Hudební divadlo, jak má být. Nebo jen průměr? Další ohlasy na Makropulos z Vídně

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů zahraničního tisku

Kdo by chtěl žít 300 let?

Hudební divadlo, jak má být. Režisér přiměje skvělý ansámbl zpěváků, aby jednali jako herci, a na hudbu přitom nezapomíná. Slyší, co orchestr o protagonistech vypráví, a převádí tyto znějící protokoly duše do jevištní akce. Kdo něco takového dokáže, vyvrací tezi, že dnešní publikum mohou zajímat jen svévolné nové a převrácené výklady libret a dějů.

Naopak. Peter Stein to ví a drží se věrně textu Janáčkovy poslední opery podle hry Karla Čapka Věc Makropulos, jejíž premiéra se uskutečnila roku 1926. Dopomohl tak dílu k působivému, téměř půl hodiny trvajícímu potlesku prvního uvedení ve Vídeňské státní opeře.

Že musela ta „věc“ na své první nastudování na Okružní třídě tak dlouho čekat, má zřejmě důvod v roztříštěnosti libreta. Krásná žena žije díky elixíru z doby císaře Rudolfa II. přes tři sta let, prochází časem, nosí jména vždy s iniciálami E. M. a nakonec pozná, jakou milostí je pro člověka smrtelnost.

Bytost magické přitažlivosti
Něco takového se nevypráví snadno. Peteru Steinovi se však podařilo z Laury Aikin vytvořit bytost magické přitažlivosti, která se zjeví v kouzelně bílém osvětlení (Joachim Barth) a všecky muže si omotá kolem prstu. Přes mrtvoly šla už jako Elina Makropulos nebo Ellian MacGregor, my se s ní setkáváme jako se slavnou zpěvačkou Emilií Marty, které se na operním jevišti dvoří nejrůznější ctitelé a jednoho mladého muže dožene k sebevraždě. Ona sama zůstává vůči všemu chladná, nezúčastněná, cynická, děsivě distancovaná.

Ve slabé chvíli přizná, kolik ran sama za ta staletí utržila, jak životem trpí a jak jí už 200 let ztrpčuje bytí neustálá bolest hlavy. Scénu od scény prožíváme diminuendo životního ducha a nakonec ve vrcholném monologu klíčící touhu po smrti. Po tři dějství zoufale hledaný recept kouzelného elixíru, který může darovat 300 let, se sice najde. Ale Emilia Marty ho předá milé toho muže, který se kvůli ní právě zabil. A ta ho spálí.

Zvuky proměněné v gesta a posunky
Emilia, najednou v masce mumie, může konečně zemřít. Velké finále je jediný okamžik, v němž Janáčkova hudba dospěje k velkým melodickým frázím. Jinak tvoří partituru drobné pitoreskní zvukové skici, které pulzují, bují, žhnou a ženou děj vpřed – a díky citlivému vedení osob se skutečně na jevišti projevují v gestech a posuncích osob.

Scénograf Ferdinand Wögerbauer zasazuje psychologickou komorní hru do předepsaných dekorací: advokátní kanceláře, divadelního prostředí (tentokrát, pochopitelně, Vídeňské státní opery) a do luxusního hotelového apartmá. Představitelé se zde v realistických kostýmech (Annamarie Heinreich) pohybují zcela přirozeně.

Právě tak přirozeně se zpívá, ačkoliv Janáček s hlasy nezachází právě ohleduplně. Vyžaduje výrazný projev v často extrémních polohách, nikdo s tím však nemá problémy. Postavy (nejen fascinovaní muži jako Carlos Osuna a Markus Marquardt nebo Marcus Pelz) krouží chtě nechtě kolem centrálního slunce Emilie Marty alias Laury Aikin, jejíž soprán je rozvitě krásný, bez námahy až k vysokému c zvládá nejchoulostivější pasáže a v závěrečném monologu, přes všechen předchozí ledový chlad, zní dojemně.

Krista (Margarita Gritskova) nejprve hledí ke svému vzoru s obdivem, dokud ji nezdrtí smrt jejího milého. Také Wolfgang Bankl jako advokát se nechá divou spoutat, a zároveň se děsí této antihrdinky, která podle všeho příliš ví. Heinz Zednik opět jednou předvedl herecký kabinetní kousek, dvakrát se s chichotáním přimotá jako pomatený starý muž a v Emilii pozná bývalou španělskou tanečnici, která před lety vypadala právě tak jako Emilia dnes…

Až k nejmenším rolím s láskou vytvořené postavy, ať už komorná (Ilseyar Khayrullova), solicitátor Vítek (Thomas Ebenstein) nebo uklízečka (Aura Twarowska). Zdá se, že díky propustnosti orchestrálního zvukového pletiva je jim také rozumět. To musí posoudit diváci, kteří umí česky. Ostatní se musí spolehnout na titulky, aby zjistili, že orchestrální komentáře, mladým dirigentem Jakubem Hrůšou suverénně ovládané, přesně odpovídají situacím. Hrálo se každopádně s nejvyšší intenzitou.

(Die Presse – 15. 12. 2015 – Wilhelm Sinkovicz)

L. Janáček: Věc Makropulos - Margarita Gritskova (Krista) - WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
L. Janáček: Věc Makropulos – Margarita Gritskova (Krista) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

* * *

Teprve smrtí získává život cenu
Režii má Peter Stein, mistr historických námětů. Bylo by nespravedlivé říkat, že inscenace vypadá jako z doby Rudolfa II. Stein ponechává příběh v době vzniku díla, tedy kolem roku 1920. Asi dvě hodiny tak vidíme Steinovo „kamenné“ divadlo (Stein – kámen), inscenované jako z partesu, téměř nehybné, bez jakékoli metafyzické složky, různé časové roviny jsou zcela vyloučeny. Posledních dvacet minut však za vše odškodní: Když Emilia Marty vstoupí na jeviště jako mumie nebo postava z The Walking Dead a pochopí nesmyslnost věčného života, hluboce se nás to dotkne.

Laura Aikin hraje tento okamžik báječně, do té chvíle je příliš statická a bojuje svým nevelkým sopránem proti vlnám orchestru. Některé erupce jsou však dramatické a také Janáčkovu parlandovou linii většinou dobře vystihne. Velká část obsazení nabízí jen průměr, od Ľudovíta Ludhy přes Thomase Ebensteina, Markuse Marquardta až ke Carlosu Osunovi. Naopak Wolfgang Bankl je výrazný dr. Kolenatý, Margarita Gritskova expresivní Krista a Heinz Zednik znamenitý Hauk-Šendorf.
Vedení barevně bohatého a přesně hrajícího orchestru Jakubem Hrůšou je solidní, avšak málo diferencované, příliš lineární, dynamicky málo vyvážené. Předpokládáme, že se to v průběhu série ještě zlepší.

Celkově to není špatné představení, triumfu při Salcburském festivalu 2011 (Angela Denoke, režisér Christoph Marthaler a dirigent Esa-Pekka Salonen) se však nevyrovná.

(Der Kurier – 15. 12. 2015 – Gert Korentschnig – kráceno)

L. Janáček: Věc Makropulos - laura Aikin (Emilia Marty), Wolfgang Bankl (Dr. Kolenatý) - WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
L. Janáček: Věc Makropulos – Laura Aikin (Emilia Marty), Wolfgang Bankl (Dr. Kolenatý) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Wiener Staatsoper)

[Total: 15    Average: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář