Hra na válku s mrazením v zádech

  1. 1
  2. 2

Jakási zdrženlivost vůči této opeře může mít také jinou příčinu. V Attilovi nalezneme nádherně vypracované sbory, půvabné melodie, duet Ezia a Attily už není příliš vzdálen od duetu Jaga a Othella, slyšíme efektní instrumentaci, ale také ještě manýru rytmických vzorců, kterou dnes – ve spojení se stejně manýrovitými verši – nelze při nejlepší vůli přijmout bez shovívavého úsměvu. Nebo s ní zacházet tak, jako to udělal režisér Peter Kontwitschny. Že uvidíme inscenaci, která vzbudí rozdílné pocity a nebude postrádat provokaci, se od Petera Konwitschneho dalo očekávat. Stačí připomenout kontroverze kolem jeho Dona Carlose ve vídeňské Státní opeře roku 2006, přičemž dnes tato inscenace platí (po obnovené premiéře 2012) za téměř kultovní. V divadle se dají strávit příjemné večery, jejichž dojem však vyvane, sotva se vrátíme domů. Také samozřejmě takové, kdy zalitujeme ztraceného času a částky za vstupné. A pak takové, k nimž se vracíme – ať už opakovanou návštěvou, nebo aspoň ve vzpomínce, které utkví a stává se měřítkem dalších zážitků. A takovým je i Attila v Konwitschného režii v Divadle Na Vídeňce.Člověk, ten (údajně jediný) rozumem obdařený tvor, tráví životem vyměřený čas setrvalým bojem. Začíná to už na dětském hřišti a nekončí ani se smrtí na jazyku. Konwitschny rozdělil děj opery do tří etap, nazvaných „Dětsky hraví“, „Infantilní dospělí“ a „Nepoučitelní“. Attila je sborová opera, v níž vystupuje pouze šest sólových postav, přitom dvě z rolí jsou nerozsáhlé, nikoli však nedůležité. Jediná ženská postava, Odabella, tvoří jakousi osnovu, na níž jsou navlečeny osudy tří mužů – jejího milence Foresta z Attilou dobyté Aquilei, Attily a římského generála Ezia. Odabella neusiluje o nic jiného než pomstít svého otce, kterého Attila zabil. Proto získá Attilovu náklonost, ale vzbudí tím žárlivost ve Forestovi, jenž rovněž touží se Attily zbavit. Nic jiného nepotřebuje ani třetí hráč, Attilův soupeř o moc Ezio; lísá se do Attilovy přízně a slibuje spojenectví, jen aby se sám dostal na vrchol, na což mu ovšem Attila neskočí.Nejdřív se bojuje naběračkami, kvedlačkami, hrnci, štíty tvoří pokličky a záchodová prkénka, stromy se vytrhávají i s kořeny, aby se jimi šermovalo, a všechno vypadá stále jako hra (i hra na operu). Jen „jako“ jsou i uprchlíci z Aquileie a eremité s falešnými vousy a potok Odabelliných slz, znázorněný stříbrnou fólií. Až se objeví římský biskup Lev (papež Lev Veliký), který podle historie zastavil Attilův útok na Řím. Lev je „z vyšší moci úředník“, který přivádí nového nepřítele – civilizaci: Attila je navlečen do bílého saka, Odabella dostane džínovou bundičku, „zcivilizováni“ jsou jeho bojovníci a všichni další zúčastnění. Ale boj pokračuje, teď už jsou dospělí, rozum však nedostali. Na konci jsou všichni zestárlí, sotva se drží na nohou, Odabella v kolečkovém křesle si konečně vybojovala právo vypořádat se s vrahem svého otce sama, dýkou však bodá do prázdna – je slepá. Vlastně umírají všichni přirozenou smrtí, nepomstěni – ale také nepoučeni.Peter Konwitschny (ve spolupráci s výtvarníkem scény a kostýmů Johannesem Leiackerem) se libreta drží a zároveň ho zcizuje tím, že ho bere doslova. Vlastenecký sbor je nasvícen italskými národními barvami, při slovech o hladině moře poseté loďmi plují po rampě různě velké papírové lodičky, Odabellin výlev citů doprovázený obligátními flétnovými trylky ilustrují třepetající se, z provaziště spuštění ptáčci, a stateční válečníci se více lekají decibelů, které dokáže Odabella vyloudit ze svého hrdla, než výhrůžek zbraní. Ezio má ohromné číro, Attila se připravuje ke konfrontaci s ním tak, že se holí a pak zaujme triumfální pózu, zahleděn sám do sebe v zrcadle. Scéna v Attilově táboře je oživlý komiks, nad půlkruhovým potrhaným bílým horizontem, tvořícím vlastně jedinou dekoraci, se objeví „bubliny“, které v tu chvíli nahrazují titulky (ty jsou v tom okamžiku mnohajazyčné, včetně japonštiny, ruštiny, originální italštiny i věty v nesrozumitelném jazyce computerových zvláštních znaků). V mnoha chvílích zamrazí, jako když režisér použije reminiscenci na Chaplinova Diktátora – nafukovací balónek, nad nímž zdánliví spojenci Attila a Ezio chystají dobytí světovlády, společně ho nafukují, ale balónek jim uletí a jako splasklý kousek gumy padá k zemi.Při premiéře 7. července se prý „kultivované“ premiérové publikum vyjadřovalo výkřiky jako: „Takové plýtvání penězi!“ – „Vypadni odsud!“ – „Máš snad Vídeňany za blbce?“ a ještě horšími výrazy. Nic takového při repríze 10. července, z níž je tato zpráva. Pouze – pro mě z nepochopitelných důvodů – se po přestávce objevilo ojedinělé zabučení při příchodu dirigenta do orchestřiště, jinak potlesky na otevřené scéně (především za duet Attily a Ezia) a upřímný aplaus bez jakékoli příměsi nesouhlasu na konci. Jistě si musela řada diváků přístup ke Konwitschného pojetí nejprve najít, nakonec se však nechali důsledně promyšlenou inscenací přesvědčit.Pěvecky tvořili vrchol oba hrdinové – Attila basisty Dmitrije Belosselského a Ezio barytonisty Georga Peteana. Odabellou byla venezuelská sopranistka Lucrecia Garcia, zpěvačka ohromného hlasového objemu (jak řečeno, režisér toho využil i jako gag), ale i schopností křehce něžné, lyrické kantilény. Konwitschny využil i její ne právě jevištně výhodný „nadváhový“ zjev; zpěvačka je podle všeho nadána darem učinit z nouze ctnost a sama ze sebe si vystřelit (to když například při hostině v Attilově táboře provádí svádivý „taneček“ či lká u kytary).Nikolai Shukoff (Foresto) zpíval v ohlášené indispozici (jakási alergie, která se usadila na hlasivkách, jak oznámil ředitel Roland Geyer před představením); již po premiéře se ovšem psalo, že zpěvák „neměl svůj den“, problém bude možná jinde. Hlas byl poněkud zastřený, ale zpěvák se držel statečně.
Menší roli Attilova pobočníka Uldina provedl se zdarem stále častěji obsazovaný a soustavně se vyvíjející člen tzv. Mladého souboru Divadla Na Vídeňce Andrew Owens. Biskupa Lva, jakéhosi předchůdce Velkého inkvizitora z Dona Carlose, zpíval Stefan Cerny. Jako vždy byl spolehlivý Rozhlasový symfonický orchestr ORF, který tentokrát řídil Riccardo Frizza, jemuž se pouze na samém začátku trochu rozsypala souhra se sborem. A jako vždy po všech stránkách vynikající Schönbergův sbor se sbormistrem Erwinem Ortnerem, doplněný o Vrabčáky z Gumpoldskirchenu (sbormistryně Elisabeth Ziegler).Peter Konwitschny se před premiérou vyslovil, že se mu s týmem Divadla Na Vídeňce dobře pracuje, neboť všichni táhnou za jeden provaz. Bylo to znát – perfektní timing, potěšení ze hry, dotažené nápady a výtečné pěvecké a herecké výkony. Pro mě osobně bude tento Attila patřit k oněm večerům, o nichž jsem mluvila na začátku. Je to představení, které zatoužíme vidět znovu, takové, které zůstane v paměti. Další reprízy jsou 13., 16. a 18. července, představení 13. 7. bude živě vysílat stanice Ö1.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Giuseppe Verdi:
Attila
Dirigent: Riccardo Frizza
Režisér: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Světelný design: Manfred Voss
Dramaturg: Bettina Bartz
Sbormistr: Erwin Ortner
Sbormistryně dětského sboru: Elisabeth Ziegler
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Gumpoldskirchner Spatzen
Premiéra 7. července 2013 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 10. 7. 2013)

