Hubička v Plzni: Smetana a lyžníci

Premiéra Hubičky nepřišla pro soubor v nejšťastnějších okamžicích. V pátek 19. dubna 2024 náhle zemřel dlouholetý sólista opery, vynikající barytonista Dalibor Tolaš. Rozloučení s tímto oblíbeným pěvcem se konalo v den premiéry, někteří pěvci, kteří se s ním přišli společně s dalšími umělci a širokou veřejností v sobotu odpoledne rozloučit, večer vystupovali na jevišti. 34leté působení Dalibora Tolaše v plzeňské opeře s dojetím připomněl před samotným představením ředitel DJKT Martin Otava. Těžko nevzpomenout na všechny role, kterými se Dalibor Tolaš zapsal do myslí a srdcí diváků v Plzni, Tomeš z Hubičky v jejich výčtu nechybí.

Hubička se v Plzni hrála naposledy v roce 2000 (hudební nastudování P. Kofroň, režie K. Brožek). V paměti plzeňského publika zůstává i inscenace z roku 1980 (hudební nastudování V. Cibulka, režie O. Kříž), uvedená v době rekonstrukce Velkého divadla v dnes již uzavřeném Komorním divadle, a možná i ta ještě starší z roku 1970 (hudební nastudování K. Vašata, režie B. Zoul) ve Velkém divadle.

Hubička bývá charakterizována jako „rodná sestra Prodané nevěsty“, Smetana sám jí dal přívlastek „prostonárodnÍ opera o dvou jednáních“. Odehrává se také na venkově, ale její hudební charakter je jiný a ona slunná bezprostřednost a optimismus „Prodanky“ jsou v Hubičce skryty jako vesnice ve stínu hor, v níž se děj odehrává. V Hubičce nenajdeme tak velké sborové scény, byť se vše děje ve venkovské pospolitosti, opera má specifický intimní charakter. A samozřejmě celá její podstata je jiná. Vždyť výchozím bodem příběhu o naplnění velké lásky je smrt a hybatelem celého příběhu je postava, která už nežije, a přece ovlivňuje nepřímo jednání druhých – nelze se ubránit myšlence na román Daphne du Maurier Rebecca z roku 1938.

Eliška Krásnohorská zpracovala stejnojmennou povídku Karoliny Světlé o sporu dvou mladých lidí – vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky o hubičku – do operního libreta výtečně. Se smyslem pro divadelní zkratku, dramaturgickou stavbu výstupů a žádoucí gradaci zhustila děj u Světlé trvající zhruba měsíc na dobu od odpoledne do rána příštího dne. V jednotlivých postavách tu jsou působivě zachyceny rozdílné lidské typy – rozšafný Otec Paloucký, přímočará Vendulčina stará teta Martinka, výbušný Lukáš, žoviální Tomeš, bodrý pašíř Matouš, pro žádoucí odlehčení vytvořila Krásnohorská optimistické děvče Barče a vhodně doplňuje plejádu osob přihlouplý Strážník.

Vendulka je jednou z nejkrásnějších a také nejkomplikovanějších postav nejen v české operní literatuře. Za jejím odmítáním předsvatebního polibku Lukášovi není třeba hledat jen dobový postoj k zemřelým a přehnanou cudnost – vždyť Vendulka se musela dívat na to, jak se Lukáš na přání rodičů žení s jinou, jak s ní čeká dítě. Teď jeho žena zemřela a Vendulka má přijít na její místo. Celá vesnice tu událost probírala a probírá, Vendulka je jak pod drobnohledem. Miluje Lukáše, zároveň však hluboce soucítí se zesnulou, ví, že ani ona to neměla snadné a dokáže se vžít do jejích pocitů. K tomu všemu je ještě námluvčím Tomeš, bratr zemřelé. A moralistka Vendulka chce nebožce vyjádřit úctu svou zdrženlivostí vůči Lukášovi. Lukáš si však s něčím takovým hlavu nedělá. Teta Martinka, pašířka, by tak důsledná také nebyla, kárá Vendulku, že se vzpírá Lukáše políbit, žena přece musí být „povolna“ muži. Vendulka však ustoupit nechce – neshoda mladých lidí graduje do Lukášova extempore, kdy se venku veselí s jinými dívkami a jednu z nich líbá. Zhrzená Vendulka utíká do Martinčiny chaloupky u lesa a k pašířům. Vděčná a v české opeře ojedinělá scéna s pašeráky přináší dramatický moment, jenž se však následně překlopí v žertovnou scénu při setkání s „hloupým strážníkem“. V tmavém lese najde Tomeš zlomeného, kajícího se Lukáše a Lukáš naději na odpuštění Vendulčino. Po noci pak přichází zářivé jitro s usmířením, které není tak docela snadné – oba milenci teď chtějí vyhovět jeden druhému a rozkol málem začne nanovo.

Detailně prokomponovaná jásavá optimistická předehra Hubičky je mistrným úvodem do celého díla, opera sama obsahuje humorné prvky, ale není v žádném případě prvoplánovou komedií. Je jakousi jemnou, přitom hlubokou studií lidských povah, v níž Vendulka a Lukáš procházejí znovu ohněm. Proto je Hubička vyjádřením přesvědčení o tom, že pravá láska nespočívá v podvolení se jeden druhému, ale ve vzájemném respektu a úctě obou partnerů.

Smetana libreto Elišky Krásnohorské zhudebnil geniálně – postavy mají své osobité hudební charakteristiky, kontrastují spolu, ale přitom se prolínají v jedinečné kompozici strhujícího hudebního celku. Výstupy jsou provázané, spíše se jedná o monology meditativního charakteru, především u Vendulky. Skutečně uzavřeným hudebním číslem je vlastně jen Skřivánčí píseň Barče. Mistrovská je z kompozičního hlediska celá scéna Vendulky a Lukáše v 1. dějství, mimo jiné s krátkou meditací Vendulčinou (7. výstup v 1. dějství „Jak zapomněl by na ten krásný čas“), té si sám Smetana cenil ze všech svých operních zpěvů snad nejvíce.

Zasadíme-li dobu kompozice Hubičky do životních osudů Smetanových, uvědomíme si, proč mu byla látka tak blízká, byť ji zprvu odmítal. Smetana Hubičku skládal v době pro něj neradostné – vážné onemocnění sluchu (1874) a z něho pramenící existenční potíže, postupné odcizování druhé manželky Betty, neustálé veřejné útoky proti jeho osobě, nevybíravé, tendenční, manipulativní. V Hubičce nacházel proti tomuto marasmu čistotu úmyslů, hlubokou lásku, která dokáže překonávat rozmíšky a hádky a která odpouští. A také odpověď na neodbytnou podotázku – čemu vlastně vděčíme za své štěstí? Navíc tu bylo tak atraktivní prostředí pašířů! Krásnohorská dobře věděla, proč mu tento námět vybrala. Smetana se v něm našel. A téměř hluchý skladatel zkomponoval své další mistrovské dílo.

Hubička byla jeho první operou, kterou pro nemoc sám nepřipravoval. Nastudoval ji první kapelník Prozatímního divadla Adolf Čech. Smetana však nechtěl nic ponechat náhodě a k nastudování dával Adolfu Čechovi v dopisech písemné rady. Těsně před premiérou přijel z Jabkenic, kde už v té době pobýval, do Prahy na orchestrální zkoušku, aby dohlédl po Čechově boku na správnost temp. Premiéra 7. listopadu 1876 se stala Smetanovým triumfem.

Vedle dnešních dirigentů už Smetana stát nemůže. Ale jsou tu jeho partitury, v nichž precizně a do všech detailů zapsal veškeré pokyny, je tam vše – tempa, dynamika… Těžko říci, proč mnozí dnešní dirigenti skladatelova přání nerespektují. Obtížné je bylo najít i v bezvýrazném hudebním nastudování Hubičky Jiřího Petrdlíka. Vysoký potenciál technicky velmi dobře hrajícího Orchestru opery DJKT dirigent nevyužil. Zvuková hladina se od jednotvárného mezzoforte odchylovala během celé produkce jen minimálně, v nevýrazně provedených frázích zanikala Smetanova zpěvnost, korektně zahrané noty bez hudebních souvislostí byly pouhou rámcovou informací o kompozici. Místy vázla i souhra orchestru s pěvci.

