Hříchy mládí i zralá moudrost ukončily sezónu v Barokním refektáři

Volit ten nejvyšší vrchol mezi vrcholy večera, které představovala provedení Brahmsova Tria pro klarinet, violoncello a klavír a moll, op. 114 nebo Zemlinského Tria pro klarinet, violoncello a klavír d moll, op. 3 je stejné dilema, jako postavit proti sobě moudrost zralého geniálního umělce a mladický elán teprve na vlastní nohy se stavícího mimořádně talentovaného tvůrce. Zástup křížků, které nese můj věk, mne přirozeně vede k preferenci zralosti Brahmsova díla. Chápu však, proč dravost a bezuzdná muzikalita Zemlinského skladby (vzniklé ve dvacátém čtvrtém roce jeho života), navíc v tak skvělém podání klarinetistky Anny Paulové, violoncellisty Lukáše Pospíšila a klavíristy Marka Kozáka, posluchače dovedla k velkému nadšení. Já jsem, při vší brilanci provedení a při existenci autorových nosných témat, někde zaznamenal do komorní hudby nepatřící smetanovský operní patos či přesládlou sentimentalitu, která však v hudebním procesu nenašla adekvátní vysvětlující kontext – obdobně, jak to zažíváme u Gustava Mahlera. Stejně tak se na několika místech do formy díla ještě vkrádá nezakotvený, tedy samozvaný evoluční proces. To jsou „hříchy“ Zemlinského mládí. Kompozici však mimo jiné zdobí strhující závěrečné Allegro, které dává prostor pro virtuozitu každého z hráčů. Všichni interpreti se své úlohy zmocnili s velkým nadšením a výsledek byl zcela mimořádný.

Brahms své Trio pro klarinet, violoncello a klavír a moll, op. 114 napsal šest let po své fenomenální Symfonii č. 4 (z roku 1885) a přes relativně velký časový odstup nese stále její stopy v kompozičním vypracování. Stejně jako tato symfonie nabízí mnoho vážné smířlivé hudby. Trio je prodchnuto svrchovaně smysluplnou polyfonií, promyšlenou strukturou hudebního času i instrumentace. Od Symfonie č. 4 se liší ještě větší mírou cantabilnosti hudby. Trio vnímáme především jako permanentní vývojový proces legatově traktovaných melodií – od krátkých úryvků až po širokodeché klenby. Brahmsovo Trio bylo provedeno stejnými protagonisty jako Trio Zemlinského. Ti podpořili ve své koncepci zpěvnost Brahmsovy skladby do té míry, až mě napadlo, zda dojde v jeho průběhu vůbec k nějakému ostřejšímu akcentu či odráženému způsobu hry. Hráči je aplikovali především v závěrečné větě. Otázkou pak zůstává, zda již s nimi nemohli pracovat i v přecházejících větách. Ze srovnání s provedeními věhlasných souborů, které mají pestřejší průběh, však vyplývá možnost, že mladí interpreti akcentovaná místa mohli ještě zintenzívnit a přiostřit.

Zamyšlení zaslouží i provedení Beethovenova Tria pro dva hoboje a anglický roh C dur, op. 87. Vysokou poklonu skládám jeho provedení ve verzi pro klarinet (Anna Paulová), hoboj (Jan Souček) a fagot (Ondřej Šindelář), které precizně respektovalo přesnou souhru, ladění i dynamické vlnění. Škoda, že nebylo zapnuto nahrávací zařízení, vznikl by hodnotný snímek. Moje úcta k interpretům vyrostla dále v okamžiku, když jsem si uvědomil, že moderní aranžér skladby John P. Newhill ji transkriboval pro hoboj, klarinet a fagot – to znamená pro daleko problematičtější obsazení, neboť každý z uvedených nástrojů tvoří jinak artikulaci, je tedy velmi obtížné ji zvukově ve skladbě sjednotit. Když posloucháte původní verzi Beethovenova Tria (pro dva hoboje a anglický roh), snadno si uvědomíte, jak silně Beethoven stál o jednotu všech detailů při provedení. Snadno je v intencích řečené i pochopitelné skladatelovo rozhodnutí autorizovat verzi stejné skladby pro dvoje housle a violu (1806). Zde má totiž tvoření tónu u obou druhů nástrojů také společné znaky.

Velkému Beethovenovi, Brahmsovi či Zemlinskému nemohly zařazené klavírní drobnosti z pera Otilie Sukové (1878–1905) pochopitelně konkurovat. Mají spíše význam podněcovatelů vzpomínek na vzácné chvilky společného muzicírování s manželem Josefem Sukem, kterého tak brzy opustila. Laureát mnoha světových soutěží Marek Kozák uvedené drobnosti však zahrál s muzikantským nadšením a ukázal, že především Humoreska a Ukolébavka by se mohly stát vítaným zpestřením repertoáru při studiu hry na klavír. Výkon pianisty lze však měřit hlavně jeho komorním partnerstvím v závažných skladbách večera. Zde lze jenom chválit. Do výšin nás vynesla především jeho brilance v závěrečné větě Zemlinského skladby.

V historickém prostoru Barokního refektáře Profesního domu se v letošní koncertní sezóně uváděly koncerty věnované hudebním skladatelkám. Díky objevné dramaturgii i kvalitním nastudováním mohli posluchači slyšet mnoho závažné hudby. Koncerty podněcují dlouhodobě velký zájem hudební veřejnosti a jsou velmi často vyprodány. Přejme si, aby v tomto prostoru pokračovaly i v další sezóně s neztenčenou frekvencí.

Beethoven. Suková. Zemlinsky
20. června 2022, 19:00 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK

Program:
Johannes Brahms: Trio pro klarinet, violoncello a klavír a moll, op. 114
Otilie Suková: Klavírní skladby
Ludwig van Beethoven: Trio pro dva hoboje a anglický roh C dur, op. 87
Alexander Zemlinsky: Trio pro klarinet, violoncello a klavír d moll, op. 3

Účinkující:
Anna Paulová – klarinet
Marek Kozák – klavír
Lukáš Pospíšil – violoncello
Jan Souček – hoboj
Ondřej Šindelář – fagot