Hudba, která mluví s lidskou tváří

  1. 1
  2. 2

Ivan Medek hovoří s Václavem Neumannem (4)
Texty Ivana Medka (56) 

Ivan MedekNa konci roku 1968 spolu před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek, tehdy dramaturg České filharmonie, a Václav Neumann, od 1. listopadu nový šéfdirigent orchestru. Neumann předtím – v reakci na srpnovou okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy – odešel z čela lipského Gewandhausorchestru a poté, co Karel Ančerl zůstal ve Spojených státech amerických, resp. v Kanadě, převzal šéfovské žezlo v České filharmonii.

Václav Neumann hovořil o svojí dosavadní umělecké cestě, o spolupráci se symfonickými orchestry v Karlových Varech, v Brně, v Praze (Česká filharmonie, FOK) i v Německu (Komická opera v Berlíně, lipský Gewandhausorchester). A především o svých plánech s Českou filharmonií. Navazování na Talichovu epochu, to byl bod číslo jedna. V oblasti dramaturgie pak propojení světového repertoáru (Beethoven, Brahms, Mahler) s českou hudbou – i soudobou.

Ale tehdy – na sklonku roku 1968 – nebyla řeč jen o dramaturgii, koncertech, plánech. Byla to doba, kdy se přirozeně a zároveň velmi naléhavě hovořilo o čemsi, jako je poslání: „Drtivá většina skladeb, které hrajeme,“ říká Václav Neumann, „jsou díla velkých morálních kvalit. Když vezmu jakoukoliv Beethovenovu symfonii, to jsou vrcholky, kam až se lidský duch dostal. A toto – řekl bych – obcování s největším, co lidský duch vytvořil, má v sobě i možnost působit s tou morální silou taky na posluchače, na člověka, který to vnímá. A i když nechceme říkat, že lidé po poslechu koncertu budou lepší, než byli, to by bylo myslím příliš idealistické hledisko, tak přece jen musí určitá dávka té morální velikosti zůstat ve vzduchu, v koncertním sále, a musí zůstat v duších lidí.“
***

Ivan Medek: Tvou velkou láskou, autorem, ke kterému se sám často vracíš, je Mahler. Myslíš, že Česká filharmonie může být mahlerovským orchestrem?

Václav Neumann: To je spíš řečnická otázka, protože Filharmonie už mnohokrát dokázala, že mahlerovským orchestrem je. Nejenom proto, že dokonale zvládne všechny náročné úkoly, které Mahler orchestru dává, ale zejména proto, že českým cítěním je Filharmonie schopna vystihnout v Mahlerovi to, co ne každý orchestr pochopí. Smíšeninu takového toho austroslavismu, to staré rakouské hudební vyjadřování ovlivněné všemi národními vlivy mocnářství. Ať už je to původ Mahlerův z Jihlavy, nebo vlivy i maďarské. Ale hlavně vlivy slovanské, ty dovede filharmonie rozhodně instinktivně dokonale pochopit a z toho vychází, že interpretace mahlerovská není nikdy ve Filharmonii sentimentální, nýbrž je velice citová. Místa, která třeba Němci pokládají za triviální nebo za nepříjemně sentimentální, hrají filharmonici s upřímným srdcem. Z toho vzniká neobyčejně přesvědčivá a přímo bych řekl autentická interpretace Mahlera.

Já také budu Mahlera hrát ze všech sil. Každý rok bych chtěl zahrát jedno jeho velké dílo. Nejenom pro svou velkou lásku k němu. Mahler je podle mého soudu prvním skutečně moderním skladatelem, moderním ve smyslu  obsahu hudby, skladatelem, jehož problémy, které tlumočí v hudbě, jsou dodnes platné, dodnes nevyřešené. Ta nejistota, ty prudké otřesy, které jeho světem lomcují, ta jeho neustálá neuspokojenost; to hledání odpovědí, samozřejmě neúspěšné, ale hledání hrozně usilovné.

Myslím, že z tohoto hlediska je Mahler naprosto soudobým skladatelem. Já mu říkám první moderní člověk v dějinách hudby. Taky proto bych ho chtěl často hrát. Proto, že dovede tak rozechvívat posluchače. A my dneska chceme a musíme dávat posluchačům dojmy, které by je nenechávaly nezaujaté, které by je vzrušovaly a které by jim dávaly i nějaké vnitřní nejenom uvolnění, ale taky uspokojení.

Ivan Medek: To všechno mluví pro to, abychom si teď Mahlera poslechli. Ty jsi natočil s Věrou Soukupovou dva známé cykly: Písně o mrtvých dětech a Písně poutníkovy.

Václav Neumann: A ještě je tam přidaná píseň z Chlapcova kouzelného rohu – Kde krásné trubky znějí.

Ivan Medek: A vybrali bychom právě ty trubky.

(Hudba: Gustav Mahler: Chlapcův kouzelný roh – Kde krásné trubky znějí)

Ivan Medek: Z toho, co jsi říkal o Mahlerovi, vyplývá řada otázek, na které my pochopitelně nemůžeme, abychom byli mahlerovští, najít v tomto improvizovaném rozhovoru odpovědi. Ale můžeme si možná celou řadu dalších otázek položit. Otázek, které vyplývají z toho, co Mahler tak nesmírně intenzivně cítil: problematiku člověka ve světě, problematiku člověka obklopeného společností, různorodou a často třeba i velmi nepřátelskou. Ale s tím velmi blízce a vlastně daleko nejintenzivněji související problematiku nitra člověka samotného. A z toho pak pro nás vyplývá dnes poslední otázka: Jaký má hudba cíl, na co na všechno může hudba odpovídat a jaké jsou její úkoly, zvlášť dnes?

Václav Neumann: Já bych tvou otázku trochu upřesnil. Nepoložil bych ji v tom smyslu, jaký má hudba cíl, nýbrž jaký má naše práce cíl, jaké poslání má naše práce. To znamená, jaký význam může mít koncertní život pro dnešní dobu, koncerty, poslouchání hudby. Nedělám si iluze o tom, že naše koncerty slyší mnoho lidí. Jsou to přece jenom dost exkluzivní zážitky. Ale i když se na to chci dívat střízlivě, ale snad i dost skepticky, co se týče účinku koncertu, spíš bych mluvil o tom, po čem v té souvislosti toužím.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na