným nadhledem odpovídal při našem rozhovoru. Ten jsme však započali velkou novinkou tohoto léta – jeho plánovaným odchodem z České filharmonie.
Josef Špaček (zdroj Classical Movements)

Co bylo hlavním podnětem pro tak velké rozhodnutí – strávit v České filharmonii poslední sezonu?
Těch důvodů je samozřejmě víc a rozhodně to není tím, že bych tam nebyl spokojený. Spíš naopak. Za těch osm let (teď zahajuji devátou sezonu) mám k filharmonii vytvořený blízký citový vztah, až bych řekl, že je to takový druhý domov. Ale už když jsem nastupoval, měl jsem vizi, že déle než deset let v orchestru nechci hrát. To z toho důvodu, že orchestr člověka hodně fyzicky unaví. Navíc udržovat se na té nejvyšší úrovni vyžaduje hodně cvičení a hodně času vlastní přípravy. A do toho když vám přijdou děti, tak času začíná hodně radikálně ubývat. Poté, co se nám narodila Elenka, to bylo náročnější, ale když jsem se dozvěděl, že pak budeme mít ještě dvojčata, to ve mně nějak všechno dozrálo a říkal jsem si, že abych měl čas na kvalitu, a ne jen na kvantitu, budu muset udělat nějaké zásadní rozhodnutí. Navíc se už naplňovala i ta moje desetiletá vize…

Takže se to tak nějak všechno sehrálo dohromady a já se rozhodl, že po devíti sezonách ukončím svoji spolupráci. Nicméně musím podotknout, že za sebou nezavírám dveře úplně, protože s managementem České filharmonie plánujeme jakýsi velmi omezený druh spolupráce. Například že za rok s nimi udělám pár projektů nebo budu vést komorní orchestr filharmonie. Teď jsem byl navíc jmenován do rady Českého spolku pro komorní hudbu, který nově patří pod Českou filharmonii, takže mám do těch dveří pořád vsunutou jednu nohu.

A co bude vaší funkcí v tomto spolku?
Představuji si svoji roli jako poradenskou, konzultantskou. Za ty roky vykonávané profese jsem si vytvořil určitou databázi kontaktů, takže myslím, že do Spolku budu přispívat navrhováním lidí, které bychom měli zvát ze zahraničí.

Semjon Byčkov, Česká filharmonie, Josef Špaček – Smetanova Litomyšl 16. 6. 2017 (foto František Renza)

To, že jste se rozhodl odklonit se od práce orchestrálního hráče, má jistě základ v tom, že vám začalo chodit více nabídek na sólové vystupování…
S mým agentem systematicky pracujeme už přes sedm let (od roku 2012) a nabídky průběžně chodí. Teď ale doufám, že když budu mít více času věnovat se sólové kariéře, dokážu si najít práce ještě víc. Vlastně se budu snažit nahradit vystupování v orchestru sólovým vystupováním. Buď se budu na něco připravovat, cvičit, nebo rozšiřovat ještě víc svůj repertoár. A nacházet nové možnosti hraní.

Ale nebude to naopak náročnější? Předpokládám, že sólové hraní vyčerpá více než hra v orchestru…
Tak tohle vám musím vyvrátit. Myslím si, že to tak není. Mně už vyčerpává třeba jenom to, že u toho hraní v orchestru musím sedět. Prostě mi to vadí.

Takže byste orchestr postavil?
Já bych na zkouškách nejraději (alespoň někdy) stál. Protože jak sdílíme pult s kolegou, noty nemáme před sebou a koukáme pořád do boku. Na to jsou nejhorší tzv. dvojáky (to je dvojitá zkouška, kdy ráno máme tři hodiny, odpoledne dvě) – z toho mě pak vyloženě bolí záda. Naopak když cvičím sólové věci, tohle se mi nestane, protože když jsem unavený, tak prostě přestanu hrát. Ale v orchestru hrát musím, protože zkouška je až do půl čtvrté.

Ani při koncertech pro vás není sólové vystupování namáhavější?
Do sólových i orchestrálních koncertů jdu úplně stejně. Není to pro mě vůbec žádný rozdíl. Je to hudba; je to prostě něco, co ve mně vzbuzuje pozitivní reakce, a tak nejsem schopný jenom tak sedět na židli a něco si tam odehrát. A i když si někdy řeknu, že dneska si dám trochu „voraz“, tak mně to prostě nedá. Já to neumím.

Česká filharmonie – Josef Špaček (foto Petra Hajská)

A co tréma při sólovém hraní?
Trému má asi každý. Někdo větší, někdo menší. U mě se v průběhu, co tak vnímám, snižuje. Na počátku kariéry má člověk pocit, že musí stále něco dokazovat, a tak ho tréma o to víc sužuje. Ale poté, co se narodí děti, člověk si úplně přenastaví priority a najednou mu přijde, že je to takové triviální, banální.

To je zajímavé. Čekala bych, že k něčemu takovému může dojít u ženy – že právě porodem se přenastaví hodnoty, ale že to stejně má i muž…
Ano. Ale i tak mám samozřejmě stále trému. Hlavně když jde o nějaký důležitý koncert. Ale můžu říct, že za ty roky už jsem schopen s ní pracovat a dost ji ovládat.

A máte teď před sebou nějaký ten trému vyvolávající důležitý koncert? Nebo nějaký, na který se naopak těšíte?
V téhle sezoně je několik docela velkých projektů. Mezi ty největší patří asi Tokio, kde s tamním orchestrem Tokio Metropolitan Opera dělám Šostakoviče, což je pro mě vůbec poprvé. S orchestrem jsem tento koncert totiž ještě nikdy nehrál, i když jsem se ho učil už jako student. A v Evropě je pak pro mě určitě nejvýznamnější štace Dvořákův koncert s Jakubem Hrůšou v sále Berlínské filharmonie.

Působíte jako velice činný člověk – kromě svých orchestrálních, komorních a sólových projektů máte i funkci uměleckého garanta festivalu Lípa Musica, který teď právě probíhá (k tomu se ještě dostaneme), ale navíc působíte i pedagogicky…
Ano, to je projekt v posledních dvou třech letech. Postupem času jsem začal být zván, abych dělal různé masterclassy, což se mi docela zalíbilo, a tak jsem v poslední době začal učit na Kroměřížské letní akademii. Teď jsme nově s Tomášem Jamníkem založili Ševčíkovu akademii v Horažďovicích, s čímž máme docela velké plány. Moje lektorská činnost se tedy odehrává převážně přes léto. Ale první zkušenosti s učením jsem měl už z filharmonie, ve které máme uloženo učit pár hodin týdně mladé houslisty z Akademie ČF. Myslím si, že je důležité předávat svoje zkušenosti a dát je nastupující generaci.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na