Hudba předstihla báseň. Před 100 lety zemřel Claude Debussy

Hudba francouzského skladatele Clauda Debussyho, otce hudebního impresionismu, je jakoby vzdálena jakýmkoli problémům a dopřává posluchačům nádhernou, lehounkou cestu snem. Jeho díla jsou plná rozmazaných obrysů a výjevů zahalených v oparu, ať jde o díla orchestrální či klavírní, o čemž svědčí již jen názvy některých opusů: „Potopená katedrála“, „Dívka s vlasy jako len“, „Zahrady v dešti“, „Měsíční svit“ či „Odrazy ve vodě“. Debussyho život byl ale spíš pohnutý: měl řadu milostných afér a skandálů a finančních problémů se nezbavil, ani když byl slavný po celé Evropě. Zemřel před sto lety, 25. března 1918, v pětapadesáti letech na rakovinu během obléhání Paříže.

Od devadesátých let devatenáctého století si Debussy vytvořil svůj styl, ovlivněný malíři a básníky, kteří se ve svých dílech snažili zachytit neopakovatelné okamžiky, vjemy, dojmy a nálady. Ten byl označován jako impresionismus, jakkoli se Debussy sám tomuto označení bránil. Psal nejvíce kratší díla, klavírní, komorní i orchestrální hudbu.

K nejznámějším dílům patří symfonická báseň Předehra k Faunovu odpoledni, opera Pelléas a Mélisanda či symfonické skici Moře.

Z Debussyho klavírních děl lze jmenovat cyklus čtyřiadvaceti skladeb Preludia, obsahující mimo jiné slavné tituly Potopená katedrála, Mlhy či Dívka s vlasy jako len, Bergamskou suitu se známou třetí větou Měsíční svit na báseň Paula Verlaina nebo klavírní cykly Obrazy a Rytiny s tituly jako Odrazy ve vodě, A luna sestupuje na bývalý chrám či Zahrady v dešti.

Achille-Claude Debussy se narodil 22. srpna 1862 v městečku Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Rodina žila v chudobě, otec byl dokonce v roce 1871 uvržen do vězení. Matka učila sama Clauda číst a psát, což se projevilo tak, že její syn zápasil s pravopisem až do své třicítky.

V šesti letech poprvé uviděl moře, které jej silně očarovalo a které se stalo jeho celoživotní láskou. V pozdějších letech podal o této své vášni důkaz v podobě skvělého uměleckého díla.

Debussy studoval od devíti let hru na klavír a o rok později byl přijat na pařížskou konzervatoř. V osmnácti letech pak odjel do Švýcarska učit děti proslulé ctitelky a mecenášky Petra Iljiče Čajkovského Naděždy von Mekk. Po dvou letech služby se Debussy vrátil zpět na konzervatoř a v roce 1884 získal Římskou cenu za svoji skladbu Marnotratný syn.

V letech 1885–1887 žil v Římě, italské prostředí ho však nenadchlo. Po návratu do Paříže žil jako bohém – v bídě, ale svobodný. Začal poznávat literární a výtvarné prostředí, které ovlivnilo jeho kompoziční styl. V letech 1888–1889 navštívil dvakrát Bayreuth, kde na něj na čas udělala velký dojem harmonie Richarda Wagnera. Přesto proti potemnělému Wagnerovi začal Debussy objevoval krásu světa, života a okouzlení přítomnou chvílí.

V roce 1889 jej na světové výstavě v Paříži velmi zaujala hudba javánského orchestru (gamelanu) a tyto “hlasy východu” se později promítly do jeho skladeb v podobě celotónových stupnic, pentatoniky i uvolněných rytmů. Ucítil, že hudba může působit jako sen.

Ve třiceti letech složil Debussy jednu ze svých nejznámějších skladeb, Předehru k Faunově odpoledni, inspirovanou básní Stéphana Mallarméa, která je plná něhy, krásy, ale i smutku. Sám Mallarmé přiznal, že hudba předstihla báseň, a skladatel Maurice Ravel, který nebyl zrovna Debussyho obdivovatelem, prohlásil, že by chtěl při této hudbě zemřít.

V letech hledání na poli hudebním, ale i tápání v osobním životě, vznikala i jiná díla, hlavně pak Nokturna. V následující dekádě pracoval na opeře Pelléas a Mélisanda, která zastínila svou původní předlohu, drama belgického básníka Maurice Metterlincka. Tajemný příběh s podivnými výjevy, plný jemného citu měl při premiéře v roce 1902 obrovský úspěch.

Přes úspěchy po celé Evropě zůstával Debussy stále značně chudý. V roce 1899 se oženil s bývalou modelkou Lilly Texier, manželství ale nevydrželo. Nedlouho po svém sňatku poznal ženu bohatého finančníka a zpěvačku Emmu Bardac. S ní se oženil v roce 1908 a měl s ní dceru Claude-Emmu, podle Debussyho slov “nejsvěžejší melodii skladatelova srdce”, která ale zemřela několik měsíců po svém otci.

V letech 1910–1914 vykonal řadu cest, na nichž trpěl odloučením od rodiny, začaly ho ale stále více sužovat zdravotní problémy s rakovinou konečníku. V roce 1918 Debussy zemřel a byl provizorně pohřben na hřbitově Père Lachaise, o rok později byly jeho ostatky definitivně uloženy na malém hřbitově Passy u Trocadéra.