Houslista Milan Paľa: Snažím se dotýkat děl, která pro mě mají zvláštní význam

Milane, chtěl bych tento rozhovor věnovat tvým nahrávacím aktivitám, které jsou z mého pohledu pozoruhodné. Začátek pandemie v roce 2020 byl pro výkonné umělce změnou v nahlížení na hudební provoz jako takový – začalo se intenzivněji nahrávat i streamovat. Byl pro tebe osobně toto hlavní důvod, proč za poslední dva roky vyšlo přes deset CD s tvou interpretací?
Ano i ne. Nahrávání bylo a je neoddělitelnou součástí mého pracovního života už více než deset let. Období pandemie se každopádně odrazilo právě na objemu této produkce, a to z různých důvodů. Musím se přiznat, že jsem streamování nepropadl, protože je s ním většinou spjatá značná zvuková nekvalita – což je pro mě jako interpreta, který se zaměřuje na zvuk a jeho nekonečná barevná spektra, poněkud bolestné. Nahrávání alb se však ukázalo být východiskem z nicoty, která nás v čase pandemie obklopovala. Předtím jsem byl zvyklý ročně nahrát jedno až dvě alba, za minulou sezónu jsem jich nahrál osm (dohromady deset CD). Byla to pro mě jediná smysluplná činnost a cesta, jak se udržet při životě.

Kromě toho, co jsi zaznačil, v čem dalším osobně vidíš smysl vytváření nových nahrávek?
Čím dál víc si uvědomuji, že nahrávání alb je jednou z nejdůležitějších věcí, skrze které může hudebník zanechat stopu. Koncerty jsou nádherné ve své nestálosti, nahrávky s námi zůstávají. Často se setkávám s názorem, že natáčení CD je v dnešní době zbytečné. Hodně lidí kolem mě si ťuká na čelo, že má rychlost a objem nahrávání hraničí se zdravým rozumem a diví se, že se mi pořád chce. Ale musím upřímně říct, že se v poslední době snažím dotýkat děl, která pro mě mají zvláštní význam a která moje interpretace může ukázat v jedinečném světle. To zahrnuje neustálé objevování interpretace, ale také nové hudby, která si zaslouží pozornost a častou spolupráci se skladateli. To je to, co mě nutí pracovat stále víc a víc.

Tvým dvorním vydavatelem je Rostislav Pavlík a jeho Pavlík Records ze slovenského Tvrdošína. Jak k vaší spolupráci došlo – znali jste se už dříve?
Poprvé jsem se s Rosťou setkal v roce 2008 při nahrávání kompletního díla Eugena Suchoně pro housle a klavír u příležitosti stého výročí jeho narození. Tuto nahrávku iniciovala třetí strana, do té doby jsme se s Rosťou neznali. Tento projekt byl však začátkem naší budoucí spolupráce a přátelství. Opravdu jsme spolu prožili nejrůznější situace, zejména v počátcích nahrávání kompletní hudby pro sólové housle slovenských skladatelů – šlo o pětiletý projekt. Dnes však pracujeme jako staří mazáci. Naše téměř patnáctiletá spolupráce přinesla takřka třicet alb o téměř padesáti CD. Bez nadsázky mohu říct, že Rosťa je se svým nahrávacím mistrovstvím v současnosti jediný, kdo dokáže skutečně zachytit mou hru takovou, jaká je.

Jak v Pavlík Records vybíráte, co se bude nahrávat? Jde o tvou iniciativu, nebo spíš nabídky vydavatelství?
Většinou je to moje iniciativa, kterou vždy s Rosťou důkladně probereme. On už důvěřuje mému úsudku a nechává mi velký prostor při výběru. Myslím, že v poslední době jsme dospěli k postoji, kdy považujeme za velmi důležité nahrávat hudbu, která není v popředí, ačkoli by být měla. Která je zapomenutá a navzdory své kvalitě a výpovědi stojí z nejrůznějších důvodů v pozadí. Taková hudba tvoří významnou část naší nedávné tvorby a jsme rádi, že ji můžeme tímto způsobem přivést na světlo světa. Děláme to i přesto, že taková hudba nikdy nebude „kasovním trhákem“…

