Hudba z podhůří Kavkazu

Nevšední zážitek pro milovníky tradičních lidových kultur přichystal večer 30. října 2014 festival Struny podzimu. V rámci programové řady Crossover totiž v prostorách pražského Českého muzea hudby vystoupil gruzínský mužský sbor Didgori choir, který se zabývá tradiční hudbou této kavkazské země.Program byl sestaven z lidových písní, pocházejících z různých regionů země, představujících různé osobité formy polyfonie. Zvuk ansámblu byl založen na hrdelních syrových hlasech, jejichž hrubší barva byla velmi působivá. Některé skladby představovaly tradičnější varianty lidového vícehlasu, jiné pak byly postaveny na kontrastu jednoduché melodie či dlouhých prodlev a tenorového hlasu, položeného ve vysoké poloze, který byl často bohatě zdoben. Zvláště typické byly vysoké figurace, pocházející z tradičního stylu krimanchuli, které svojí podobou připomínají kokrhání kohouta nebo též tyrolské jódlování. Stylová různost však byla velmi bohatá, a zatímco u některých písní bylo v melodice i způsobu polyfonního zpracování možné slyšet znaky, připomínající evropskou středověkou polyfonii, jiné zase nesly výrazné stopy orientálních stylů. Dvě skladby byly doprovázeny na tradiční gruzínský nástroj loutnového typu, zvaný panduri, a jiné dvě někteří ze zpěváků doplnili rovněž tradičním tancem. Zvláštní zmínku si zaslouží hlasy vysokých tenorů, jejichž výkony byly skutečně velmi dobré a většinou i ve vysokých polohách dokázali udržet dobrou intonaci. Výjimkou byl pouze jeden z nich, jenž tuto jistotu někdy ztrácel, protože všechny tóny této exponované polohy zpíval s technikou, posazenou dole v hrdle, což je velmi namáhavé.Na celkovém provedení byla znát intenzívní spolupráce všech jeho členů, neboť hudební komunikace mezi nimi fungovala velmi dobře. Bohužel prostor Českého muzea hudby nebyl zvolen příliš vhodně a i když postavené pódium jistě pomohlo, celkový zvuk ve skladbách, kde se sbor dělil na dva chóry, nezněl příliš vyrovnaně. Ostatně myslím, že právě prostor také způsobil, že se koncert „rozjížděl“ poměrně zvolna, neboť se v něm ansámbl necítil úplně jistě. Zpočátku písně působily trochu strojeně a střídaly se bez patrnějších změn charakteru, v průběhu večera se však interpretace postupně začala uvolňovat. Závěrečný blok písní a dva přídavky již zazněly v plné kráse s čistou prýštící energií, která je v této hudbě obsažena. Tomuto typu hudby by dozajista slušelo nějaké méně formální prostředí, do něhož konec konců patří. Postaví-li se lidová muzika na koncertní pódium, vždy existuje velké nebezpečí, že sklouzne do strnulé podoby, připomínající lidové kroje na figurínách v muzeu. Do závěru však soubor Didgori choir výborně gradoval a vynahradil tak nesmělý začátek.Jedna zásadní výtka však musí směřovat k pořadatelům. Je zcela určitě chybou, že u koncertu tohoto typu nebyl připraven ani program, natož s texty písní a jejich překlady. Pro lepší porozumění lidové hudbě i vzhledem k charakteru koncertní síně, v němž většina posluchačů neměla šanci postihnout příliš mnoho textových nuancí (alespoň pro zvukomalebnou představu gruzínského jazyka), by určitě mnoho posluchačů uvítalo možnost bližšího pochopení prováděné hudby. I tak byl koncert gruzínského sboru Didgori choir určitě zajímavým a obohacujícím zážitkem.
Hodnocení autora recenze: 75 %