Hrabě Ory v Brně

Rossiniho lehkonohá hudba, z velké části převzatá z jeho předchozí jiskřivé opery Cesta do Remeše (Il viaggio a Reims), zkomponované ke korunovaci francouzského krále Karla X., a dokomponovaná podle adaptovaného jednoaktového vaudevillu Eugena Scriba a Charlese-Gasparda Delestre-Poirsona o prospášném hraběti Orym a jeho rytířích (kteří se vloudili v převleku za jeptišky do zámku hraběnky Adély mezi opuštěné dámy, jejichž manželé se zúčastňují křižácké výpravy) je zajímavým inscenačním oříškem.

Obtížnost pěveckých partů, nutnost mít pro partii Hraběte Oryho lyrického tenoristu, který je bezproblémovým výškařem s virtuózními koloraturními schopnostmi, a k němu další virtuózy v oblasti koloraturního sopránu, mezzosopránu s výškami, altu značného hlasového rozsahu, také barytonistu a čím dál tím vzácnější bas profondo – to předurčuje inscenování této Rossiniho komické opery pro soubory, které jsou schopny takové obsazení zajistit. U nás Hraběte Oryho hráli roku 1956 v Opavě, protože měli tehdy ve svém souboru tenoristu Jiřího Zahradníčka, kterého později angažovalo Národní divadlo a jenž hýřil výškami ještě i ve vysokém věku. Newyorská Metropolitní opera uvedla toto Rossiniho komické dílko poprvé teprve roku 2011 a tuto inscenaci jsme mohli vidět následujícího roku v rámci živých přenosů do kin. V titulní roli byl Juan Diego Flórez, hraběnkou Adélou byla Diana Damrau a pážetem Isolierem Joyce DiDonato. Režisér Barlett Sher inscenoval Hraběte Oryho jako divadlo na divadle s výraznými hereckými výkony a patřičnou komediální nadsázkou.

V Brně jsme mohli být při premiéře opery jistě spokojeni, když před námi defilovali velmi kvalitní mladí zpěváci, kteří vesměs dostáli nárokům na ně kladeným. Hrabě Ory v podání devětadvacetiletého maďarského tenoristy György Hanczára, vítěze pěvecké soutěže Józsefa Simándyho v Szegedu 2016, suverénně zvládal výšky i patřičné melodické ozdoby. Nelze než ocenit pěvecké výkony lyrické sopranistky Kateřiny Kněžíkové jako hraběnky Adély, temný alt Václavy Krejčí Houskové v temperamentní kalhotkové roli Isoliera, pružný mezzosoprán Jany Hrochové jako Ragondy, znělý baryton Romana Hozy při interpretaci Oryho přítele Raimbauda a energického Vychovatele v podání Borise Prýgla, jehož slibný bas bude jistě postupně zrát do ještě sonornějších kvalit.

Představení zahájila ne právě vylehčená předehra s nepřesnými nástupy a jaksi topornou hrou orchestru. Postupem večera se jednotlivé ansámbly i árie objevovaly v brilantních tempech, představení však postrádalo přesvědčivou architektonickou stavbu a nespělo ke strhujícímu závěru. Toužebně očekávaný divadelní zážitek se (alespoň pro mne) nedostavil. Režisérkou inscenace je Lenka Flory, která patří mezi známé postavy tanečního světa a operu inscenovala poprvé. Jako svou operní praxi uvedla výtvarnou podobu Donizettiho Nápoje lásky, který ne právě výrazně režíroval její spolupracovník, choreograf Simone Sandroni roku 2010 v Národním divadle.

Musím přiznat, že jsem od počátku představení přemýšlela o tom, kdo asi je autorem těch nenápaditých kostýmů a nefunkční popisné scény téměř realistického střihu. Teprve na konci představení jsem si v programu přečetla, že autorkou výtvarné podoby inscenace je samotná režisérka inscenace. Může být velmi výhodné, je-li režisér sám sobě výtvarníkem, ale stává se, že se tím jeho divadelní výrazové prostředky zbytečně zúží, protože právě spolupráce a tvůrčí diskuse s jinou zúčastněnou osobou může inscenační práci výrazně obohatit a prohloubit její divadelní působivost.

