Virtuální světy Jana Mocka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Každý po svém, ale každý v něčem nahlodávající důvěru diváka ve vlastní smysly, i když si toho třeba nevšimne úplně napoprvé. Ačkoli se nejedná o projekty výhradně z oblasti pohybového divadla, neměly by uniknout pozornosti naší současně taneční bubliny – už jen pro to balancování na hraně reality a fikce, pro využití, ale nikoli nadužití multimédií a smysl pro absurdní humor, který je osvěžující uprostřed vážných témat. Divadelník a vizuální umělec Jan Mocek pro své publikum uspořádal nedávno malou retrospektivu, a tak bylo možné několik projektů vidět znovu.


Jan Mocek – Shadow Meadow (foto Adéla Vosičková)

Zpochybňování je takovým leitmotivem zhlédnutých představení, který ulpívá nejvíce a nutí jít za pouhé pobavení, jehož se divákovi ale dostává také vrchovatě. Je to ovšem humor promyšlený a o prvoplánovost opravdu nezavadí ani prstem. A stojí za to i tehdy, kdy už víte, co vás čeká a můžete se zasoustředit na detail, jakkoli bezprostřední zážitek z prvního setkání zůstane napořád nepřekonatelným unikátem.

Inscenace Virtual Ritual je výletem do prostoru online videoher Grand Theft Auto, tedy GTA, do fiktivního velkoměsta Los Santos, které je postaveno na principu amerického snu: město se smetánkou sídlící ve vilkách nad hlavní aglomerací, bankovním centrem a chudou přístavní čtvrtí. Protože je to však herní svět, pravidla jsou sice podobná těm občanským, ale jsou mnohem drsnější a brutálnější. Hlavním cílem hry je získat bohatství, jakkoli nečestným způsobem to jde. Představení „je průzkumem digitálních měst, jejich obyvatel, zákonitostí a rituálů, které formují zdánlivě beztížný svět, ve kterém je možné téměř cokoliv,“ dí režisér.

Jan Mocek – Virtual Ritual (foto archiv sixhouses)

To je ale ta zdaleka nejprostší část, i když by se mohlo zdát, že výlet do světa rozšířené reality se třemi hráči komentujícími dění živě z jeviště je už samo osobě vzrušující dobrodružství. Herní svět města je komentován z pohledu tří aktérů – fotografky (Adéla Vosičková), která se na umělý svět dívá stejným okem objektivu, jako kdyby se pohybovala v tom skutečném, Youtubera (Ondřej Pokorný), užívající si především nespoutané střílečky, a architekta (Osamu Okamura), který herní prostředí analyzuje se světáckým přehledem člověka, jenž v jedné osobě spojuje několik kultur a nesmírné znalosti o moderní urbanistice. Každý poskytne svůj nadhled, z pozice avatara užívajícího si hru.

Dokážete si představit město plné lidí, kteří se za každou cenu bezohledně ženou za bohatstvím, slávou a sebezdokonalováním? Kde každý, koho potkáte, je buď celebrita, nebo se snaží být celebritou, nebo býval celebritou? Kde si díky štědrosti přírody můžete užívat krásné počasí po celý rok? Kde je vzduch tak dobrý, že ho můžete doslova vidět a ochutnat? Dovolte si snít, tohle město existuje…“ (GTA V manuál)

Samotný princip inscenace by bylo nefér vyzradit divákům, kteří ji ještě neznají, a možná by to bylo nefér i vůči autorům… Je to trošku nestandardní postup, ale tato rovina může opravdu zůstat skrytá. Doporučuji pouze právě na tento kus jít jenom jednou a co nejvíc si ho užít. Několik bodů je zajímavé si zapamatovat v průběhu první části: například jakým způsobem se naše hrdinka dostává do „děr“ v designu, kterými si může prohlédnout virtuální svět zevnitř (glitches), nebo jak hráči komentují chování naprogramovaných figurek, které město zalidňují, ale mají velmi jednoduché smyčky jednání a vzorce naučených reakcí (MPCs), anebo na architektovu virtuální návštěvu radnice.

Skutečná absurdita totiž nastává až ve chvíli, kdy se na projekčním plátně objeví hrdinové živí a ve skutečném světě – v Praze, v uličkách a dvorech v bezprostřední blízkosti divadla Archa. Jejich komentář i praktické snahy jsou totiž stále stejné a dokonale z nich mrazí. Srovnání zanedbané parcely a výstavního atria jako dvou částí amerického velkoměsta, komentování reakcí občanů postávajících se svými starostmi u Billy na Florenci, záběry na performerku hledající „skulinu“ v pevné zdi skutečné budovy, až po architekta, který se v reálném světě dostane i za zavřené dveře radnice. Spousta nevinně vypadajících vtípků přerůstá do nepříjemného pocitu nereálna a náhle akutní pochybnosti:

Co když je to pravda? Co když skutečně všichni hrajeme jenom šíleně dokonale naprogramované gétéáčko? Samozřejmě ta myšlenka není nová, především v oblasti sci-fi. Za všechny motivy jeden kultovní příklad ze Star Treku – Nové generace, kde v simulátoru ožila postava profesora Moriartyho a uvědomila si sama sebe: aby od této příliš inteligentní umělé inteligence (díl Loď v lahvi) získala posádka zpět vládu nad lodními systémy, musela vytvořit simulátor v simulátoru a Moriartymu naprogramovat svět, ve kterém prožije celý svůj dlouhý dobrodružný život. A snad se nikdy nedozví, že dveře simulátoru vůbec neopustil. Kapitán samozřejmě v závěru uvažuje, zda i jeho Enterprise nestojí ve skutečnosti na něčím pracovním stole…

Důležitým aspektem je prvek hry v reálném životě a také otázka stírání virtuální a „skutečné“ reality, ačkoli se zdá, že pesimistické výhledy, že kvůli počítačovým hrám se mládež úplně odpojí od normálního světa, se nenaplnily – protože první generace „pařanů“ začala smažit hry už před více než dvaceti lety a nezdá se být nějak globálně narušenou… Princip hry je ale přítomen v našem životě odjakživa a je to konec konců i pojem, se kterým běžně operuje sociologie. Je pak otázkou konsenzu, jaká míra hraní rolí je či není ještě přirozená a nepatologická. Vytváření „virtuální“ identity funguje do jisté míry i v reálném světě, ale stále v mezích, které právě společností nastavená pravidla hry určují. Kromě několika excesů, jako byl třeba pověstný „tygří muž“ Dennis Avner nebo živé barbíny, omezuje se naše identifikace na styl oblékání, líčení, barvu vlasů apod. Pravidla se ale stále mění – jako v každé hře.

Jan Mocek – Virtual Ritual (foto Ondřej Hruška, Divadelní Flora 2021)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments