Vrcholný Martinů a životný Dobiáš

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (9)


V tomto pokračování medkovského seriálu se ocitneme hned u několika pozoruhodných hudebních událostí. Na jaře 1947 dirigoval Paul Sacher na jednom koncertě dvě pražské premiéry: Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány („V celku je toto dílo synthesou vrcholného skladebného mistrovství s nejhlubším prožitkem citovým…“) a Honeggerovu Liturgickou symfonii („…schází jí jednotnější formový princip, který by skloubil rozsáhlou stavbu v pevnější celek…“).

Ale novinek ze soudobé hudby bude víc. Také nový písňový cyklus Vítězslava Nováka, Synfonietta mladého skladatele Karla Husy, opožděná pražská premiéra Stravinského Hry v karty anebo Svita pro violoncello a klavír pozdějšího skladatelského prominenta a funkcionáře Václava Dobiáše („Vtipná a výrazově mnohotvárná skladba má v sobě vnitřní napětí, které je ještě zdůrazňováno formální nekonvenčností.“).

Začínáme ovšem klasicky, ba nejklasičtěji. Referátem o koncertu při příležitosti sto dvaceti let od Beethovenova úmrtí – s Českou filharmonií a Rafaelem Kubelíkem.

Beethoven v České filharmonii
Mimořádný koncert České filharmonie, pořádaný ke sto dvacátému výročí Beethovenovy smrti, měl celkem běžný pořad, pro podobné koncerty charakteristický: předehru Egmont, Houslový koncert a třetí Symfonii (Eroicu). Zájem se tentokráte soustředil na reprodukční úroveň večera, která byla nesporně mnohem vyšší než na posledních koncertech abonentních. Zvuk orchestru byl pečlivě vypracován jak v celkové dynamice, tak i v drobných detailech. Malé kazy (lesní rohy v triu scherza třetí Symfonie) byly ihned napravovány kultivovaností sól dřevěných nástrojů, zvláště hoboje. Rafael Kubelík vystavěl skladby s jistotou a určitostí a při tom velmi dobře a bez zbytečného pathosu vystupňoval dramatické napětí. Sólista koncertu Belgičan Carlo van Neste je po K. Kochovi už druhým houslistou, který k nám přichází ze země velké houslové tradice slavného E. Ysaÿe. Výkon v jediném koncertě není ještě směrodatný pro posuzování celé houslistické osobnosti sólistovy, přesto nás však překvapily časté intonační nečistoty stejně jako nedostatečná rytmická pružnost, kterou nelze vždy vysvětlit interpretačním zámyslem. Také po zvukové stránce nebyl jeho výkon i přes velmi výrazný tón zcela čistě vypracován. Celkovému dojmu z reprodukce by jistě prospělo více klidu a soustředěnosti, která by patrně zamezila i některé technické nedostatky.
(Kulturní politika – 4. 4. 1947)

Vedlejší kolej České filharmonie
Cyklus šesti abonentních koncertů České filharmonie jde jaksi mimo hlavní linii našeho státního orchestru, kterou sice v mnohém programově doplňuje, ale které rozhodně není rovnocenný po stránce reprodukční. Je přirozené, že u orchestru tak vynikajícího, jako je Česká filharmonie, můžeme slyšet velmi různorodé výkony, přesto však požadujeme nezbytný průměr, ze kterého by nemělo být slevováno.

Dirigent Karel Šejna, který řídí část večerů z cyklu šesti koncertů, prokázal České filharmonii zvláště v dřívějších dobách jistě neocenitelné a nepopíratelné služby. V dnešní době, kdy řídí jen zlomek z celkového počtu filharmonických koncertů, nejsou jeho kladné vlastnosti již tak dobře postřehnutelné a výsledek je ten, že úroveň jeho výkonu bohužel není taková, jak bychom si představovali.

Je podivné, že při dnešním nedostatku dirigentů střední a starší generace se pro Šejnu nenajde více práce a hlavně vhodnější umístění. Čtvrteční pátý koncert jmenovaného cyklu šesti koncertů byl zahájen původní předehrou k Dvořákově opeře Dimitrij, kterou skladatel později přepracoval, čímž dodal skladbě živosti a formální jednotnosti, kterou v původním znění bohužel postrádá. Skladba je zbytečně rozvleklá a zčásti i stavebně nejasná, takže o Dvořákově mistrovství svědčí hlavně skutečnost, že autor sám a vědomě dílo proškrtal.
(Kulturní politika – 18. 4. 1947)

Premiéry týdne
Bohuš Heran s Karlem Reinerem provedli na obvyklém pondělním koncertě v D 47 hned tři nové skladby pro violoncello a klavír. Z nich nejosobitěji a nejživelněji cítěná je bezesporu Suita pro violoncello a klavír od Václava Dobiáše. Vtipná a výrazově mnohotvárná skladba má v sobě vnitřní napětí, které je ještě zdůrazňováno formální nekonvenčností. I když stavebně nejsou všechny části dokonale vypracovány, přece skladatel dovede udržet jednotnou a celistvou linii. Hlasy obou nástrojů jsou technicky neobyčejně náročné, i když ne přímo virtuosní. Dobiáš zde napsal skladbu životnou, krásně znějící a dokonale bezprostřední. Sonata brevis od K. Reinera dosahuje největšího účinku hlavně rytmickou soustředěností, která je hlavní páteří skladby, psané ve vysloveně soudobém zvuku. I když se autor v podstatě neuchyluje od převážně lineárního výrazu, přece zde nacházíme celé obsáhlé části náladového i mírně pathetisujícího a dramatizujícího charakteru (druhá věta). Votočkovo Andante semplice e malincolico a taneční impromptu je pro posluchače nenáročná, upřímně cítěná hudba, nástrojově dobře stylisovaná, která se nevymyká z rámce autorova ušlechtilého konservativismu. Reprodukční úroveň večera byla určena znamenitým výkonem B. Herana, který hrál ve velmi dobré spolupráci s K. Reinerem všechny skladby zpaměti a s naprostou suverenitou technickou i výrazovou.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář