Hudební poezie a krása prožitku: Velká jízda s Ailyn Pérez
Erich Wolfgang Korngold (1897 – 1957), slavný brněnský rodák usedlý ve Vídni, emigroval kvůli hitlerovské genocidě do Los Angeles, kde se etabloval jako úspěšný filmový skladatel. Byl první autor, jenž dostal Oscara za hudbu (1938, film Dobrodružství Robina Hooda). Jeho umělecké srdce však tíhlo ke klasickým formám – psal koncerty, opery, balet, komorní skladby v pozdně romantickém stylu.
Na úvod zazpívala Ailyn Pérez Mariettinu píseň „Glück, das mir verblieb“ z Korngoldovy nejznámější opery Die tote Stadt op. 12 (Mrtvé město) a árii z opery Die Kathrin op. 28 „Ich soll ihn niemals“. Sentimentem prolnuté kantilény a sladké smyčce nezapřely blízkost k vídeňské operetě. Z jiného soudku ovšem byla árie z opery Das Wunder der Heliane op. 20 (Zázrak Heliany) „Ich ging zu ihm“. Žena se v textu oddá mladému chlapci ze soucitu, protože jej čeká smrt. Nádherný, závažný a vzrušující mistrovský kus. Výtečně se hodil pro Ailyn Pérez a její plný, vibrující, dramatický soprán, měkký a výrazný současně. Dominovala nad velkým romanticky rozbouřeným orchestrem (PKF-Prague Philharmonia hrála tento večer v posíleném symfonickém obsazení), dlouhodeché fráze zpívala s pečlivě odstupňovanou dynamikou a působivostí. Náladu árie dokreslilo zdařilé houslové sólo. Publikum Helianu ocenilo vřelým aplausem.
Adagietto z Pendereckého opery na námět Miltonova eposu Ztracený ráj žije vlastním samostatným životem na koncertních pódiích, je to pomalá, melancholicky temná a rozervaná skladba zvláštní krásy.
Po krátkém oddychu na pódium nastoupila opět americká sopranistka, aby zazpívala Straussovy Čtyři poslední písně pro soprán a orchestr na slova Hermana Hesseho. Ty patří k mým nejoblíbenějším koncertním zpěvům. Pro jejich technickou i výrazovou náročnost je ale neslyšíme moc často. Již první verše v části Jaro prověří obrovským rozpětím rozsah hlasu interpretky. Ailyn Pérez obstála výborně, její soprán zněl příjemně a suverénně ve všech polohách. Další části cyklu (Září, Při usínání, Při setmění) se zabývají smrtí, zralostí a uvadáním, smířením, odcházením z výsluní… Strauss je skládal ve Švýcarsku (1948), kam se deprimovaně uchýlil po prohře Německa ve druhé světové válce. Zbýval mu již jen rok života. A je zde souvislost i s Korngoldem: toho Richard Strauss chválil jako zázračné dítě, když jeho balet, zkomponovaný v 11 letech na objednávku císaře, prováděla vídeňská opera a jeho koncerty hráli virtuosové po celé Evropě. Zázračného chlapce, který by později – bez ohledu na talent a pochvaly – pro svůj židovský původ skončil nejspíš v německém koncentráku.
Vraťme se však k interpretaci Čtyř posledních písní: Ailyn Pérez je zpívala s velkým citem a pochopením, dávala do toho hodně srdce, dynamika klesala a stoupala s každým veršem, například okouzlující jemný závěr v části Září („…pomalu zavírá své velké unavené oči“). Její výraz působí tak přirozeně, přesvědčivě, že nevnímáte tu spoustu detailů a technického mistrovství, a to je správně. Jen se necháte unášet poezií a krásou prožitku. (Mimochodem, měla výbornou německou výslovnost a srozumitelnou dikci). Orchestr už tak psychologicky propracovaný koncept neměl, dynamika zůstávala někde uprostřed, nepřekrýval ji, ale nešel tak úplně s ní ve výrazových nuancích, o jaké se snažila. Nicméně Strauss ten večer v Praze sklidil zaslouženě největší potlesk.
Paní Ailyn Pérez již okouzlila publikum na mnoha světových pódiích včetně La Scaly, Metropolitní opery , Covent Garden, Houstonu, Hamburku, Zürichu ad. Jak jsme poznali na setkání s novináři, je stejně bezprostřední, srdečná a skromná i v osobní rovině, a byla by škoda nevidět ji opět u nás při dalších, například festivalových příležitostech.
Po přestávce přišla Beethovenova Sedmá symfonie A dur. Orchestr v symfonickém obsazení s výpomocemi bohužel nemá tu preciznost a soustředěnost, jak jsme bývali zvyklí za časů Jiřího Bělohlávka. Slyšeli jsme slušný standard, ale již ne vynikající a nadšený výkon. Emmanuel Villaume sice nabízí divákům pestrou choreografii nejrůznějších gest, jakými dirigent může vyjádřit svůj temperament, ale na hře tělesa to tolik znát nebylo. Jakoby v průběhu symfonie stále ztráceli tah. Druhá věta se slavným smutečním pochodem vyšla vcelku hezky, v Prestu chybělo víc energie a radosti, zbytečně jej zatěžkala příliš pomalá tempa vedlejšího tématu. Asi nejpřesvědčivěji zapůsobilo živé tempo poslední věty Allegro con brio. Jiskru se podařilo vykřesat, tak příště to snad bude i con fuoco!
Dvořákova síň Rudolfina, úterý 15. ledna 2019, 19.30 hodin
Ailyn Pérez — soprán
PKF — Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume — dirigent
ERICH WOLFGANG KORNGOLD
Mariettina píseň z opery Die tote Stadt (Mrtvé město) op. 12
Árie z opery Die Kathrin op. 28 „Ich soll ihn niemals, niemals mehr sehn“
Árie z opery Das Wunder der Heliane (Zázrak Heliany) op. 20 „Ich ging zu ihm“
KRZYSZTOF PENDERECKI
Adagietto z opery Ztracený ráj
RICHARD STRAUSS
Vier letzte Lieder (Čtyři poslední písně) TrV 296
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Symfonie č. 7 A dur op. 92
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
