Hubička z Brna na Smetanově Litomyšli za srdce nechytila

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V hloubi duše jsem se musel omlouvat Braniborům z Ostravy (recenzi najdete zde), kde režie byla mnohem více k věci, účelná, měla i poezii, kterou Hubička nedisponovala takřka vůbec. Ale žel Bohu, některé nenosné hlasy zvolených sólistů podstatných rolí ostravské inscenace ji srážely na hranu nesrozumitelnosti. Sborové scény byly ovšem silné, sugestivní. V této inscenaci Hubičky nebylo sugestivní a silné prakticky nic. Vše jako by bylo zakleto v Mumlalově charakteristice Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách: Vzrůst prostřední, vlasy prostřední, oči prostřední, čelo prostřední… Všecko prostřední…

Sbor nemá pěvecky v Hubičce tak zásadní roli jako v Braniborech, jistě i zde ukázal velmi dobré kvality, v závěru díla zněl až pozoruhodně homogenním, plným zvukem, vyrovnaným v harmonii vnitřních hlasů, jako by se zcela douvolnil po svých akcích se židlemi (sbormistr nebyl v programu uveden, dle webových stránek píši jména sbormistrů Klára Roztočilová a Josef Pančík). Ostatně rovněž orchestr zněl v průběhu večera lépe než v jeho vstupu, dirigent Jakub Klecker dával poctivě řemeslně všechny nástupy, které dirigenti ani namnoze nedávají, neb ne vždy jsou nutné. Ale výstavba tektoniky díla tentokrát nenadchla, jako by se šilo trochu horkou jehlou a hudebníci si oddychli, že mají večer za sebou. Tak jsem to vnitřně pociťoval.

Představení Hubičky jsem viděl a slyšel live mnoho, odhadl bych je na zhruba stovku, spíše ale více, v celé řadě ztvárnění. Tak málo přesvědčivou inscenaci jsem ale dosud v reálu nezaznamenal. Marně pátrám v paměti. A konstatování na ouvertuře mimo jiné ve smyslu, že ikony minulosti jako Haken, Blachut či Bednář by dnes již snad neměli co říci, jsou mimo mísu. Kdyby si totiž stoupli pánové Haken nebo Bednář na jeviště litomyšlského pódia, zaplnili by v první řadě bez problémů auditorium velkým, nosným a barevným zvukem bez nejmenších prostorových potíží, o bezvadné dikci a výrazu ani nehovoře. Jinak bych dodnes neznal zpaměti všechny Smetanovy operní party. Jak bych si je tolik naposlouchal, kdybych slovům ani nerozuměl? Což zde nemohu – krom árie Barči – de facto o nikom s čistým svědomím konstatovat.

Bojovalo se jistě statečně, někdy lépe, jindy spíš na hraně, s prostorem a zvukem velkého orchestru se šesti kontrabasy, který letos překvapivě neprokázal kvality orchestrů z Prahy, ale ani ze zmíněné Ostravy. Což je mi líto a je to pro mne dost překvapivé, neboť loni touto dobou jsem brněnský orchestr velmi vysoko vyzdvihl při interpretaci Verdiho Nabucca a Pucciniho Tosky, kde mne navíc mile překvapila moderní, věcná a smysluplná režie pana Heřmana. Opak toho, co přinesla Hubička. Takto Bedřicha Smetanu budeme obtížně přibližovat publiku. Hanuš Thein, Karel Jernek nebo Bohumil Zoul či Inge Švandová Koutecká, jak jsem je znal, by nevěřícně zírali. Ne na režii takzvaně moderní, to ani náhodou, ale na režii, dílo ozrcadlující jako dosti málo přesvědčivé. Či to snad je latentní cíl? To asi nikoliv. Leč vskutku moderní režii v její důsledné práci s pěvci na výrazu rolí, na dialozích, kde občas působili poněkud bezradným dojmem, si představuji trochu jinak.

Ale to opravdu podstatné pro další operní pokusy o interpretaci Smetany je cosi jiného. Před dvěma roky totiž provedla v Litomyšli ostravská operní scéna Smetanovu Čertovu stěnu (psal jsem o ní zde). Byla to velmi přesvědčivá inscenace, pěvecky a hudebně výborná. V ní se opravdu prezentovali pěvci pozoruhodné úrovně. Nikoliv ti bájní ze zlaté operní éry, ale současní. Vůbec bych si byl před dvěma roky nepřipustil, že se ani jedna ze dvou inscenací Smetanových děl roku 2016 v Litomyšli nedostane na takto nastavenou laťku interpretační platformy. Patřily do ní rovněž plus minus i Dvě vdovy z pražského Národního divadla. Což je pro mne poněkud závažnější okolnost, přece jen cosi ozrcadlující v samotném trendu. A zmínka na ouvertuře, jak je dnes vše dobré, jaké máme ohromné smetanovské interprety, jak by ti pánové Haken či Blachut byli dnes snad nepřesvědčiví, mi zní trochu jako humor z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. V Hubičce z toho humoru mnoho nezbylo, vlastně krom nechtěných výstřelů z pušky Strážníka. Tož jsme se pobavili, oživení v sále, řekl by jeden z mých kolegů na obdobné zajímavé situace.

 

Hodnocení autora recenze: 50%

Smetanova Litomyšl 2016
Bedřich Smetana:
Hubička
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jindra Keprtová
Scéna: Eva Jiřikovská
Kostýmy: Marie Blažková
Světelný design: Tomáš Morávek
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Sbormistr: Klára Roztočilová, Josef Pančík
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno
Premiéra 4. prosince 2015 Janáčkovo divadlo Brno

(psáno z reprízy 1. 7. 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Vendulka – Pavla Vykopalová
Lukáš – Petr Levíček

Paloucký – Jan Šťáva
Tomeš – Svatopluk Sem
Martinka – Jana Hrochová

Barče – Martina Králíková
Matouš – David Nykl
Strážce – Martin Pavlíček

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.ndbrno.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Hubička (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="194489" size="small"]

Mohlo by vás zajímat