Hrabě Ory v Brně

  1. 1
  2. 2
Rossiniho lehkonohá hudba, z velké části převzatá z jeho předchozí jiskřivé opery Cesta do Remeše (Il viaggio a Reims), zkomponované ke korunovaci francouzského krále Karla X., a dokomponovaná podle adaptovaného jednoaktového vaudevillu Eugena Scriba a Charlese-Gasparda Delestre-Poirsona o prospášném hraběti Orym a jeho rytířích (kteří se vloudili v převleku za jeptišky do zámku hraběnky Adély mezi opuštěné dámy, jejichž manželé se zúčastňují křižácké výpravy) je zajímavým inscenačním oříškem.
Gioachino Rossini: Hrabě Ory – György Hanczár (Hrabě Ory) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Obtížnost pěveckých partů, nutnost mít pro partii Hraběte Oryho lyrického tenoristu, který je bezproblémovým výškařem s virtuózními koloraturními schopnostmi, a k němu další virtuózy v oblasti koloraturního sopránu, mezzosopránu s výškami, altu značného hlasového rozsahu, také barytonistu a čím dál tím vzácnější bas profondo – to předurčuje inscenování této Rossiniho komické opery pro soubory, které jsou schopny takové obsazení zajistit. U nás Hraběte Oryho hráli roku 1956 v Opavě, protože měli tehdy ve svém souboru tenoristu Jiřího Zahradníčka, kterého později angažovalo Národní divadlo a jenž hýřil výškami ještě i ve vysokém věku. Newyorská Metropolitní opera uvedla toto Rossiniho komické dílko poprvé teprve roku 2011 a tuto inscenaci jsme mohli vidět následujícího roku v rámci živých přenosů do kin. V titulní roli byl Juan Diego Flórez, hraběnkou Adélou byla Diana Damrau a pážetem Isolierem Joyce DiDonato. Režisér Barlett Sher inscenoval Hraběte Oryho jako divadlo na divadle s výraznými hereckými výkony a patřičnou komediální nadsázkou.

V Brně jsme mohli být při premiéře opery jistě spokojeni, když před námi defilovali velmi kvalitní mladí zpěváci, kteří vesměs dostáli nárokům na ně kladeným. Hrabě Ory v podání devětadvacetiletého maďarského tenoristy György Hanczára, vítěze pěvecké soutěže Józsefa Simándyho v Szegedu 2016, suverénně zvládal výšky i patřičné melodické ozdoby. Nelze než ocenit pěvecké výkony lyrické sopranistky Kateřiny Kněžíkové jako hraběnky Adély, temný alt Václavy Krejčí Houskové v temperamentní kalhotkové roli Isoliera, pružný mezzosoprán Jany Hrochové jako Ragondy, znělý baryton Romana Hozy při interpretaci Oryho přítele Raimbauda a energického Vychovatele v podání Borise Prýgla, jehož slibný bas bude jistě postupně zrát do ještě sonornějších kvalit.

Představení zahájila ne právě vylehčená předehra s nepřesnými nástupy a jaksi topornou hrou orchestru. Postupem večera se jednotlivé ansámbly i árie objevovaly v brilantních tempech, představení však postrádalo přesvědčivou architektonickou stavbu a nespělo ke strhujícímu závěru. Toužebně očekávaný divadelní zážitek se (alespoň pro mne) nedostavil. Režisérkou inscenace je Lenka Flory, která patří mezi známé postavy tanečního světa a operu inscenovala poprvé. Jako svou operní praxi uvedla výtvarnou podobu Donizettiho Nápoje lásky, který ne právě výrazně režíroval její spolupracovník, choreograf Simone Sandroni roku 2010 v Národním divadle.

Musím přiznat, že jsem od počátku představení přemýšlela o tom, kdo asi je autorem těch nenápaditých kostýmů a nefunkční popisné scény téměř realistického střihu. Teprve na konci představení jsem si v programu přečetla, že autorkou výtvarné podoby inscenace je samotná režisérka inscenace. Může být velmi výhodné, je-li režisér sám sobě výtvarníkem, ale stává se, že se tím jeho divadelní výrazové prostředky zbytečně zúží, protože právě spolupráce a tvůrčí diskuse s jinou zúčastněnou osobou může inscenační práci výrazně obohatit a prohloubit její divadelní působivost.

Scénografie a kostýmy Lenky Flory odkazují nejen na výtvarný styl padesátých let, ale v podstatě navazují i na tehdejší inscenační praxi a v té době běžnou nefunkční scénografii. Přítomnost zcela nadbytečné atrapy vinohradu v prvním jednání a automobilového přívěsu s obytnou střechou a několika zbytečnými mikrofony, v němž přebýval Hrabě Ory jako “poustevník” v tmavším civilním obleku, “maskovaný” pouze delší blond parukou, je příkladem snad i nezáměrné estetiky ošklivosti, která, není-li inscenačně zdůvodněna, působí (alespoň na mne) vyčpěle a manýrovitě.

Lenka Flory se zbavila veškeré hravosti, příběh plyne nezajímavě a vskutku málo komicky. Malým příkladem může být těžkopádné využití drnčícího retro kola pro jeho “decentní” transport hledištěm na jeviště a protilehlou stranou zpět do hlediště nebo také “komický pád” Hraběnky Adély z kola na jevišti… Druhé jednání se odehrává v jakési prosklené hotelové hale, po níž zbytečně stěhují zcela nefukční pohovku, aby se na ní v závěru odbyl zde rádoby vtipný, pro Oryho však zcela zásadní komický výjev “sexu” v trojici, k tomu klopotné přemisťování nedostatečně stabilní stojací lampy… Tolik technických zmatků při divadelním představení jsem, myslím, neviděla snad nikdy v životě.

Oblíbená padesátá léta? Fousatá manýra dnešní operní režie už po celá desetiletí…
Především se domnívám, že přesun inscenace ze středověku do padesátých let dvacátého století zcela postrádá logiku. V libretu zůstávají zmínky o nepřítomnosti mužů, kteří jsou na křižácké výpravě, děj se přesunul z intimity hraběnčina zámku do hotelové haly, kde se v župánku povaluje paní hraběnka Adéla a pomáhá své původně dvorní dámě (tady recepční hotelu) i s úklidem. A ten závěrečný návrat mužů z ragbyového zápasu místo z křižácké výpravy – proč takto?

Kolik nenávistných konzervativních slov pronáší ústně i písemně brněnští “pravověrní” na adresu všech operních režisérů, kteří si dovolí přenést děj opery do jiné doby, byť právě ona někdy obohatí  příběh o nové dimenze a úspěšně jej opráší a oživí! Zdalipak jim tato z mého hlediska zcela aseptická a špatně stravitená inscenace bude po chuti? Předpokládám, že se diváci nad oprávněností takového inscenačního řešení patrně příliš zamýšlet nebudou, protože se seznamují s pro mnoho z nich neznámým skladatelovým dílem a budou asi spokojeni, že je to opera komická.

Nemile mne překvapila ta těžkopádná předehra a nevýrazná hudební stavba představení. Doufám, že mladý dirigent Robert Kružík pouze neměl právě šťastný den!? Sbormistryně Klára Roztočilová odvedla bezpochyby dobrou práci u mužského sboru, avšak sborové výjevy, které se zčásti odbývaly v hledišti, nelze hodnotit pro nepříznivou akustiku, která pochopitelně nedokázala hlasy stmelit.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Le comte Ory (Brno 2017)

[Celkem: 56    Průměr: 3.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na