Je třeba ocenit, že Magdalena Švecová nepřenesla Hubičku mezi paneláky či drogové gangy a že se snažila odvyprávět operu tak, jak ji autor napsal. To slouží režisérce ke cti. Přidala však do děje celou řadu vnějškových nápadů, povrchních gagů a nelogičností, které jemné předivo Hubičky a její neodkryté hloubky jen zahalily režisérským balastem. Se Smetanou a s Krásnohorskou se režisérka minula. Ale chtěla se s nimi vůbec potkat?

Sotva opera ve světnici u Palouckých začne, už pobíhají po dvorku skotačící děti a odvádějí pozornost od hudby a skutečné dějové linky. Martinka ve svém výstupu v prvním dějství vysvětluje Vendulce „Jsem, milá holka, starý věch“, protože potřebuje pro pašování pomocnici. Režií je však stará teta pojata jako fešná mladice s bujnými černými vlasy, v lese pak s apartním „tyroláčkem“ na hlavě.

Zatímco vesničanky chodí oděny letně, u pašeráků v horách se ocitáme uprostřed třeskuté zimy. Po vzoru filmu Krakonoš a lyžníci na jeviště přijíždějí muži na historických lyžích, jiní si je nesou na zádech, provádějí humorné prostocviky, další radostně sjíždějí ze šikmé plochy umístěné za tímto účelem na jevišti, zato starý pašíř Matouš (bez lyží) připomíná spíše faráře na cestách. Že v tomto hemžení zaniká hudební půvab tajemného sboru „Jen dál“, tento Smetanův protějšek podloudníků z Bizetovy Carmen (1875), není zřejmě důležité. Pašují tito lidé zboží, nebo tu jsou na lyžařském kurzu? Je to vlastně jedno, protože když Lukáš s Tomšem k dovršení celé taškařice sjedou v závěru svého duetu „sjezdovku“ na současných sáňkách, není to už Smetanova Hubička, v níž se laskavý a inteligentní humor snoubí s niternou lidskou zpovědí, ale obyčejná prvoplánová parodizující crazy komedie s trochou retra.

U Martinčiny chaloupky pod lesem (už bez sněhu) se pak sejde skutečně celá ves včetně Lukášova „roběte“ zavinutého v peřince a pohozeného v dětském žebřiňáčku, je tu i opilec, kterého přivezli na trakaři. Přitom scéna se strážníkem, jediná skutečně komická epizoda Smetanovy opery, nebyla režií řádně nevypracovaná a vyzněla zcela rozpačitě.

Výtvarnice scény a kostýmů Zuzana Přidalová oblékla všechny postavy do venkovsky laděných oděvů podobného střihu, kombinující důsledně vzory modrotisku s bílou barvou. Kostýmy nereflektují odlišné společenské postavení jednotlivých aktérů, v této modrobílé unifikaci hlavní postavy při sborových scénách opticky zapadají a dění na jevišti je nepřehledné. Scéna je jednoduchá, v 1. dějství ji tvoří řada béžových maket vesnických stavení ve skutečné velikosti, která končí malou světnicí v průřezu domku Palouckých, umístěnou u pravého portálu. I les je představován jen těmito maketami, jinak situovanými, k nimž přibyl rozcestník a již zmíněná sjezdovka. Scéna nebyla na premiéře nijak výrazně barevně nasvícena, v zásadě se jen stmívalo či přisvítilo bílým světlem. Červánky, o nichž Vendulka a Barče zpívají, byly neznatelné, stejně jako pozvolné svítání před výstupem se strážníkem, vyjádřené hudbou. Scénografie ve svém celku postrádá poezii, působí studeně a odtažitě.

Všichni v premiéře účinkující sólisté mají pěvecké i herecké dispozice pro to, aby své role ztvárnili přesvědčivě a na patřičné úrovni, jak to dokázali v minulosti v celé řadě jiných produkcí. Zpívali zjevně s chutí a s nasazením, to však vždy nezaručilo kvalitní provedení jejich partů.

