Hudba Pražského hradu: Štefan Margita

13. března se v nádherném prostoru Španělského sálu Pražského hradu uskutečnil recitál tenoristy Štefana Margity. V Praze zpěvák účinkoval v loňském roce na festivalu Pražské jaro, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem ho slyšel v divadle (naposledy to byl Laca a Živný v Národním divadle). V poslední době totiž Štefan Margita slaví úspěchy na jiných scénách v Evropě i zámoří: jmenujme například vystoupení v Kátě Kabanové (milánská La Scala), Borisi Godunovovi (drážďanská Semperoper) nebo Z mrtvého domu (MET). Margita se ale nevěnuje pouze slovanskému repertoáru, jak o tom svědčí vystoupení ve Zlatu Rýna, Vojckovi nebo Donu Giovannim.

Tenorista si s sebou jako hosta na Hrad přivedl mladou sopranistku Kateřinu Šmídovou Kalvachovou (zjistil jsem, že je ještě studentkou pátého ročníku pražské HAMU ve třídě paní profesorky Magdaleny Hajóssyové), a protože šlo o recitál s klavírem, nabízelo se zařadit některé kusy písňového repertoáru. Ten nakonec tvořil asi třetinu večera a zazněl výběr z písní Mikuláše Schneidera – Trnavského, Klementa Salvického, Sylvie Bodorové a Bély Bartóka, ve valné většině inspirované písněmi lidovými. S prvními tóny bylo zřejmé, čím si Štefan Margita získává publikum: procítěným a kultivovaným projevem, zejména v pianu je jeho hlas neuvěřitelně sametový a doslova hladivý (vše vyniklo např. v písních Spi, duša, spi nebo Mať moja). Opět dokázal, že i malá, někdy přímo miniaturní, plocha písně se může stát příležitostí pro rozehrání příběhu. Také Kateřina Šmídová Kalvachová se zdárně představila již v písních a duetech na lidové motivy. V duetu Sadaj, slnko, sadaj, jako by oba dýchali spolu a klavíristka Katarina Bachmanová s nimi.

Plnou možnost uplatnit svůj jasný a zvonivý soprán dostala sopranistka v árii Fiordiligi Come scoglio z Mozartovy opery Cosi fan tutte. Intervalové skoky i náročné koloraturní úseky zvládla na výbornou, stejně jako ne zcela lehký recitativ, jenž předcházel. Snad mi na interpretaci této mé oblíbené Mozartovy árie chybělo trochu dramatičtější podání, neboť jde (pravděpodobně) o parodii na árie opery seria, ke kterým velké emoce patří. Rusalčinu árii o Měsíčku v druhé polovině večera zazpívala Šmídová Kalvachová téměř dokonale, velmi hezky zazněla árie Elviry z Ernaniho, kde nádherně vypracovala část s koloraturním během.

Štefan Margita oslnil v písni Indického kupce z opery Sadko, dokonalé ukázce ovládání dynamiky: od téměř šeptaného zpěvu k plnému rozvinutí hlasového fondu. Procítěný výkon pojal v Schubertově Ave Maria, která však do programu úplně nezapadla – na ni ztlumená světla v sále zaváněla kýčem. Po přestávce došlo na odlehčenějšího Gershwina (v češtině), ale i procítěnou árii Lenského nebo („nejkrásnější a nejtěžší“, jak řekl zpěvák) Federicovo lamento z L´Arlesiany. Za něj se mu dostalo největšího potlesku, jde o typický veristický kus na efekt. Závěrečné číslo patřilo přípitku z La traviaty, Štefan Margita nejprve nabídl sklenici paní Lívii Klausové, jež seděla v první řadě, a po té si s ní ke gaudiu celého obecenstva i zatančil. Až se mi zdálo, že když opakovaně žertoval s paní Klausovou, měl větší úspěch, než když zpíval. Večer byl zakončen ovacemi vestoje.

Zážitek z koncertu bohužel poznamenalo několik skutečností. Předně Španělský sál není při sezení „na délku“ úplně vhodný pro pěvecký recitál: když se zpěvák obracel na některou ze stran, nebylo ho na druhé dobře slyšet. V mluvených vstupech mu nebylo rozumět takřka nikdy. Naštěstí při „frontálním“ zpěvu bylo vše v pořádku. Zejména písně ale velice narušilo bezohledné odkašlávání (nikoliv zakašlání, které se občas vyskytne) několika osob, které vyvolávalo i nesouhlasné reakce ostatního publika. Chvílemi jsem se obával, že zpěvák vyzve k větší soustředěnosti. Dost dlouhou dobu zabraly cesty účinkujících do poměrně vzdáleného zákulisí, což bylo komplikováno i zmatky s příchody a odchody způsobené pravděpodobně změnou v programu (nezazněla Una furtiva lagrima, ačkoliv to ve své zprávě tvrdí ČTK, a Panis Angelicus od Francka, naopak některé kusy byly přidané, ostatní přeházené). Poslední výtka míří k tištěnému programu, ze kterého bychom se rádi dozvěděli něco i o Kateřině Šmídové Kalvachové a Katarině Bachmanové (jejíž citlivý doprovod podpořil vyznění pomalých skladeb). Autor programu by si také mohl zjistit křestní jména některých skladatelů a přesněji označit hudební čísla.

V cyklu Hudba Pražského hradu zazní ještě několik pěveckých recitálů, informace o nich najdete buď v Tipech k návštěvě, nebo na níže uvedené internetové stránce. Zajímavým zážitkem by mohl být také koncert Winchester Cathedral Choir v katedrále sv. Víta 4. dubna, kdy zazní britská korunovační a církevní hudba.

Hudba Pražského hradu
Štefan Margita – tenor
Kateřina Šmídová Kalvachová – soprán
Katarina Bachmanová – klavír
Španělský sál Pražského hradu, 13. března 2011

program:
Mikuláš Schneider – Trnavský: Slzy a úsměvy (výběr), Zo srdca (výběr)
Klement Slavický: Ej srdénko moje (výběr)
Sylvie Bodorová: Sadaj, slnko, sadaj (výběr), JaRaLaj
Béla Bartók: Lidové písně (výběr)
Wolfgang Amadeus Mozart: recitativ a árie Fiordiligi „Temerari… Come scoglio“ z opery Cosi fan tutte
Nikolaj Rimskij – Korsakov: Píseň Indického kupce z opery Sadko
Wolfgang Amadeus Mozart: duet Donny Anny a Dona Ottavia „Ah padre in periglio“ z opery Don Giovanni
Franz Schubert: Ave Maria
—
George Gershwin: árie Sporting Life-a „It Ain’t Necessarily So“ z opery Porgy and Bess
Antonín Dvořák: árie Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ z opery Rusalka
Petr Iljič Čajkovskij: árie Lenského „Kuda, kuda…“ z opery Eugen Oněgin
Giuseppe Verdi: árie Elviry „Ernani, involami“ z opery Ernani
Francesco Cilea: lamento Federica „E la solita storia“ z opery L´Arlesiana
Giuseppe Verdi: duet „Brindisi“ z opery La traviata

www.stefanmargita.com
www.kulturanahrade.cz