Attila – Dmitry Beloselskiy
Ezio – George Petean
Odabella – Lucrezia Garcia
Foresto – Nikolai Schukoff
Leone – Stefan Cerny
Uldino – Andrew Owens 

www.theater-wien.at

Foto archiv, Monika Rittershaus, Karl Schöndorfer

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Attila (Theater an der Wien 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
bogda

I apologize for my english, as my written czech is very poor. The “Boos” heard at the beginning of the second act, were coming from a group of old italian ladies, who were extremely unhappy with the productions. I was sitting in the middle of the parkett and was surrounded by some 10 of them, who were talking during the performance, and were apparently outraged by what Konwitschny has done. They were loudly booing at the beginning of the second act, and my impression was that that had nothing to do with the conductor. They apparently are not regular opera… Číst vice »

Dan

I přes rušivé žvanění italů v hledišti, které nemohlo nic změnit na faktu, že se jednalo o špičkový výkon všech protagonistů, to byl jedinečný profesionálně odvedený divadelní meisterstich. Výborné hudební výkony a dokonale promyšlená fungující režijní a výtvarná koncepce inscenace. Jeden z dalších důkazů o tom, že stejně jako Konwitchny patří mezi operní světovou režijní elitu, tak Vídeňka mezi špičkové TOP operní domy světa po boku s Bayerische Staatsoper, Deutsche oper nebo třeba Curychem.

V.

Včerajšia repríza sa obišla bez akýchkoľvek prejavov nesúhlasu, naopak, publikum sa výborne bavilo, hlavne počas prológu, ktorý Konwitschny zmenil na akúsi flinstoniádu. A nielen publikum sa bavilo– hlavne „kvedlačkový pochod“ zboru pred príchodom Ezia vyvolával vlny veselosti u členov orchestra. Možno trochu menej toho „kickboxu“ by umožnilo Odabelle viacej sa sústrediť na náročné behy v úvodnej kabalete, miestami boli zotreté. Zato Liberamenti or piangi jej vyšlo nádherne. Shukoffove problémy s hlasom evidentne pretrvávajú, ako sám ospravedlňujúco naznačil pri ďakovačke. Aj keď toto naštudovanie má ďaleko od klasického zobrazovania Attilu, napodiv to celé nejako fungovalo.