Hubička z Brna na Smetanově Litomyšli za srdce nechytila

Druhým operním dílem Bedřicha Smetany, provedeným na osmapadesátém Mezinárodním operním festivalu Litomyšl 2016, byla Smetanova opera Hubička. V provedení Národního divadla z Brna, pod taktovkou Jakuba Kleckera, v režii Lindy Keprtové, na scéně Evy Jiříkovské. Po uvedení opery Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách ostravským operním souborem, rovněž za řízení dirigenta Jakuba Kleckera, se tedy jedná o druhý titul ze Smetanova operního odkazu na letošním litomyšlském festivalu. Dokonce o titul mimořádný, který ještě v nedávné minulosti, kdy byla Smetanova operní tvorba díky organizaci ansámblového typu divadla soustavněji pěstována (stejně tak ale také Janáčkova!), soutěžil v popularitě u publika nejvíce s Prodanou nevěstou.

V celé Smetanově operní tvorbě není žádné slabší dílo. Smetana byl rozený dramatik s citem pro konciznost formy, v jeho díle není třeba škrtů. Přes tento známý fakt se v minulosti v popularitě u publika vyrýsoval do popředí triumvirát děl Prodaná nevěsta – Dalibor – Hubička. Pokud ponecháme stranou specifické určení opery Libuše, tak Braniboři, Dvě vdovy, Tajemství i Čertova stěna stály v míře obliby vždy krok za touto oblíbenou trojicí, přes velké snahy Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila, Václava Talicha, Jaroslava Krombholce a dalších dirigentských legend postavit všechny Smetanovy tituly v míře popularity na stejnou platformu. Hubička si získala srdce posluchačů mnoha áriemi, které se staly obecněji populárními, ať již to byla árie Lukáše, jeho duet s Tomšem, zmíněné ukolébavky Vendulky, ale i nádherná Skřivánčí píseň Barči či obě basové árie otce Palouckého. O předehře, která se dostala mezi oblíbená koncertní čísla tak říkajíc vyššího populáru, ani nehovoře. Hudební gejzír melodiky a kouzelná pohodovost díla ho učinila oblíbeným, vždyť na opery nechodíme tolik kvůli ději, od toho jsou zde jiné žánry.

Smetanova Hubička byla provedena 7. listopadu 1876 v Prozatímním divadle v Praze, dva roky po premiéře Dvou vdov (loni uvedených na Smetanově Litomyšli). Dílo bylo přijato s velkým úspěchem, představuje skvělou symbiózu uzavřených písňových útvarů, důmyslné leitmotivické práce, ale také deklamačního principu, prezentovaného mistrovsky v jednotlivých rolích. Hluboká citovost, intimita a výborná charakterizace postav jsou pro Hubičku typické. Libreto Elišky Krásnohorské na námět rozkošné novely Karoliny Světlé není tak naivní, jak se někdy rádo povídá. Spor o pomyslnou hubičku je přece symbolický, hubička je zde symbolem vztahu Lukáše a Vendulky, samozřejmě vztahu milostného, erotického, ve kterém ony prosby o hubičku jsou jen zástupné. Lukáš chce vše teď a hned, zatímco Vendulka z povinné piety k nebožce váhá. Nechce vše okamžitě, když oba potkala zvláštní osudová náhoda. Jsme svoji, jsme svoji, rty se to říci bojí… Nebo Lukášovo lyrické: Nikdy, nikdy v hoři svém, dívko má, jsem neměl zdání, že tak budem spojeni, ku věčnému milování… Po vyostřeném sporu nádherná poezie ve frázi: Jest to víc než pouhý žert? Tys pohněvána? Ó nechtěl jsem ti věru vzdorovat, leč odpouštět, toť také milovat… Tyto reakce Lukáše se mi jeví přirozeně spontánní, hudebně skvěle vyjádřené. Vůbec nic archaického situačně vzato nevidím.

Slavný německý muzikolog a velký Smetanův propagátor Kurt Honolka míní, že první dějství Hubičky představuje dokonalou hudební propracovaností dokonce životní vrchol Smetanova dramatického díla vůbec. Smetanův humor a fantazie jsou obdivuhodné, jak z tohoto jednoduchého námětu dovedl vykřesat komickou operu s gejzírem mnoha hudebních nápadů, kde nechybí ani lidová pastorelová melodika starých českých kantorů, jak ji postřehneme právě v tolik známých ukolébavkách Vendulky. Druhou věcí ovšem vždy je, co dovede z geniálního odkazu nejen Smetanova vykřesat inscenační tým hudebním nastudováním, pěveckým obsazením a inspirativní či třeba i neinspirativní prací dirigenta a režiséra s pěvci. Ti logicky tvoří základ úspěchu každého operního nastudování.