Během zmíněných posledních dvou let jsi nahrával spíš komorní hudbu, ať už sólovou nebo s klavírem. K tomu se brzy dostaneme. Dvě nahrávky jsou ale orchestrální – houslové koncerty Beethovena a Schumanna s komorním orchestrem souboru Ensemble Opera Diversa a pak Schnittkeho houslový koncert natočený s Filharmonií Brno. Cítíš jako interpret při přípravách rozdíl v přístupu v tom, jestli nahráváš s orchestrem nebo sám, případně s jedním nebo dvěma dalšími hráči?
Rozdíl při přípravě nevnímám, ke všem projektům přistupuji podobně, protože proces nahrávání je podobný, ať už hraji sám, s klavírem, nebo s orchestrem. Rozdíl při práci s orchestrem je pro mě v tom, že v mnoha případech nemám tolik volnosti a často se musím přizpůsobit mohutnému orchestrálnímu aparátu. S touto skutečností musím předem počítat.

Ve tvé recentní diskografii je kromě současných autorů také komorní dílo Leoše Janáčka a Johannese Brahmse. Jsou nahrávky děl těchto skladatelů v něčem jedinečné, ať už dramaturgicky nebo interpretačně?
Co se týká Brahmse, jedná se o poněkud vzácnou nahrávku jeho violových sonát. Jak víme, originál této sonáty op. 120 je určen pro klarinet, ale existuje i Brahmsova verze pro violu, po které violisté často sahají. Co se však ví málo je to, že celý tento opus má ještě jednu verzi, kterou Brahms sám přepsal pro housle a klavír. Právě tuto verzi jsme zařadili na album spolu s violovými sonátami. Takže si myslím, že z tohoto pohledu je album objevné. Na tomto dvojCD spolupracuji se svým dlouholetým přítelem a kolegou, skvělým klavíristou Ladislavem Fančovičem. Janáčka jsem nahrál se svou ženou Katarínou, čímž jsem si splnil svůj dlouholetý sen o janáčkovském albu. Kromě skladeb pro housle a klavír jsem sáhl i po skladbách pro violoncello a klavír, jejichž transkripci pro violu jsem vytvořil sám. Nejsem v tom první, například transkripce Pohádky už nějakou dobu existuje. Snažil jsem se však vytvořit autentičtější verzi, než jakou jsem znal dříve. Janáček mě provází téměř celým mým hudebním životem, proto jsem se rozhodl album uzavřít svou nejoblíbenější písní Sbohem, rodný kraju ze Zápisníku zmizelého v mé úpravě pro housle a klavír.

Mezi nahrávkami jsou také díla pro sólové housle od Adriana Demoče a Jany Kmiťové. Povíš čtenářům něco o této spolupráci?
Jedná se o dvě skutečně výjimečné skladby pro sólové housle, které vznikly na můj popud. První zajímavostí je, že obě díla trvají přibližně šedesát minut. Jedná se o koncept celovečerního díla pro sólový nástroj. Tato myšlenka ve mně rezonuje už dlouho. První takové dílo pro mě napsal můj blízký přítel, skladatel František Gregor Emmert v roce 2005, a to symfonii pro sólové housle Ecce homo (ve slovenštině „Ajhla, človek!“). S Adrianem jsme o podobném díle mluvili dlouho… Abych řekl pravdu, nemyslel jsem si, že by bylo možné vytvořit dvě taková díla najednou. I v tomto případě však udeřila pandemie, a kromě Adriána se do vytvoření gigantického díla pustila i slovenská skladatelka Janka Kmiťová. S oběma skladateli to byla velmi zajímavá spolupráce, dlouhé rozhovory a příval korespondence… Oba jsou slovenští skladatelé, ale Adrián žije ve Španělsku a Janka v Rakousku. Adriánova kompozice Dotyky. Za zrkadlom je tichá, jemná, ale taky velmi náročná na interpretaci. Jančiny Dve vety o tvojej tvári jsou velmi dramatické, expresivní a místy vyhnané do extrému. Obě alba i ve fyzické podobě nesou otisk a dotek svého autora. Nemohu je nazvat jinak než krásnými.

