Obtížnost pěveckých partů, nutnost mít pro partii Hraběte Oryho lyrického tenoristu, který je bezproblémovým výškařem s virtuózními koloraturními schopnostmi, a k němu další virtuózy v oblasti koloraturního sopránu, mezzosopránu s výškami, altu značného hlasového rozsahu, také barytonistu a čím dál tím vzácnější bas profondo – to předurčuje inscenování této Rossiniho komické opery pro soubory, které jsou schopny takové obsazení zajistit. U nás Hraběte Oryho hráli roku 1956 v Opavě, protože měli tehdy ve svém souboru tenoristu Jiřího Zahradníčka, kterého později angažovalo Národní divadlo a jenž hýřil výškami ještě i ve vysokém věku. Newyorská Metropolitní opera uvedla toto Rossiniho komické dílko poprvé teprve roku 2011 a tuto inscenaci jsme mohli vidět následujícího roku v rámci živých přenosů do kin. V titulní roli byl Juan Diego Flórez, hraběnkou Adélou byla Diana Damrau a pážetem Isolierem Joyce DiDonato. Režisér Barlett Sher inscenoval Hraběte Oryho jako divadlo na divadle s výraznými hereckými výkony a patřičnou komediální nadsázkou.
V Brně jsme mohli být při premiéře opery jistě spokojeni, když před námi defilovali velmi kvalitní mladí zpěváci, kteří vesměs dostáli nárokům na ně kladeným. Hrabě Ory v podání devětadvacetiletého maďarského tenoristy György Hanczára, vítěze pěvecké soutěže Józsefa Simándyho v Szegedu 2016, suverénně zvládal výšky i patřičné melodické ozdoby. Nelze než ocenit pěvecké výkony lyrické sopranistky Kateřiny Kněžíkové jako hraběnky Adély, temný alt Václavy Krejčí Houskové v temperamentní kalhotkové roli Isoliera, pružný mezzosoprán Jany Hrochové jako Ragondy, znělý baryton Romana Hozy při interpretaci Oryho přítele Raimbauda a energického Vychovatele v podání Borise Prýgla, jehož slibný bas bude jistě postupně zrát do ještě sonornějších kvalit.
Představení zahájila ne právě vylehčená předehra s nepřesnými nástupy a jaksi topornou hrou orchestru. Postupem večera se jednotlivé ansámbly i árie objevovaly v brilantních tempech, představení však postrádalo přesvědčivou architektonickou stavbu a nespělo ke strhujícímu závěru. Toužebně očekávaný divadelní zážitek se (alespoň pro mne) nedostavil. Režisérkou inscenace je Lenka Flory, která patří mezi známé postavy tanečního světa a operu inscenovala poprvé. Jako svou operní praxi uvedla výtvarnou podobu Donizettiho Nápoje lásky, který ne právě výrazně režíroval její spolupracovník, choreograf Simone Sandroni roku 2010 v Národním divadle.
Musím přiznat, že jsem od počátku představení přemýšlela o tom, kdo asi je autorem těch nenápaditých kostýmů a nefunkční popisné scény téměř realistického střihu. Teprve na konci představení jsem si v programu přečetla, že autorkou výtvarné podoby inscenace je samotná režisérka inscenace. Může být velmi výhodné, je-li režisér sám sobě výtvarníkem, ale stává se, že se tím jeho divadelní výrazové prostředky zbytečně zúží, protože právě spolupráce a tvůrčí diskuse s jinou zúčastněnou osobou může inscenační práci výrazně obohatit a prohloubit její divadelní působivost.
Scénografie a kostýmy Lenky Flory odkazují nejen na výtvarný styl padesátých let, ale v podstatě navazují i na tehdejší inscenační praxi a v té době běžnou nefunkční scénografii. Přítomnost zcela nadbytečné atrapy vinohradu v prvním jednání a automobilového přívěsu s obytnou střechou a několika zbytečnými mikrofony, v němž přebýval Hrabě Ory jako „poustevník“ v tmavším civilním obleku, „maskovaný“ pouze delší blond parukou, je příkladem snad i nezáměrné estetiky ošklivosti, která, není-li inscenačně zdůvodněna, působí (alespoň na mne) vyčpěle a manýrovitě.