Základním výrazovým prostředkem pěvců je jejich hlas. Aby jeho účinek byl plně působivý, je třeba, aby zněl volně, bez nežádoucích tlaků, vypracován ve všech hudebních složkách (například v dynamice), s perfektní artikulací textu. Psychologické stavy postav v různých situacích jsou u Smetany vyjádřeny hudbou přímo v pěveckých partech a stačí je jen uvolněně zazpívat, nemusí být navíc dotvářeny přehnaně emotivním přednesem. Řada operních režisérů však tento typicky činoherní výrazový prostředek od pěvců požaduje, stalo se to i v plzeňské Hubičce. Výsledkem bylo, že ve snaze o vyjádření silných emocí začali pěvci na hlas zbytečně tlačit. Role by měly být v hudebně dramatickém smyslu vypracovány pouze dirigentem, režisér zodpovídá za jejich jevištní, de facto optickou podobu.

Uvolněně na jevišti působil pouze Martin Bárta jako Tomeš. Podal svou roli přirozeně, bez nadměrného činoherního psychologizování, svým zvučným a technicky zcela jistým barytonem ovládl prostor, jako skutečný profesionál vystihl hudební podstatu své role a rovněž i její rozměr zkušeného muže chápajícího rozepře mladých. Perfektní byla u něj srozumitelnost zpívaného textu – byl jediným pěvcem, u nějž nebylo nikdy nutné číst české titulky.

Opora plzeňské opery Ivana Veberová to jednoduché neměla – Vendulku zpívá bez alternace (ostatně jako i další náročné role v Plzni) a hlasová únava po maratónu zkoušek byla na premiéře trochu znát. Disponuje však velkým nádherným hlasem, jehož přirozenou kvalitu jsme tu a tam mohli vychutnat (například jemná pianissima ve výškách). Ve snaze dostát všem režisérským pokynům však u ní docházelo k forsírování spojenému místy s až nepříjemnou ostrostí tónů.

Také Richard Samek má pro ztvárnění Lukáše krásný hlas, zjev i cit, často by však potřeboval svůj barevný tenor více uvolnit, aby zněl vždy jasně a ve výškách jistě. Hlas Pavla Klečky je pro basovou roli Palouckého příliš světlý, svůj basbaryton má však technicky zvládnutý a při pečlivém vypracování partu by postavu vytvořil jistě přesvědčivě, jeho možnosti však využity nebyly. Studentka HAMU Marie Šimůnková jako Barče má jasný, čistý soprán se znělými výškami, bylo zřejmé, že při jiném nastudování a pečlivé dikci (zpívat místo „už jdou“ zkomolené „ušdó“ je hrubá nedbalost) by mohla být její ideální představitelkou. Tentokrát však musela překonat mnoho nesmyslných režijních nástrah, především skákání po špalcích v lyrickém úvodu své árie, které její výkon limitovaly. Pěvecky nevyrovnané byly výkony Jany Foff Tetourové jako Martinky, Jevhena Šokala v roli Matouše a Jana Ondráčka jako Strážníka. Hlasem Barčiny ozvěny byla Petra Tion. Sbor opery DJKT (sbormistr Jakub Zicha) má sytý, barevný zvuk, ale schází mu lehkost, jeho základní dynamikou je forte a rozumět textu je jen zřídkakdy.

Nová plzeňská Hubička znovu ukázala, jak neuvěřitelně silná je Smetanova hudba, dlouhý a upřímný aplaus publika po skončení premiéry patřil jistě také jí. Bylo by žádoucí, aby se této opeře postupem času dostalo tak krásného provedení, jaké si zaslouží.

Bedřich Smetana: Hubička
27. dubna 2024, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Tvůrci
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Režie: Magdalena Švecová
Výtvarník scény a kostýmů: Zuzana Přidalová
Pohybová spolupráce: Kristýna Miškolciová
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Sbormistr: Jakub Zicha
Sbormistryně dětského sboru: Anna Marie Lahodová

Osoby a obsazení
Otec Paloucký: Pavel Klečka
Vendulka, jeho dcera: Ivana Veberová
Lukáš, mladý vdovec: Richard Samek
Tomeš, švagr Lukášův: Martin Bárta
Martinka, stará teta Vendulčina: Jana Foff Tetourová
Matouš, starý pašíř: Jevhen Šokalo
Barče, děvečka u Palouckých: Marie Šimůnková
Strážník: Jan Ondráček
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Kajetán – dětský sbor opery DJKT
Hlas ozvěny: Petra Tion