Brněnská Hubička je novou inscenací, premiéru měla v prosinci loňského roku, tedy v právě končící divadelní sezoně. Dirigent Jakub Klecker je tak dirigentem, který nastudoval dva operní tituly ze Smetanova díla hned na dvou nejvýznamnějších operních scénách mimo Prahu – v Brně a Ostravě, kde je nyní hudebním ředitelem. Vím, že je dnes o mnoho složitější, než bývalo, najít optimální obsazení pro českou klasickou operní tvorbu. Není to vůbec ve smyslu latinského laudator temporis acti! Bylo přece samozřejmostí, že každá česká krajská scéna, natož vždy preferované Brno, měla k dispozici minimálně dva interní představitele Lukáše, tři Vendulky a čtyři Tomše. V pražském Národním divadle bylo k dispozici osm interních Lukášů, pokud beru do úvahy ty, které jsem live viděl. V Brně tři, v Plzni rovněž tři. Zcela bez hostů, aby bylo exaktně řečeno. To dnes prostě není. A podepsalo se to mimo jiné také na brněnské Hubičce.

Kdyby nepřevažoval středový charakter jevištních výkonů, které nijak neurazí, ani nenadchnou, jistě by to zvedlo festivalový večer, vzdor nepřesvědčivé, ba spíše nudné scénické realizaci, ale i vzdor nepřesnostem v orchestru, nedoladěné ouvertuře s dynamicky se vylučujícími nástroji z celku. Raději ji nebudu rozebírat, nicméně v pozici hudební režie v rozhlasovém studiu bych měl s předehrou problémy a známé červené světlo by se rozsvítilo vícekráte. (Škoda, že se dnes opery málo ve studiu natáčejí, mikrofony jsou neúprosným kritikem všeho.)

Ostravský operní orchestr coby symfonické těleso letos prokázal ve srovnání s Brnem více zvukové kompaktnosti, lepší míru ladění i vyrovnanější skupiny dechů. Oproti Ostravě a jejím Braniborům bylo zase brněnské obsazení rolí trochu vyrovnanější v tom smyslu, že nikdo za orchestrem vyloženě nezanikal, ale zároveň ani nedominoval. Krom Barči Martiny Králíkové, jejíž slavná Skřivánčí píseň byla jediná po zásluze odměněna potleskem.

Solidně si vedl Paloucký Jana Šťávy, obě árie měl poctivě vypracované v tónu i deklamaci, v mimice byl výraz textu poznatelný, určitý zápas s prostorem a orchestrem vedl vcelku vyrovnaně. Petr Levíček jako Lukáš je pohybově pružný, sportovně laděné postavy, kterou jeho slavnější předchůdci včetně Viléma Přibyla spíše nedisponovali. Ostatně nikdo je nenutil skákat nesmyslně po stolech. Má pěvecky hezká místa, pěkná, shora tvořená vrcholová áčka, ale i béčka této vděčné role mu zaznívají lyricky lehce, soustředěně. Ne tak nad věcí je již v pružné modulaci frází (zmíněné Jest to víc než pouhý žert?). Ale dojem celku zůstává trochu matný pro menší nosnost středních poloh a vroucnost řady lyrických ploch. Jeho příjemný tenor má lyrický charakter, zatímco Lukáš se v interpretační tradici u nás více obsazoval tenory dramatičtějšího charakteru (Blachut, Kachel, Přibyl, Olejníček, Stříška, Spisar, Malík, Zahradníček, Vodička a deset dalších mohu jmenovat ryze z live poslechu).

Vendulka Pavly Vykopalové je ztepilá mladá žena, oplývající půvaby jako málo představitelek Vendulky. Okamžitě pochopíme Lukáše nejen proto, že ji vroucně miluje, ale že ji chce mít teď a ihned, jak mu velí momentální obsah testosteronu v krvi. Vzdor faktu, že Vendulka chce nebožku jeho ženu ctít, až po svatbě, pak nebožce to nesmí líto být… Což je i dnes docela pochopitelné, na tom přece staletí moc nezměnila. Pěvecky je kultivovaná, vyrovnaná v polohách i ve vokálech. Zaujala mne vazbou a legatovými oblouky v pěkném Andante amorosu – Jak zapomněl by na ten krásný čas. S velmi dobře se nesoucím vysokým A vrcholu dané části (Ó první lásky čas). Přes tato zřetelná pozitiva však nezaujme v globálním dojmu celku natolik, neboť pohodlnější hlasové polohy trochu zanikají za orchestrem a zejména výraz nepůsobí natolik sugestivně, aby více vnitřně přesvědčil.