Lenka Flory se zbavila veškeré hravosti, příběh plyne nezajímavě a vskutku málo komicky. Malým příkladem může být těžkopádné využití drnčícího retro kola pro jeho „decentní“ transport hledištěm na jeviště a protilehlou stranou zpět do hlediště nebo také „komický pád“ Hraběnky Adély z kola na jevišti… Druhé jednání se odehrává v jakési prosklené hotelové hale, po níž zbytečně stěhují zcela nefukční pohovku, aby se na ní v závěru odbyl zde rádoby vtipný, pro Oryho však zcela zásadní komický výjev „sexu“ v trojici, k tomu klopotné přemisťování nedostatečně stabilní stojací lampy… Tolik technických zmatků při divadelním představení jsem, myslím, neviděla snad nikdy v životě.
Oblíbená padesátá léta? Fousatá manýra dnešní operní režie už po celá desetiletí…
Především se domnívám, že přesun inscenace ze středověku do padesátých let dvacátého století zcela postrádá logiku. V libretu zůstávají zmínky o nepřítomnosti mužů, kteří jsou na křižácké výpravě, děj se přesunul z intimity hraběnčina zámku do hotelové haly, kde se v župánku povaluje paní hraběnka Adéla a pomáhá své původně dvorní dámě (tady recepční hotelu) i s úklidem. A ten závěrečný návrat mužů z ragbyového zápasu místo z křižácké výpravy – proč takto?
Kolik nenávistných konzervativních slov pronáší ústně i písemně brněnští „pravověrní“ na adresu všech operních režisérů, kteří si dovolí přenést děj opery do jiné doby, byť právě ona někdy obohatí příběh o nové dimenze a úspěšně jej opráší a oživí! Zdalipak jim tato z mého hlediska zcela aseptická a špatně stravitená inscenace bude po chuti? Předpokládám, že se diváci nad oprávněností takového inscenačního řešení patrně příliš zamýšlet nebudou, protože se seznamují s pro mnoho z nich neznámým skladatelovým dílem a budou asi spokojeni, že je to opera komická.
Nemile mne překvapila ta těžkopádná předehra a nevýrazná hudební stavba představení. Doufám, že mladý dirigent Robert Kružík pouze neměl právě šťastný den!? Sbormistryně Klára Roztočilová odvedla bezpochyby dobrou práci u mužského sboru, avšak sborové výjevy, které se zčásti odbývaly v hledišti, nelze hodnotit pro nepříznivou akustiku, která pochopitelně nedokázala hlasy stmelit.
Závěrečná premiéra sezony 2016/2017, která přinesla tolik vynikajících inscenací a mimořádných pěveckohereckých výkonů, mne nepotěšila. Láme se na část hudební a část divadelní a to je to nejhorší, co se může přihodit opeře jako veskrze divadelnímu dílu.
Hodně štěstí do nové sezony – ať se co nejdřív a co nejkvalitněji realizuje plánovaná rekonstrukce Janáčkova divadla.
Hodnocení autorky recenze:
hudební složka 80%
režijně-výtvarná část inscenace 40%
Gioachino Rossini:
Hrabě Ory
(Le comte Ory)
Hudební nastudování: Robert Kružík
Dirigent: Robert Kružík (alt. Pavel Šnajdr)
Režie, scéna a kostýmy: Lenka Flory
Sbormistr: Klára Roztočilová
Světelný design: Jan Komárek
Pohybová spolupráce: Anna Benháková
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor ND Brno
Premiéra 26. května 2017 Mahenovo divadlo Brno
Komtesa Adèle – Kateřina Kněžíková (alt. Jana Šrejma Kačírková)
Isolier – Václava Krejčí Housková (alt. Lenka Čermáková)
Alice – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Paní Ragonda – Jana Hrochová (alt. Markéta Cukrová)
Hrabě Ory – György Hanczár (alt. Petr Nekoranec)
Raimbaud – Roman Hoza (alt. Igor Loškár)
Vychovatel – Boris Prýgl (alt. David Nykl)
Vůdce družiny 1 – Zdeněk Nečas (alt. Martin Pavlíček)
Vůdce družiny 2 – Petr Karas (alt. Serhij Derda)