Jedním z poslední počinů je také natočení výběru komorního díla současného francouzského skladatele Pascala Dusapina. Z našich dřívějších rozhovorů vím, že jsi s Dusapinem v intenzivním kontaktu. Jak k vašemu setkání došlo?
Na úvod musím zmínit, že Pascal Dusapin patří již více než dvacet let k mým nejoblíbenějším skladatelům. Jeho hudba je mi nesmírně blízká. Naše setkání se uskutečnilo na podzim 2020 u příležitosti provedení jeho houslového koncertu Aufgang v Saarbrückenu, kam jsem byl na Dusapinovu žádost pozván jako sólista. Požádal mě o to po vyslechnutí svého dřívějšího houslového koncertu Quad, který jsme s Brno Contemporary Orchestra provedli pod taktovkou Pavla Šnajdra na festivalu Pražské jaro 2020. To je také důsledek pandemie – tento koncert byl jediným streamem, který jsem během pandemie odehrál… Setkání se skladatelem bylo kouzelné, panovalo mezi námi jedinečné hudební porozumění. To byl také důvod, proč jsem se rozhodl nahrát „portrét“ jeho tvorby pro housle. Dusapin byl tímto nápadem nadšen stejně jako později jeho výsledkem. Pro umělce neexistuje větší satisfakce. Jeho dílo pro housle nebo housle a klavír je mimořádné, ale u nás téměř neznámé…

Se svou ženou klavíristkou Katarínou Paľovou při nahrávání často spolupracujete a společně jste představili dílo dvou méně známých autorů – Samuila Fajnberga a Valentina Bibika. Jak jste na tyto autory přišli a čím tě konkrétně jejich hudba zaujala?
V mnoha případech pro mě nemá smysl hudbu popisovat, pojmenovávat a přirovnávat slovy, to nedělám rád. Často se totiž setkávám s tím, že hudbu, kterou neznáme, cítíme potřebu zaškatulkovat a označit nějakým stylovým označením jen proto, že například vychází z tradičních nebo tonálních základů společných více skladatelům. Ale jednotliví skladatelé mají své vlastní hudební světy, které hodnotící výrazy jako „to je šostakovičovské“ nebo „to je skrjabinovské“ značně omezují a ochuzují posluchačovo vnímání; zdá se mi to nesprávné. Právě takový hudební svět, jedinečný a neopakovatelný, mají Fajnberg a Bibik.

Můj vztah k Samuilu Fajnbergovi se datuje od dob mých studií na konzervatoři, kdy jsem ho poznal jako klavíristu. Je mi dodnes jedním z nejbližších interpretů. Nahrát jeho dvě houslové sonáty bylo vždy mým snem a s manželkou, která se jako klavíristka Fajnbergovi už delší dobu věnuje, se mi to podařilo. Jeho hudba má specifické rysy, které ve mně silně rezonovaly od prvního poslechu, a jeho sonáty patří k mým nejoblíbenějším.

Ukrajinský skladatel Valentin Bibik je pro mě jedním z nejmimořádnějších hlasů evropské hudby konce 20. století. Na jeho díla jsem narazil už dávno při svém neustálém objevování hudby a „ve velkém“ jsem se do něj ponořil před více než rokem díky kontaktu s jeho dcerou Viktorií, která mi poskytla spoustu informací a not. Bibikova hudba je nesmírně hluboká a silná, téměř transcendentální… Tímto mě zaujal.

Podělíš se s námi o tvé další nahrávací plány?
Brzy by mělo vyjít album violových sonát Valentina Bibika (houslové sonáty vyšly loni). Po něm bude následovat album „21 Capriccií z pera slovenských a českých skladateľov pre sólové husle“, které vznikly během prvního roku pandemie. Další plány jsou ve fázi realizace, ale nechci předbíhat. Nechte se překvapit.

Milane, moc děkuji za tvůj čas a přeji ti, aby se veškeré plány vyplnily podle představ.