Tomeš z Prahy vypůjčeného Svatopluka Sema nezklamal, zejména ve druhém dějství se v duetu s Lukášem zvukově dostával solidně přes orchestr a do prostoru. Zmíněný slavný duet však výrazově publikum neelektrizoval, jak jsem byl svědkem nesčetněkrát, kdy se musel často dokonce opakovat pro neutuchající potlesk diváků. Oba pěvci si zjevně více hlídali technické aspekty svých partů. Publikum bylo vděčné Barči, že si mohlo jednou trochu upřímně zatleskat, když zvonivý, prostorově nosný a příjemný soprán Martiny Králíkové naplnil zcela bez problémů prostor auditoria a zároveň výraz Smetanovy hudby zapůsobil zřetelně. Píseň Barči byl jeden z oněch mála světlých okamžiků poněkud šedivého, až překvapivě nudného večera. Vzdor tomu, že typologicky vzato Barča jako jediná ve večeru nebyla ideálním jevištním typem jako její kolegové. Přece jen je dodnes pravdivý Rossiniho slavný bonmot, že opera je za prvé hlas, za druhé hlas a za třetí – po delším váhání italského maestra – zase a opět hlas… To pravil na dotaz, co potřebuje zpěvačka pro dobrou operní kariéru. Ansámbl doplňovali vhodně Matouš Davida Nykla a Martinka Jany Hrochové, prosazující se pěvecky prostorově spíše ve vyšších polohách své altové role.

Režie Lindy Keprtové avizovala sbor a sólisty v permanentním pohybu, na scéně tvořené leitmotivem oken a dveří, nikoliv jen panelákových, ale opravdu všeho druhu a rozměru. Prý coby obrazu venkova, kde si lidé vzájemně vidí hodně do talíře. Trochu jsem si oddychl, že to není ve smyslu bonmotu slavného dirigenta Rudolfy Vašaty, nabádajícího vždy pěvce, aby mu hlavně nepřišli na jeviště oknem místo dveřmi. Zde by se to i mohlo stát, ale opravdu podstata oné idée fixe je ona výše zmíněná. Permanentní pohyb byl asi ve vlastním snu a vidění režie. V reálu jsem moc pohybu neregistroval, tedy krom Lukášových obdivuhodných skoků do výšky. Sbor si sice stále nosil židle, čímž dost rušil třeba první árii Palouckého zbytečným hlukem, ale jinak představoval spíše více méně umělé auditorium typu fiktivního Stravinského Oidipa, než avizovaný dynamismus, toužící prospět interpretaci díla.

Klímající Paloucký, sledující jakoby zpoza dveří spory těch, jimž předpověděl, že se k sobě nehodí, působil bizarně. Podobně jako Strážník, jehož rádobyvtipnou scénu, jíž ale nebylo slovo rozumět (Martin Pavlíček), zachraňovaly naprosto absurdní výstřely z pušky, dobré leda pro vzkříšení publika, které již pomalu a jistě usínalo. Jediný moment, který na mne zapůsobil přirozeněji a především účelně ve skutečném pohybu, byla scéna Lukášova v Tempo di Polka – Hrajte mi tu nejskočnější, hrajte hodně veselou. Rovněž závěr lyrického duetu se slovy – Jak je krásná, jak je spanilá – zapůsobil svým aranžmá tak říkajíc k věci, tudíž i přesvědčivými momenty. Celkově vzato však režie učinila ze Smetanovy Hubičky prapodivné panoptikum. Podstatné je, že výsledek působí nepřesvědčivě. To je v umění obecněji vzato nejméně vytoužené adjektivum, jehož se umělci všech oborů obávají.

V hloubi duše jsem se musel omlouvat Braniborům z Ostravy (recenzi najdete zde), kde režie byla mnohem více k věci, účelná, měla i poezii, kterou Hubička nedisponovala takřka vůbec. Ale žel Bohu, některé nenosné hlasy zvolených sólistů podstatných rolí ostravské inscenace ji srážely na hranu nesrozumitelnosti. Sborové scény byly ovšem silné, sugestivní. V této inscenaci Hubičky nebylo sugestivní a silné prakticky nic. Vše jako by bylo zakleto v Mumlalově charakteristice Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách: Vzrůst prostřední, vlasy prostřední, oči prostřední, čelo prostřední… Všecko prostřední…

Sbor nemá pěvecky v Hubičce tak zásadní roli jako v Braniborech, jistě i zde ukázal velmi dobré kvality, v závěru díla zněl až pozoruhodně homogenním, plným zvukem, vyrovnaným v harmonii vnitřních hlasů, jako by se zcela douvolnil po svých akcích se židlemi (sbormistr nebyl v programu uveden, dle webových stránek píši jména sbormistrů Klára Roztočilová a Josef Pančík). Ostatně rovněž orchestr zněl v průběhu večera lépe než v jeho vstupu, dirigent Jakub Klecker dával poctivě řemeslně všechny nástupy, které dirigenti ani namnoze nedávají, neb ne vždy jsou nutné. Ale výstavba tektoniky díla tentokrát nenadchla, jako by se šilo trochu horkou jehlou a hudebníci si oddychli, že mají večer za sebou. Tak jsem to vnitřně pociťoval.