Scénografie a kostýmy Lenky Flory odkazují nejen na výtvarný styl padesátých let, ale v podstatě navazují i na tehdejší inscenační praxi a v té době běžnou nefunkční scénografii. Přítomnost zcela nadbytečné atrapy vinohradu v prvním jednání a automobilového přívěsu s obytnou střechou a několika zbytečnými mikrofony, v němž přebýval Hrabě Ory jako “poustevník” v tmavším civilním obleku, “maskovaný” pouze delší blond parukou, je příkladem snad i nezáměrné estetiky ošklivosti, která, není-li inscenačně zdůvodněna, působí (alespoň na mne) vyčpěle a manýrovitě.

Lenka Flory se zbavila veškeré hravosti, příběh plyne nezajímavě a vskutku málo komicky. Malým příkladem může být těžkopádné využití drnčícího retro kola pro jeho “decentní” transport hledištěm na jeviště a protilehlou stranou zpět do hlediště nebo také “komický pád” Hraběnky Adély z kola na jevišti… Druhé jednání se odehrává v jakési prosklené hotelové hale, po níž zbytečně stěhují zcela nefukční pohovku, aby se na ní v závěru odbyl zde rádoby vtipný, pro Oryho však zcela zásadní komický výjev “sexu” v trojici, k tomu klopotné přemisťování nedostatečně stabilní stojací lampy… Tolik technických zmatků při divadelním představení jsem, myslím, neviděla snad nikdy v životě.

Oblíbená padesátá léta? Fousatá manýra dnešní operní režie už po celá desetiletí…
Především se domnívám, že přesun inscenace ze středověku do padesátých let dvacátého století zcela postrádá logiku. V libretu zůstávají zmínky o nepřítomnosti mužů, kteří jsou na křižácké výpravě, děj se přesunul z intimity hraběnčina zámku do hotelové haly, kde se v župánku povaluje paní hraběnka Adéla a pomáhá své původně dvorní dámě (tady recepční hotelu) i s úklidem. A ten závěrečný návrat mužů z ragbyového zápasu místo z křižácké výpravy – proč takto?

Kolik nenávistných konzervativních slov pronáší ústně i písemně brněnští “pravověrní” na adresu všech operních režisérů, kteří si dovolí přenést děj opery do jiné doby, byť právě ona někdy obohatí  příběh o nové dimenze a úspěšně jej opráší a oživí! Zdalipak jim tato z mého hlediska zcela aseptická a špatně stravitená inscenace bude po chuti? Předpokládám, že se diváci nad oprávněností takového inscenačního řešení patrně příliš zamýšlet nebudou, protože se seznamují s pro mnoho z nich neznámým skladatelovým dílem a budou asi spokojeni, že je to opera komická.

Nemile mne překvapila ta těžkopádná předehra a nevýrazná hudební stavba představení. Doufám, že mladý dirigent Robert Kružík pouze neměl právě šťastný den!? Sbormistryně Klára Roztočilová odvedla bezpochyby dobrou práci u mužského sboru, avšak sborové výjevy, které se zčásti odbývaly v hledišti, nelze hodnotit pro nepříznivou akustiku, která pochopitelně nedokázala hlasy stmelit.

Závěrečná premiéra sezony 2016/2017, která přinesla tolik vynikajících inscenací a mimořádných pěveckohereckých výkonů, mne nepotěšila. Láme se na část hudební a část divadelní a to je to nejhorší, co se může přihodit opeře jako veskrze divadelnímu dílu.

Hodně štěstí do nové sezony – ať se co nejdřív a co nejkvalitněji realizuje plánovaná rekonstrukce Janáčkova divadla.

 

Hodnocení autorky recenze:
hudební složka 80%
režijně-výtvarná část inscenace 40%

 

Gioachino Rossini:
Hrabě Ory
(Le comte Ory)
Hudební nastudování: Robert Kružík
Dirigent: Robert Kružík (alt. Pavel Šnajdr)
Režie, scéna a kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Klára Roztočilová
Světelný design: Jan Komárek
Pohybová spolupráce: Anna Benháková
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor ND Brno
Premiéra 26. května 2017 Mahenovo divadlo Brno

Komtesa Adèle – Kateřina Kněžíková (alt. Jana Šrejma Kačírková)
Isolier – Václava Krejčí Housková (alt. Lenka Čermáková)
Alice – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Paní Ragonda – Jana Hrochová (alt. Markéta Cukrová)
Hrabě Ory – György Hanczár (alt. Petr Nekoranec)
Raimbaud – Roman Hoza (alt. Igor Loškár)
Vychovatel – Boris Prýgl (alt. David Nykl)
Vůdce družiny 1 – Zdeněk Nečas (alt. Martin Pavlíček)
Vůdce družiny 2 – Petr Karas (alt. Serhij Derda)

www.ndbrno.cz