Představení Hubičky jsem viděl a slyšel live mnoho, odhadl bych je na zhruba stovku, spíše ale více, v celé řadě ztvárnění. Tak málo přesvědčivou inscenaci jsem ale dosud v reálu nezaznamenal. Marně pátrám v paměti. A konstatování na ouvertuře mimo jiné ve smyslu, že ikony minulosti jako Haken, Blachut či Bednář by dnes již snad neměli co říci, jsou mimo mísu. Kdyby si totiž stoupli pánové Haken nebo Bednář na jeviště litomyšlského pódia, zaplnili by v první řadě bez problémů auditorium velkým, nosným a barevným zvukem bez nejmenších prostorových potíží, o bezvadné dikci a výrazu ani nehovoře. Jinak bych dodnes neznal zpaměti všechny Smetanovy operní party. Jak bych si je tolik naposlouchal, kdybych slovům ani nerozuměl? Což zde nemohu – krom árie Barči – de facto o nikom s čistým svědomím konstatovat.

Bojovalo se jistě statečně, někdy lépe, jindy spíš na hraně, s prostorem a zvukem velkého orchestru se šesti kontrabasy, který letos překvapivě neprokázal kvality orchestrů z Prahy, ale ani ze zmíněné Ostravy. Což je mi líto a je to pro mne dost překvapivé, neboť loni touto dobou jsem brněnský orchestr velmi vysoko vyzdvihl při interpretaci Verdiho Nabucca a Pucciniho Tosky, kde mne navíc mile překvapila moderní, věcná a smysluplná režie pana Heřmana. Opak toho, co přinesla Hubička. Takto Bedřicha Smetanu budeme obtížně přibližovat publiku. Hanuš Thein, Karel Jernek nebo Bohumil Zoul či Inge Švandová Koutecká, jak jsem je znal, by nevěřícně zírali. Ne na režii takzvaně moderní, to ani náhodou, ale na režii, dílo ozrcadlující jako dosti málo přesvědčivé. Či to snad je latentní cíl? To asi nikoliv. Leč vskutku moderní režii v její důsledné práci s pěvci na výrazu rolí, na dialozích, kde občas působili poněkud bezradným dojmem, si představuji trochu jinak.

Ale to opravdu podstatné pro další operní pokusy o interpretaci Smetany je cosi jiného. Před dvěma roky totiž provedla v Litomyšli ostravská operní scéna Smetanovu Čertovu stěnu (psal jsem o ní zde). Byla to velmi přesvědčivá inscenace, pěvecky a hudebně výborná. V ní se opravdu prezentovali pěvci pozoruhodné úrovně. Nikoliv ti bájní ze zlaté operní éry, ale současní. Vůbec bych si byl před dvěma roky nepřipustil, že se ani jedna ze dvou inscenací Smetanových děl roku 2016 v Litomyšli nedostane na takto nastavenou laťku interpretační platformy. Patřily do ní rovněž plus minus i Dvě vdovy z pražského Národního divadla. Což je pro mne poněkud závažnější okolnost, přece jen cosi ozrcadlující v samotném trendu. A zmínka na ouvertuře, jak je dnes vše dobré, jaké máme ohromné smetanovské interprety, jak by ti pánové Haken či Blachut byli dnes snad nepřesvědčiví, mi zní trochu jako humor z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. V Hubičce z toho humoru mnoho nezbylo, vlastně krom nechtěných výstřelů z pušky Strážníka. Tož jsme se pobavili, oživení v sále, řekl by jeden z mých kolegů na obdobné zajímavé situace.

 

Hodnocení autora recenze: 50%

Smetanova Litomyšl 2016
Bedřich Smetana:
Hubička
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jindra Keprtová
Scéna: Eva Jiřikovská
Kostýmy: Marie Blažková
Světelný design: Tomáš Morávek
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Sbormistr: Klára Roztočilová, Josef Pančík
Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno
Premiéra 4. prosince 2015 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 1. 7. 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Vendulka – Pavla Vykopalová
Lukáš – Petr Levíček
Paloucký – Jan Šťáva
Tomeš – Svatopluk Sem
Martinka – Jana Hrochová
Barče – Martina Králíková
Matouš – David Nykl
Strážce – Martin Pavlíček

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.ndbrno.cz